Rok se převalil jako voda a také náš Čtenářský klub dospěl k posledním letošním setkáním. Ta se nesla v poněkud temném duchu – v říjnu jsme si povídali o románech, které vypráví o viktoriánské Anglii, v listopadu o knihách, kde vystupují draci, a nakonec v prosinci o titulu, jehož vypravěčem je samotná smrt. O Zlodějce knih.
Viktoriánská doba
Doba, kdy v Anglii vládla královna Viktorie, tedy rozmezí let 1837–1901… právě té se říká viktoriánská. Charakterizovat ji můžeme jako zvláštní a jedinečné období, kdy jsme jednak svědky technického pokroku, ale zároveň i toho, jak si lidé bouřku stále vykládají jako boží trest a podobně.
Současným autorům, kteří o této éře píší, to nabízí možnost spojit reálný svět s tím tajemným. Důkazem mohou být díla anglické autorky Diane Setterfieldové, například knihy Třináctý příběh či Byla jednou jedna řeka. A také titul Bellman & Black.
Jeho hrdinou je William Bellman, který jako malý kluk kamenem zabije havrana. Tento čin je pak dáván do souvislosti s tím, že v dospělosti se mu při každém pohřbu, kdy pochovává někoho blízkého, zjevuje muž celý v černém. William netuší, kdo je a proč ho pronásleduje.
Williamu Bellmanovi se jinak v životě daří, pozvedává textilku, ve které pracuje, zakládá rodinu. Zlom přichází v momentě, kdy se Anglií začne šířit závažná epidemie a při ní umírá Williamova žena a jeho děti. Naživu zůstává jen dcera Dora, avšak i u ní se předpokládá, že zemře. Jednou v noci ale William potkává onoho tajemného muže a uzavře s ním zvláštní a blíže nespecifikovanou dohodu.
Jejím výsledkem je, že Dora přežije a také to, že William otevírá obchod s poněkud neobvyklým zbožím. S tím, které se týká pohřbů a posledních rozloučení s blízkými zesnulými. Podniku dá název nejen po sobě, ale i po tajemném muži, a to Bellman a Black…
Dalšími knihami, o kterých jsme si povídali při tématu Viktoriánská Anglie, byly Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera, Lawlles a ďábel z Euston Square, Z pekla, Umění řezničiny, Ztracená historie snů, Mapa času nebo Gabrielova žena.
Dracarys!
V listopadu v rámci Čtenářského klubu přilétli do naší knihovny draci. Respektive jsme si povídali o knížkách, kde vystupují právě tato mytická zvířata, přičemž nemohl chybět takový autor jako George R. R. Martin. Samozřejmě se sérií Píseň ledu a ohně a také s drobnou knížkou Ledový drak.
Adara je zimní dítě. Nestudí ji sníh ani mráz, chlad má doslova a do písmene i v sobě – nedává najevo city a neusmívá se jindy než v zimě. Když přijde toto roční období, také se baví tím, že z ledu staví hrady a v nich se prohánějí ledové ještěrky.
Ze všeho nejvíc ale miluje ledové draky. Ti přilétají za tuhých zim, poprvé po dlouhé době, když se Adara narodila. Jeden si pak za ní nacházel cestu každý rok. Ona se ho ve čtyřech letech poprvé dotkla a v pěti na něj nasedla a letěla na něm, přestože ledového draka nejde ochočit ani vycvičit… lidé přicházeli o prsty, sotva se ho dotkli, nebo úplně zmrzli.
V království je válka. Nepřítel vyhrává a blíží se. Lidé ze severu utíkají na jih, ale Adařina rodina zůstává. Strýček Hal, který je drakojezdec, chce odvézt alespoň Adaru, ona ale uteče. Druhý den přiletí nepřátelští draci a zabijí jejího strýce. Jezdci vniknou do domu, dívka uprchne do úkrytu.
Přeje si, aby byla zima. A když se probudí, skutečně nastane, přestože je zrovna léto. Za Adarou přiletí její ledový drak. Ona nasedne, aby spolu odletěli do jeho domova. Rychle, dokud neroztaje.
Když přelétají nad dívčiným domem, uslyší křik otce. Adara donutí draka, aby se vrátil. Ten se utká se třemi nepřáteli. Zmrazí je modrým ohněm, ale sám zahyne. Promění se v jezírko…
Při „dračím“ Čtenářském klubu jsme rozebírali i další knihy a autory. Nechyběl Eragon od Christophera Paoliniho, dále vtipný příběh Drak a Jiří, Dračí plamen od Patricka Nesse, pratchettovka Stráže! Stráže! nebo Húrinovy děti od J. R. R. Tolkiena. Zajímavé povídaní bylo i o Bojovém drakovi od Christhopera Rowleye či o knize Drak Jeho Veličenstva od Naomi Novikové, kde v Napoleonských válkách vystupují právě draci.
Smrt jako vypravěčka
Letošní závěrečné setkání Čtenářského klubu se neslo v předvánoční atmosféře, ačkoliv zvolené téma by spíš mohlo mluvit o opaku. Knížek a publikací o druhé světové válce vyšlo už bezpočet. Je složité se v nich nejen orientovat, ale také najít nějakou, která by byla opravdu originální. Zlodějka knih tvoří jednu z výjimek, a to už tím, kdo ji vypráví.
Když si vezmeme jakýkoliv titul o válce, bohužel v ní hlavní roli většinou hraje jedno: Smrt. Ale co když je Smrt vypravěčkou? Právě jejím pohledem (tedy pohledem „bytosti“, která se v každé válce angažuje nejvíc) napsal australský autor Markus Zusak svoji nejslavnější knihu.
Zlodějka knih je pozorohudným příběhem malé Liesel Memingerové. Ta se jako sirotek dostává ke svým adoptivním rodičům do městečka u Mnichova. A právě zde naplno pociťuje sílu slov, knih a fantazie. A také přátelství. Ať už k lidem, kteří se o ni starají, ke spolužákovi Rudymu, k Ilse, která ji přivádí do své ohromné knihovny (z níž Liesel později krade knihy), nebo k Maxovi, jehož dívčini noví rodiče ukrývají v domě.
Právě přátelství a Lieselyn bezelstný pohled na svět, ukazující, že v těžkém konfliktu vždy potřebujeme jeden druhého, donutí vypravěčku změnit pohled na lidi. Nejen s odstupem jako na druh, který se vzájemně vraždí, ale na bytosti z masa a kostí, které jsou i v těch nejtěžších chvílích schopny velké lásky. Tím Smrt lidi začne litovat, čímž ukáže, že má srdce.
Na závěr tohoto textu je pak na místě velké poděkování členům našeho Čtenářského klubu, kteří nás nejen při zmíněných tématech, ale po celý tento rok navštěvovali a povídali si s námi o knížkách.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
