(Miloslav Nohejl. Plzeň: pro Knihovnu města Plzně, p.o. vydal Miloslav Krist – ArtKrist, 2021, 255 stran.)
V roce 2021 vyšla u příležitosti 145. výročí založení Knihovny města Plzně a 125. výročí narození Miloslava Nohejla zajímavá publikace o tomto významném plzeňském spisovateli.
Vladimír Novotný, docent české literatury, jenž v letech 1999–2010 pracoval jako odborný asistent na Katedře českého jazyka a literatury PedF Západočeské univerzity v Plzni, se podílel též na ediční přípravě v Nohejlově pozůstalosti dochovaných a dosud netištěných textů. Je také autorem obsáhlého kritického aparátu v této knize vydané v péči Knihovny města Plzně v místním nakladatelství ARTKRIST (vedeném Miloslavem Kristem).
„Proč Nohejl?“ táže se Vladimír Novotný na začátku obsáhlé kapitoly věnované životu a dílu spisovatele, jenž vlivem svých statečných postojů začal funkci ředitele Krajské lidové knihovny v Plzni vykonávat po únoru 1948. „Protože Miloslav Nohejl je nejvýznamnější plzeňský i západočeský prozaik 20. století, navíc neprávem opomíjený a nedoceňovaný.“ (Novotný, Plzeňský erotik a vlastenec města, in: Miloslav Nohejl, s. 10.)
Nohejlovi rodiče pocházeli z Klatovska a do Plzně se přistěhovali. Po maturitě na reálce v Plzni studoval Miloslav na České vysoké škole technické v Praze, ale studium přervala první světová válka. Narukovat nakonec nemusel, pracoval jako administrativní úředník města Plzně. Do doby ještě před ukončením středoškolských studií se datují jeho první drobné beletristické pokusy (spisovatelův osobní fond je uložen v Archivu města Plzně). První příspěvky posílá do pražských nebo plzeňských deníků a časopisů. V metropolitním literárním týdeníku Cesta mu Miroslav Rutte otiskl v červnu roku 1919 první povídku. Zanedlouho bylo zřejmé, že po válce vstupuje rázným krokem do české literatury výrazný spisovatelský talent.
Tři měsíce po svém beletristickém časopiseckém debutu si vzal za manželku Kristinu Kleinovou. Novomanželé se na nějakou dobu usadili v Praze, kde mladý literát pokračoval ve studiích, ale už na Státní knihovnické škole. Po úspěšném složení státní knihovnické zkoušky byl v roce 1922 přidělen Městské veřejné knihovně v Plzni. S ní pak spojil svou profesní dráhu na dalších devětadvacet let.
Nohejl pokračuje v tvůrčí spisovatelské práci a již roku 1922 vstupuje do brněnské Literární skupiny a rok na to do Syndikátu českých a slovenských spisovatelů. Nepatří mezi zakládající členy Literární skupiny, ale do tohoto uskupení se dostává s dalšími autory sdružujícími se kolem brněnského časopisu Host. Do něho Nohejl přispíval články. Koncem 20. let do Literární skupiny vstoupili další mladí spisovatelé, ale i kritici, mj. Václav Černý.
Ve 30. letech Miloslav Nohejl spolupracuje s pražským rozhlasem, s plzeňským pak ke konci svého života. To už je uznávaným autorem. Jeho literární počátky bývají spojovány s vitalistickým proudem v české literatuře, někdy je jeho spisovatelský naturel mechanicky připodobňován k Richardu Weinerovi a Fráňu Šrámkovi. Blíž k pravdě má ale Vladimír Novotný, když uvádí, že tento raný vitalismus nohejlovských povídek byl „víc inspirován dušezpytnými expresionistickými impulsy nebo rozervaneckým erotissimem (…) Karla Šarliha (nezapomínejme ani na přitažlivé erotično dekadentních povídek české provenience“ (Novotný in Miloslav Nohejl, s. 24). „Při všech generačních paralelách putoval plzeňský tvůrce od počátku vlastní cestou, jistěže v rámci hledání svého nejvlastnějšího a žánrově patřičně adekvátního výrazu.“ (Tamtéž.) Druhou výraznou „sudičku autorova tvoření můžeme v nejobecnější rovině pojmenovat jako sudičku psychologickou nebo dušezpytnou, jistěže s vědomím, že takto psychologicky nastíněná jsou i umělcova erotická mikrodramata a vůbec jeho vylíčení milostných konvulzí.“ (Tamtéž, s. 24–25.) Nohejl přitom své soubory povídek publikuje za první republiky především v pražských nakladatelstvích, méně na Moravě a výjimečně v Plzni, kde vychází jeho prvotina u Karla Beníška, soubor próz Veliká radost (1921). Povídka Dívka a sen (1925) vychází v Praze u Otokara Štorcha-Mariena, soubor osmi povídek Vidím milence (1925) ve Vyškově u Františka Obziny, román Souhlas (1926) v pražské Družstevní práci, román Deset let nerozhoduje vydává František Topič v Praze. Asi nejslavnější Nohejlův román Ohnivý červenec (1941) vyšel v Praze u Ladislava Mazáče, kde byl vydán i román Souhlas (1941). (Ohnivý červenec byl posléze publikován v Novém Bydžově u V. & A. Janatových v roce 1944 a v Českých Budějovicích v nakladatelství Růže v roce 1969). Zatímco román Svět nic neví (Praha: Družstevní práce, 1934), v němž lze shledávat určitou inspiraci Dostojovského Zločinem a trestem, získal určitou proslulost díky zfilmování Jiřím Svobodou v roce 1987; v hlavní roli se představil slovenský herec Emil Horvát.
Většinu života strávil Miloslav Nohejl v Plzni, kterou připomíná ve svých vzpomínkách Důvěrné paměti plzeňské zařazených v torzu, jak jsme již uvedli, do jubilejní knihy. V roce 1945 byl při náletech vybombardován dům, kde bydlel, takže od dubna do srpna žil u rodičů na pražském Spořilově. V té době tam žilo více umělců, z nichž mnozí byli Nohejlovými přáteli. A. C. Nor, Adolf Branald a další. Své zážitky z pražské květnové revoluce 1945 popsal Nohejl v knize Holýma rukama (Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1946). K válečným zážitkům se vrací ještě v románu Sirény oslavují Plzeň (Praha: Alois Hynek, 1948). Poté následovala vynucená přestávka v tvorbě…
V letech 1948–1951 byl Nohejl ředitelem Krajské lidové knihovny v Plzni, když v této funkci nahradil jiného proslulého plzeňského rodáka a knihovníka – kunsthistorika velmi širokého záběru Bohumila Polana (1887–1971), jenž odešel do důchodu. Na Nohejla spadla celá tíha odpovědnosti za prověrky knihovního fondu, které byly vynucené změnou režimu. Tento výběr mohl být ovlivněn jeho osobními preferencemi.
V červnu 1951 byl Miloslav Nohejl zatčen. V časopise Osvětová práce měl být napaden jako nepřítel socialismu, který v knihovně liknavě vyřazoval „brakovou“ literaturu, „kupříkladu knihy Egona Hostovského (novopečeného exulanta) nebo »imperialisty« Uptona Sinclaira coby severoamerického takřečeného levičáka tíhnoucího k trockismu, jakožto i díla dalších významných tuzemských i cizozemských literátů“ (Novotný, s. 71). Spisovatel byl v září 1951 propuštěn z vězení bez vynesení rozsudku a okamžitě zbaven i svého téměř celoživotního zaměstnání, takže v listopadu ve svých pětapadesáti letech nuceně odešel do invalidního důchodu.
V literární práci nejprve psané „do šuplíku“ pokračoval, ale soustředil se na prózy s faktografickým základem (věnované Plzni), které mohly vyjít až během uvolnění v politice a kultuře během 60. let minulého století: Sud se zlatým dnem (Praha: Československý spisovatel, 1956 a Západočeské nakladatelství, 1966) o historii pivovarnictví na Plzeňsku, na to navazující tři povídky pro mládež o „učeném“ sládku zabývající se osudy plzeňského a zároveň osvíceného sládka Františka Ondřeje Poupěte Neslýchaná věc (Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1957). Dále je to beletristicky pojatý průvodce městem Plzeň s příchutí sladkou, hořkou i kyselou (Plzeň: Krajské nakladatelství, 1965). A obsáhlá kniha Stoletá cesta, Škoda 1859 – Závody V.I. Lenina, Plzeň 1959 (napsaná spolu s Václavem Jíšou; Plzeň: Krajské nakladatelství, 1959) vydaná u příležitosti výročí škodových závodů. Na to pak navazuje buddenbrookovsky laděná rodová kronika Škodové (Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1968), která vzniká paralelně k předchozímu svazku a nebýt onoho uvolnění „ve straně a společnosti“, patrně by zůstala v literárním archivu dodnes. Tímto dílem a souborem povídek se symbolickým názvem Obraný hrozen (s předmluvou Bohumila Polana; Praha: Československý spisovatel, 1966) se víceméně Nohejlovo dílo uzavírá.
V rekapitulující poslední kapitole Novotného pojednání, jež dílo plzeňského rodáka (slabě zastoupeného v literárněvědných příručkách) v očích literární historie rozhodně rehabilituje, nazvané Protože Nohejl…, se nachází Nohejlova vyznavačská věta, „představující svého druhu malé rekviem za mnohotvárným a významným autorovým literárním dílem“ (Novotný, s. 93): „Končí se počátky, které se dlouho kladly k sobě, než je čas vyčerpal.“ (Tamtéž s. 93.)
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
