Poté co stěhování národů a vnitřní úpadek rozvrátily antický svět, bylo již křesťanství mocnou jednotící silou duchovních dějin. Zpěv byl podstatnou složkou společných pobožností křesťanů od apoštolských časů.
Památky se nedochovaly, ale můžeme se domnívat, že starokřesťanský zpěv zcela převzal způsoby bohoslužebného židovského zpěvu, i když u zrodu křesťanského zpěvu nebyli pouze Židé (ti přejali do svého zpěvu řadu forem orientálních a středozemních kultur). Na našem území existovala slovanská liturgie, užívala se staroslověnština, slovanský obřad je doložen v benediktýnském klášteře v Praze ještě v roce 1097.
Všude se stala jádrem bohoslužby mešní oběť, uvedená a zakončená společnými modlitbami. Podrobnosti obřadu byly rozmanité. Na všech místech se v liturgickém zpěvu setkáváme se slavnostním čtením (lekcí), přednesem žalmů ve všech způsobech, s vyvinutějšími, ale hospodárnějšími melodickými typy, převahou ještě sylabickými (na každou slabiku zpravidla jeden, řidčeji 2 – 3 tóny). Na západ se křesťanství dostávalo i z východu. Výmluvným dokladem východních vlivů v západní bohoslužbě je činnost sv. Ambrože. V poslední čtvrtině 4. stol. zavedl antifonický přednes žalmů a do místní liturgie formu hymnů. Liturgický zpěv byl předmětem soustavné péče římských biskupů. Řehoř Veliký, který zasedal na papežském trůně (590–604), se považuje za zakladatele liturgického zpěvu, jenž doposud žije v římskokatolické církvi. Řehoř dal sebrat a revidovat všechny užívané bohoslužebné zpěvy. Vznikl tak liturgický zpěvník, tzv. antifonář Řehořův. Postupně rostla původní řehořovská zásoba liturgických zpěvů. Velmi značný přírůstek souvisel s tropováním liturgického textu. Tropus vznikl přidáním nebo vkládáním melodií a textů k tradičním gregoriánským melodiím jako jejich ozdoba. Slovní podklad tropů časem přijal veršovanou formu, vnikala do něho lidová řeč. Zvláštním příkladem tropů jsou sekvence. Vznikly textováním bohatých koloratur, jimiž byl opatřen mešní aleluiatický zpěv. Pius V. (1568) ponechal v mešní liturgii všeobecně pět sekvencí: Velikonoční Victimae paschali laudes (Velikonoční oběti), svatodušní Veni Sancte Spiritus (Přijď, ó Duchu přesvatý), Lauda Sion (Chval Sione) o Božím těle, Stabat Mater (Stála matka) k svátku Sedmibolestné Panny Marie a Dies irae (Ten den hněvný) ke mši za zemřelé.
Texty gregoriánského chorálu jsou psány bohoslužebnou latinskou řečí, hymny, vyspělé sekvence a tropy přízvučným veršem, všechny ostatní básnickou prózou. Mešní části, které zpívá sbor, zatímco je čte obětující kněz, jsou jednak stálé – ordinarium, jednak proměnlivé – proprium.
Ordinarium, rámec mešního obřadu, tvoří tzv. „neměnný zpěv“, který je zpíván při každé mši, na rozdíl od proměnlivých částí. Skládá se z částí Kyrie eleison (Pane smiluj se), Gloria (nebo Gloria in excelsis Deo /Sláva na výsostech Bohu/), Credo (Věřím), Sanctus (Svatý), Benedictus (Blahoslavený, požehnaný; původně samostatná část později splynula se Sanctus) a Agnus Dei (Beránku Boží).
Proprium, liturgicky podstatná část mše, se dělí na introitus (vstupní zpěvy – příchod kněze k oltáři), graduale (hudebně nejzajímavější a nejsložitější, zpívaly se mezi čtením z Bible a mezi tyto zpěvy patří Aleluja, Graduale, Sekvence), offertorium (zpívá se při přinášení obětních darů) a communio (přijímání/obětování). Na rozdíl od ordinaria jsou zpěvy proměnlivé. Mění se podle jednotlivých období církevního roku – církevních svátků a příležitostí. Zpěvy jsou hudebně složitější, zpíval je školený sbor. Zvláštním typem mše je Rekviem – mše za zemřelé.
Doplňme, že mezi hrané mše věhlasných skladatelů se řadí například tyto:
Johann Sebastian Bach: Mše h moll.
Ludwig van Beethoven: Missa solemnis D dur.
Wolfgang Amadeus Mozart: zádušní mše Requiem d moll.
Antonín Dvořák: Requiem b moll.
Leonard Bernstein: Mše, divadelní kus pro zpěváky, hráče a tanečníky (Mass: A Theatre Piece for Singers, Players and Dancers), prem. v USA 1971, česká prem. 1997.
Duchovní písně a hry
Tropy, jež byly hlavním pramenem nejstarší duchovní lidové písně, se staly také východiskem duchovních her. Již v nejstarším dochovaném limogesském tropáři je v jádře zdramatizována 16. kapitola Markova Evangelia o výjevu tří Marií u Ježíšova hrobu a v jednom o málo mladším svatohavelském tropáři vánoční introitus. Oba náměty se potom rozvíjely
a přistupovaly k nim jiné, jako Kristovo umučení (pašijní hry), Lazarovo vzkříšení, legendární látky ze života Panny Marie (plankty) a jiných svatých, podobenství o pannách moudrých a pošetilých, ze starozákonních příběhů Danielův aj. Zprvu byly tyto hry těsně spjaty s liturgií. Provozovali je v chrámě duchovní a žáci, postupem doby se uplatňoval lidový prvek. Látkově se jevil komickými epizodami (např. mastičkářův výstup ve velikonočních hrách), vložkami v lidové řeči směřoval až k úplnému zatlačení latiny.
Umělá světská zpěvní tvorba
Zprvu se jí věnovalo kněžstvo, hlavně klášterní, pak dvorské. Vedle původních latinských lyrických textů se objevuje zhudebnění děl římských básníků Vergilia, Horatia aj., opěvují se události historické (nářek nad smrtí Karla Velikého), vznikají zpěvy oslavné a milostné. Značný podíl na produkci později připadl studentům a klerikům, ve slohové povaze se uplatňoval vliv rytířského umění. Velmi zajímavým sborníkem tohoto umění jsou z doby kolem roku 1230 tzv. Carmina burana s latinskými zpěvy mravoučnými, politickými, milostnými, tanečními i pijáckými.
V době křížových výprav vystupuje vedle kněžstva také rytířstvo jako druhá kulturně vedoucí vrstva západoevropské společnosti. Básnictví a hudbě se věnovali rytíři nejdříve v jižní Francii (Provence) a v severní části Pyrenejského poloostrova. Formální básnické předpoklady byly patrně dány duchovní liturgickou lyrikou a světskou poezií pěstovanou kleriky, hudební stránku určila z podstatné části účast potulných hudebníků jongleurů (z lat. ioculator – šprýmař, šašek), kteří vstupovali do rytířských služeb, básně svých pánů často opatřovali nápěvem, popřípadě je přednášeli s nástrojovým doprovodem.
Ze své původní oblasti se rytířské umění rychle rozšířilo do severní Francie, Anglie, Itálie
a Německa. V jižní Francii, kde se rytířské umění obracelo výhradně k lyrickým námětům, se jeho pěstitelé nazývali trubadúři (provens. trobar – vynalézat). V severní Francii, kde se provozovaly také epické látky, byli nazýváni truvéry (franc. trouver – vynalézat). V Německu se jmenují rytířští lyrikové a epikové minnesängři (minnesingři; minne – láska). Francouzské rytířské umění začíná krátce před r. 1100 a končí kolem r. 1300. V Německu se objevuje ve 2. pol. 13. stol. a vrcholí ve 14. stol., doznívá pak ještě více než sto let. Provensálské a severofrancouzské rytířstvo objevilo nejvlastnější látky tohoto umění. Lyrika opěvuje stavovské ideály a ctnosti: lásku, dvornost, věrnost, statečnost, přátelství a zbožnost. Trubadúři a truvéři vytvořili vzorné básnické typy v písních milostných (chansony), tanečních (balady), smutečních (plankty – nářky nad smrtí rekovou), mravoučných, politických, křižáckých, pastýřských (pastourelle), večerních (serenade) či jitřních (aubade). Epika zpracovává velké okruhy historických domácích námětů (Karel Veliký a jeho družina, zvl. Roland) a starověkých (Alexander Veliký), v bretonských pověstech rozvíjí prvky mytické, fantastické i legendární – rytíři sv. Grálu. Tvorba minnesängrů je podstatně chudší. Její slovní stránka nemá takový vzlet a uhlazenost, libuje si často ve vtíravé mravoučné tendenci, technika verše je dost tvrdá, forma málo pružná.
Po křižáckých válkách poklesl význam rytířstva a k účasti na kulturním životě se hlásí města. Tato změna je provázena vznikem tzv. meistersingů, městských pěveckých bratrstev organizovaných po vzoru řemeslnických cechů. Kolébkou byla ve 14. stol. Mohuč, v 15. a 16. stol. vynikl Štrasburk, Mnichov a Norimberk. Nejslavnějším meistersingerem byl norimberský obuvník Hans Sachs († 1576).
Duchovní písně a hry v Českých zemích
V české oblasti je duchovní píseň zastoupena památkami výjimečné hodnoty. Je to především Hospodine, pomiluj ny!. Zpěv je historicky doložen s největší pravděpodobností kolem r. 1055 vypravováním kronikáře Kosmy o volbě Spytihněva II. za knížete. Nejstarší zápis textu je v rukopise pražské univerzitní knihovny asi z r. 1380, slova i nápěv zaznamenává rukopis téže knihovny z r. 1397 (Jan z Holešova). Jde patrně o nejstarší a nejvěrněji uchovanou lidovou písní duchovní, jež dosud žije.
Text ve staroslověnštině:
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
Vysvětlivky:
pomiluj ny = smiluj se nad námi
spase mira = spasiteli světa
spasiž ny i uslyšiž = spas nás a vyslyš
žizn = hojnost
mír = pokoj
Krleš = Kyrie eleison (Pane, smiluj se).
Dodejme, že se tato píseň stala několikrát předlohou pro skladatele vážné hudby. Nejvýznamnějšími díly jsou:
Šestivětá skladba Miloslava Kabeláče Proměny I a II chorálu „Hospodine, pomiluj ny“, kde I. část byla složena pro pěvecký sbor, II. část pro klavír a orchestr.
Janáčkovy variace na téma Hospodine, pomiluj ny pro smyčcový kvartet a smíšený sbor s doprovodem varhan, harfy, tří trubek, čtyř trombónů a tuby.
Dvořákovo využití skladby v třetí části oratoria Svatá Ludmila v podobě slavnostního pochodu a závěrečné fugy.
*
Píseň Svatý Václave (tzv. Svatováclavský chorál) uvádí jako píseň odedávna známou kronikář Beneš Krabice z Veitmíle (Weitmile) kolem r. 1368, nejstarší zápisy jsou v rukopise Národního muzea v Praze z r. 1473 a ve sborníku studijní olomoucké knihovny z konce 15. stol. Vznikla patrně koncem 12. stol. Obě písně zaznívaly při neliturgických pobožnostech, svatováclavský chorál zvláště při významných státních aktech. (Chorál zazněl i při pohřbu T. G. Masaryka nebo Václava Havla.) V době vzniku Československa existovaly snahy o to, aby se píseň stala národní hymnou. Jak uvedl Jakub Deml, „Svatováclavský chorál obsahuje z hlediska morálních hodnot myšlenky věčně živé, které odpovídají i ignorovaným požadavkům přítomnosti“. Básník, symbolista Otokar Březina litoval, že se „vznešená svatováclavská hymna nestala státní hymnou osvobozeného národa“.
Zápis písně v kronice Beneše Krabice z Weitmile:
Swaty Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha
Kyrieleison
Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pojde
život věčny
oheň jasný
svatého Ducha
Kyrieleison
Pomoci tvé žádámy
smyluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
Swaty Václave
Kyrieleison
Text současné verze:
Svatý Václave, vévodo české země,
kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!
Kriste, eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!
Kriste, eleison.
Svatováclavský chorál inspiroval některé české hudební skladatele k vytvoření variací na toto téma. Za všechny lze uvést:
Josef Suk: Meditace na svatováclavský chorál, op. 35a.
Vítězslav Novák: Svatováclavský triptych, op. 70.
Shrnutí
Vývoj křesťanského bohoslužebného zpěvu můžeme sumarizovat do pěti historických etap:
- Od 1. do 6. stol. po Kr., raná fáze, převažoval zpěvní přednes žalmů čili psalmodie, provozovaná antifonicky i responsoriálně.
- Od 7. do 9. stol., kryje se s dobou karolinskou a otonskou, jakož i s počátky románského slohu. Představuje největší rozkvět křesťanského bohoslužebného zpěvu.
- Od 10. do 16. stol., odpovídá pokročilému románskému slohu, gotice a renesanci. Chorál upadá a ztrácí osobitost.
- Od 16. do 19. stol., kdy se křesťanský bohoslužebný zpěv prakticky rozplynul ve vícehlasé hudbě a byl stále více rytmicky i tonálně deformován v duchu barokní, klasické a romantické hudby.
- Na počátku 20. století začíná nový rozkvět křesťanského bohoslužebného zpěvu – gregoriánského chorálu, který je označován za nejstarobylejší a nejcennější formu katolické liturgie.
- Sekularizace gregoriánského chorálu, kdy se již používá mimo církev v moderní populární hudbě (projekty Enigma, Gregoriana, v hudbě ve stylu new age apod.).
Dochovalo se nám velké množství trubadúrských a truvérských písní, asi 2600 trubadúrských textů a přibližně 260 melodií, 4000 písní truvérských s téměř 1400 nápěvy. Jsou uchovávány ve zpěvnících v Paříži, Londýně, Římě, Miláně, Florencii, Bamberku a jinde. Jejich melodika je zpěvná, svěží, bližší moderní hudbě než gregoriánská, vyskytuje se dur-mollová tonalita, rytmus je závislý na básnických metrech.
Nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny! a Svatý Václave se staly obecným majetkem českého lidu. Stejně významná jako tyto české písně byla např. pro sousední Polsko duchovní píseň Bogurodzica, Dziewica, jejíž nejstarší zápis pochází z roku 1407 a je uložen v jagellonské knihovně v Krakově. Badatelé kladou její vznik do 11. století, někteří se dokonce domnívají, že vznikla již v 10. století (existují hypotézy, že autorem jejího prvotního textu byl Slavníkovec sv. Vojtěch).
Světská lidová píseň jistě existovala již v dobách předkřesťanských, nedochovaly se však žádné památky. Značný rozkvět prodělala světská umělá píseň, jež v době posledních Přemyslovců vykazovala silné vlivy německého minnesangu. Na dvoře Krále Václava II. působil proslulý německý minnesängr Heinrich von Meisen zvaný též Frauenlob, česky Jindřich z Míšně (přezdívka Frauenlob znamená „chvála žen“ nebo „chvála Naší Paní“). Kolem roku 1290 napsal Heinrich píseň o ženě z Apokalypsy Frauenleich. Vytvořil též skladbu Alle Freude verlässt mich, kterou později převzal teolog, básník a skladatel Záviš ze Zap (psán také Mistr Záviše), jenž byl autorem několika liturgických skladeb i české milostné poezie, mj. Jižť mne všě radost ostává (tzv. Závišova píseň), která je považována za skvost české středověké milostné poezie. Německý vliv byl později za vlády císaře Karla IV. nahrazen působením francouzské a italské hudby.
Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Literatura
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1964.
Hudba v českých dějinách od středověku do nové doby. Praha: Supraphon, 1983.
Hutter, J. Hudební myšlení od pravýkřiku k vícehlasu. 1. vyd. Praha: Václav Tomsa, 1943;
2. vyd. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2006.
Mazurek, J. Stručné dějiny evropské hudby. Ostrava: Montanex, 1992.
Nedělka, M. Mše v soudobé české hudbě. Praha: Karolinum, 2005.
Šafařík, J. Dějiny hudby. I. díl. Od počátků hudby do konce 18. století. Praha: Votobia, 2002.
Hudební ukázky pro zájemce
Z CD, které je součástí knihy Nadi Hrčkové Dějiny hudby I., Evropský středověk (Ikar, 2005), si poslechněte ukázky gregoriánského zpěvu období Velikonoc a středověké jednohlasé světské hudby. Dále doporučujeme ukázky z Antologie české hudby / Anthology of Czech Music, která je prvním kompletem CD v podobě antologie české hudby od jejích počátků do současnosti, připravená ve spolupráci s Hudebním informačním střediskem týmem odborníků. CD 1 – 4 zahrnuje historii klasické vážné hudby. Z moderní české populární hudby nelze nepřipomenout dvě alba Báry Basikové Gregoriana (1998) s latinskými texty (hitem se stala píseň Veni Domine) a Nová Gregoriana (1999) také s českými texty (mj. přispěl Lou Fanánek Hagen).
