1. Hudba národního obrození
Ještě v prvních desetiletích 19. století u nás sice trval Mozartův kult, ale zároveň k nám pronikaly všechny novější proudy. Vedle směrů, jimiž se české země sbližují se zahraničním uměním, vystupuje od počátku 19. stol. snaha postavit hudební projev do služeb národního obrození.
I.
Jakub Jan Ryba (1765–1815), učitel v Rožmitálu, vydal 2 x 12 českých písní k textům Puchmajerovy básnické školy, vedle toho i jednotlivé písně (znárodněla Spi, má zlatá; v 19. století byla otištěna v celkem padesáti šesti českých zpěvnících). Uplatňoval lidové pastorální prvky – česká pastorální mše Hej, mistře. Svou nejznámější vánoční mši, Českou mši vánoční z roku 1796, složil Ryba s vlastním českým textem, protože se domníval, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající, ani poslouchající“. I další svá díla psal s českým textem.
Přestože je Česká mše vánoční stavěná stejně jako latinská hudební mše (části Kyrie, Gloria atd.), jde o pastorální hru aplikovanou na liturgii tradiční mše; příběh vypráví o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Česká mše vánoční má ryze pastorální ráz, je zasazená do českého prostředí, díky své prostotě a radostné, svěží atmosféře byla a stále je srozumitelná a přístupná širokému obecenstvu. Vznikla v roce 1796 (původně v tónině A dur, dnes se často hraje o tón níže, v G dur), prostřednictvím opisů se brzy rozšířila do celých českých zemí. Již od počátku vznikalo mnoho úprav, spočívajících ve změnách instrumentace, textu, melodie, popř. transpozicích do jiných tónin. Jelikož se do dnešních dnů originální partitura nedochovala, v současnosti jsou hrané verze sestaveny na základě kritických rozborů opisů.
Kyrie: Po úvodním „dialogu“ varhan a pizzicata smyčců následuje dialog pastýřů: mladší (tenor) budí staršího mistra (bas) – „hej, mistře, vstaň bystře“, protože zaslechl libý zvuk – „slyším za horou tam zvuk, moldánkový jemný hluk“. Starší se po prvotní rozmrzelosti – „nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje?“ dohaduje o příčinách onoho zvuku – „co jest to, co jest za libé hraní?“, oba chtějí zjistit jeho původ – „zas to hučí, mile zvučí, pojďme tam se podívat“.
Graduale: Také mladý pastýř zvěstuje lidem narození Krista a pobízí je, aby ho navštívili – „vstaňte s rychlostí, pojďte k Betlému, k Neviňátkovi dnes zrozenému“. Starší mistr pak řídí ostatní – „a ty, Jožko, jdi za horu, Janku svolej lidi v boru. Pozvi všecky dobré hudce, zpěváky a hodné trubce“.
Credo: Celá společnost se chystá na cestu k Betlému – „Pospíchejme k Betlému, místu svatému“, kde se bude klanět Ježíšovi – „Bohu poděkujeme, za nám dané spasení skrz Ježíše zrození“.
Offertorium: Pastýři se v Betlémě klanějí Ježíšovi a přinášejí mu dary – „Tobě se zde klaníme, oběť svou zde činíme“. Mladší bratr se svými druhy zahraje Ježíškovi na přinesené hudební nástroje – „Nuže, bratři, zahrajeme, potom zase zazpíváme, ke cti toho Děťátka“.
Sanctus: Tato část se nejvíce blíží latinské předloze, lidé a andělé chválí Boha – „Nebe hlásej: ‚Svatý‘, obloha zněj: ‚Svatý’“.
Benedictus: Pastýři dále opěvují narozeného Spasitele – „oznamujem‘ světu všemu, že již přišlo spasení skrz Kristovo zrození“.
Agnus: Pastýři se loučí s Ježíšem a žádají o jeho požehnání – „Tebe nyní žádáme, o pokoj Tě prosíme. Uděl nám všem pokoj svatý“.
Závěr: Slavnostní zakončení mše, všichni „s radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným“ oslavují narození Ježíše.
Česká mše vánoční se dočkala několika kvalitních nahrávek s klasickým orchestrem (1966, 1998). Tzv. Rybovku dokonce vydalo na CD nakladatelství Venkow Records v roce 1993 ve folkové úpravě, doplněné písněmi Adama Michny z Otradovic. Mezi interprety patří Wabi Daněk, Jaromír Nohavica, Pavel Žalman Lohonka, Robert Křesťan, Lenka Slabá, Vojta Zícha a další.
V roce 1992 byla natočena televizní adaptace divadelní hry o životě Jakuba Jana Ryby a vzniku České mše vánoční s názvem Noc pastýřů (rež. František Filip).
Ryba byl autorem celkem asi 1300 kompozic různého rozsahu a nejrůznějších forem, z nichž převažovala duchovní hudba (součást katolické liturgie, na latinské, v malé míře také na české texty). Z tohoto předpokládaného počtu se dochovala jen část jeho skladeb.
Stylově vychází Rybova počáteční tvorba z principů raného klasicismu s převahou homofonie. V průběhu času klasicizující zaměření Rybovy hudby dále vyzrává a ve skladbách napsaných po roce 1800 se místy přibližuje až k raně romantickému hudebnímu jazyku.
Rybovi patří primát v kompozici umělé světské písně s klavírním doprovodem na české texty (12 českých písní, Praha 1800); šlo mj. o básně Vojtěcha Nejedlého, Antonína Puchmajera, Šebestiána Hněvkovského. V textech převládají milostné motivy anakreontské poezie, které se mísí s motivy vlastenectví. Nejpopulárnější písní této sbírky se stala Ukolébavka (text V. Nejedlého) Spi má zlatá boubelatá, jejíž text Ryba zhudebnil dvakrát a jež následně téměř zlidověla.
Z mimoliturgické hudby je potřeba uvést několik orchestrálních kompozic (symfonie, kasace), komorní hudbu (zejména smyčcové kvartety), koncerty pro sólový nástroj s orchestrálním doprovodem, české písně a kantáty. Pozoruhodnou úroveň má hudba pro varhany (rukopisný sborník Novae et liberatae cogitationes, 1798).
Ve zdivu kostelního kůru v kostele sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Rožmitále pod Třemšínem se nachází deska osazená roku 1852 s výrokem Jakuba Jana Ryby: „Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činny a zkoumej je!“
Literatura:
DĚDEČKOVÁ, Viktorie. Jakub Jan Ryba a jeho skladby na české texty. Univerzita Karlova v Praze, 2009.
HÁSEK, Jindřich. Příběhy Rybovy vánoční mše. Rožmitál pod Třemšínem: Jindřich Hásek, 2006.
LEPEŠOVÁ, Jana. Život a dílo Jakuba Jana Ryby. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2014.
NĚMEČEK, Jan. Jakub Jan Ryba. Praha: Státní hudební nakladatelství.
OSTRÝ, František. Pastorální mše v tvorbě kantora Jakuba Jana Ryby. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Michal Košut.
SLAVÍK, František Augustin. Život a působení Jakuba Jana Ryby. Praha: F. A. Urbánek, 2005.
II. Zpěvy vlastenské
Důležitým sborníkem doby českého národního obrození se stal Věnec ze zpěvů vlastenských, který vydávali jako měsíčník v letech 1835–1839 básník Josef Krasoslav Chmelenský (1800–1839) a skladatel František Škroup (1801–1862; od roku 1837 jej redigoval F. Škroup sám). Jako pokračování vydal Škroup v letech 1843–1844 sbírku českých zpěvů Věnec. Šlo o vůbec první české hudební periodikum – celým názvem Věnec ze zpěvů vlastenských uvitý a obětovaný dívkám vlastenským, jehož smyslem bylo uvádět v širší povědomí původní české písně s nápěvy a klavírním doprovodem od soudobých autorů, např.: J. T. Helda, J. J. Ryby, F. Škroupa, V. J. Tomáška, J. A. Vitáska aj.
III. Vznik české národní opery
První českou národní operou se stal Dráteník (1826) složený na libreto J. K. Chmelenského s hudbou F. Škroupa. Chmelenskému přinesl námět Škroup a hotový text libreta pak zhudebnil. Tento text v povedeném propojení s hudbou byl ve své době i později reprezentativním činem národně obrozeneckých snah. Dráteník byl nadšeně přijímán nejen obecenstvem, ale také kritikou a hrán ve Stavovském divadle a hojně i na ochotnických scénách před otevřením Prozatímního divadla. Inscenaci poté převzalo do svého repertoáru i Prozatímní divadlo – poprvé se tak stalo 8. prosince 1862. Tehdy byla zahájena tradice vkládat do inscenace píseň Kde domov můj. V Národním divadle byl Dráteník hrán poprvé 10. července 1895 u příležitosti Národopisné výstavy. Přes tyto úspěchy se Dráteník ještě nestal přímým podnětem pro další rozvoj české opery.
České operní divadlo dlouhodobě nemělo vlastní repertoár, což bylo mezi vlastenci považováno za značný nedostatek, jejž bylo třeba co nejrychleji napravit.
Chmelenský o okolnostech vzniku první české opery píše: „Byloť to z počátku letošního roku, po provozování v českém jazyku opětném Mehulovy opery »Josef a bratří jeho«, an jsem v společnosti několika ctných vlastenců stejný slyšel stesk, kteří mne nabízeli, bych nějakou původní zpěvohru složil. Přivolil jsem napolo, až bych si jenom látku potřebnou z naší historie vyhledal. – »I nač dlouho hledati« – pravil pan Škroup, jinoch o českou operu velmi zasloužilý – »já vám sám látku dám; složte zpěvohru pod názvem Dráteník, a já se ji uvoluji v hudbu uvésti«. Neobyčejnost ponavržení tohoto, jakož i látky samé mne lákala. – »Slovo s to!« zvolal jsem trochu nepředloženě; neváže obtížnosti, utvořiti celý kus ze slova jediného, nepřemysle, že jsem operu psáti přislíbil, proti kterémužto druhu divadelního básnění zastaralí předsudkové – a ne zcela bez důvodu – již ode dávna bojují, neuvodě si na mysl, že pakli hudba povedená, sobě žádný slov nevšímá; pakli se ale hudba nelíbí, všecka hana se jen na spisovatele sesype. – Ale slib již byl vykonán. Ten a láska k vlasti a jazyku mateřskému všecky takové myšlénky potomní ve mně lehko udusily, a tak jsem se na žádost skladatelovu u brzké vypracování uvázal.“ (Předmluva k Dráteníkovi, prosinec 1825. Libretista Dráteníka Josef Krasoslav Chmelenský.)
Chmelenský vypracoval text za několik měsíců; jelikož titulní dráteník měl být Slovák, poslal svůj text k opravení do Liptovského Svätého Mikuláše vlastenecky založenému zemanovi Gašparu Féjerpatakymu-Belopotockému z Kľačan (1794–1874). Škroup měl partituru opery dokončenu někdy ke konci roku 1825 (rukopis nese poznámku compt. 1825). Považoval ji za svou první významnou skladbu a přidělil jí opusové číslo 1.
Premiéra Dráteníka se konala ve čtvrtek 2. února 1826 na scéně Stavovského divadla ve čtyři hodiny odpoledne. Škroup dílo se souborem sám nastudoval (dirigenta dobové prameny neuvádějí, byl jím však pravděpodobně kapelník Josef Triebensee), sám se zhostil i titulní úlohy. Vzhledem k tomu, že šlo o první původní českou operu, bylo toto představení významnou společenskou událostí. V hledišti seděla řada osobností tehdejšího pražského kulturního života, zejména z řad českých vlastenců – doyen pražského kulturního života Václav Jan Tomášek, Josef Jungmann, František Palacký, Leopold Eugen Měchura, František Ladislav Čelakovský, Josef Kajetán Tyl, Karel Alois Vinařický, Jan Hostivít Pospíšil a další. U obecenstva měla opera veliký ohlas, stejně jako v českých časopisech. Spontánní úspěch přiměl Škroupa, aby zanechal právnického studia a věnoval se hudbě. Vedle toho mu Dráteník získal uznání vedení divadla, takže byl k 1. září 1827 jmenován druhým kapelníkem Stavovského divadla se zvláštní povinností řídit česká představení. Následovala celá řada dalších představení i mimo Prahu.
Dráteník byl sice ve 2. polovině 19. století považován za nemoderní dílo (jako celý žánr singspielu), na okraji repertoáru se nicméně stále udržoval díky svému postavení první české opery. Obnovení zájmu souvisí s vlnou národního uvědomění za první světové války a jeho divadelní životnost potvrdila především Pujmanova a Ostrčilova inscenace v Národním divadle z roku 1926 ke stému výročí původní premiéry (skladatel a kritik Boleslav Vomáčka poznamenal: „Byl to večer srdečného překvapení a nadšení“). Za první republiky pak znovu ožil zájem amatérských souborů a menších (např. operetních) divadel o toto dílo. Za druhé světové války byl Dráteník hrán jako jedno z klasických českých děl, která povzbuzovala národní povědomí, rovněž bezprostředně po válce uvedla nové inscenace divadla v Praze, Brně, Plzni i Olomouci. V 50. letech byl hrán dosud nejvíce (inscenace Národního divadla z roku 1949, provozovaná na četných zájezdech pro pracující, dosáhla nevídaných 94 repríz). Zařazení Dráteníka mezi komunistickým režimem protežovanou lidovou klasiku souvisí i s tím, že tuto operu odedávna oceňoval a propagoval přední kulturní ideolog tohoto období, muzikolog Zdeněk Nejedlý.
Teprve čtyřiadvacetiletý František Škroup skládal hudbu k Dráteníkovi s ohledem na vkus pražského publika a na základě svých vlastních divadelních zkušeností, jeho styl je proto do značné míry eklektický, vycházející ze soudobého repertoáru Stavovského divadla. Skladatelovým cílem bylo vytvořit dílo v žánru lyrické měšťanské zpěvohry (singspielu) a hlavní vzory byly v zásadě dva. Ve formálních hlediscích se Dráteník blíží francouzské opéra-comique: děj je vyprávěn v próze, tedy v dialozích, jen málokdy s doprovodem hudby (dramatický recitativ). Naopak citové momenty a úvahy postav jsou příležitostí pro zpěvní čísla písňového charakteru. Z hlediska melodické podstaty se hudba opery, nejzřetelněji v sólových číslech, blíží německému romantickému singspielu nebo lyrické písni. Zřejmě i s ohledem na dosavadní zkušenosti českého operního divadla se Škroup neorientoval na nejmodernější tvorbu svých současníků (Weber, Boieldieu, Lortzing), ale bral si vzor u skladatelů o generaci či více starších, u obecenstva stále oblíbených, jako byli Joseph Weigl, Peter von Winter, Karl Ditters von Dittersdorf, Vojtěch Jírovec, Luigi Cherubini nebo Étienne-Nicolas Méhul. Méně je patrný Mozartův vliv. Některé koloraturní pasáže i stavba ansámblů poukazují kromě toho i na italské inspirace (Rossini).
Oproti někdy tradovaným názorům František Škroup nevycházel přímo z lidové písně. Lidový charakter má nejspíš hudba spojená s postavou dráteníka, i to je však důsledek záměrně prosté, melodické a strofické povahy jeho písní, resp. imitace lidového nástroje (dud), než přímo inspirace folklorem. V každém případě není nijak hudebně charakterizována slovenskost hlavní postavy, protože lidová hudba slovenská (nebo moravská) nebyla v té době pražským vlastencům ve větší míře známa.
Z obecného hlediska jsou postavy jako skutečné lidové typy charakterizovány dobře. Povahu obou kupců vystihují rozšafné anakreontské písně. Růžena je typickou lyrickou až sentimentální hrdinkou, její árie mají náběhy na koloraturu, Liduščina hudba je prostší a veselejší – zjevným vzorem pro tuto dvojici byly Agáta a Anička z Čarostřelce Carla Marii von Webera. Dráteníkova hudba je při úmyslné prostotě nejpropracovanější, jako jediná postava má vlastní příznačný motiv.
Jelikož jsou hudební čísla oddělena především mluveným dialogem, obsahuje Dráteník jen málo recitativů, které jsou navíc jen rutinní.
Oproti poměrné melodické bohatosti je harmonie Škroupovy hudby poměrně jednoduchá. Skladatel musel brát ohled na neškolenost českých zpěváků a možná i na snadnost provozování i mimo profesionální divadlo. Ze stejného důvodu nevystupuje v opeře sbor a instrumentace je psána jen pro skromný mozartovský orchestr, v němž jediným ústupkem hudebnímu romantismu je zdvojení dechů. Zato některé nástroje (violoncello, housle, klarinet) mají menší sóla nebo obligátní doprovod.
Pro Františka Škroupa napsal Chmelenský ještě libreta dvou českých oper – Oldřich a Božena a Libušin sňatek, avšak tato díla nezaznamenala žádný výraznější úspěch.
František Škroup složil rovněž hudbu ke hře Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Fidlovačka. Poprvé byla uvedena 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle. Knižně byla vydána v roce 1877. Poslední zpracování hry bylo napsáno Helenou Šimáčkovou. Ve hře se rovněž objevuje píseň Kde domov můj, složená Škroupem, která se později stala českou hymnou. Zpívá ji slepý houslista Mareš.
Fidlovačka byla oblíbená jarní slavnost pražských ševců, která se každoročně konala ve středu po Velikonocích v Nuselském údolí u říčky Botič v Praze Nuslích. Její název byl odvozen od ševcovského nástroje zvaného fidlovačka, který ševci používali k hlazení (neboli fidlování) kůže při výrobě obuvi. Symbol této slavnosti představovala břízka ozdobená věncem z jarních květů, stuhami a malovanými kraslicemi. Na vrcholku břízy byla připevněna ševcovská fidlovačka.
Děj: Obchodnice se sádlem paní Mastílková se stará o neteř Lidušku, kterou miluje mlynářský chasník Jeník. Ten je synem obuvníka Kroutila, souseda Mastílkové. Lásce mladých lidí není nakloněn ani jeden z opatrovníků. Obuvník je vlastenec, zatímco Mastílková se pohybuje mezi Němci.
U Mastílkové se sejde „vznešená“ společnost a té je Liduška představena jako nevěsta malého koktavého barona Dudka, jenž téměř neumí česky. Když je zábava v nejlepším, přijde Jeník a požádá o Liduščinu ruku. Je odmítnut a odchází.
Žid Šiveles se syny vymáhá od Dudka dluh. Naštěstí jde kolem kuchařka paní Mastílkové a Dudek od ní vyláká peníze a náramek, které židovi odevzdá. Schází se více lidí a Jeníkovi se podaří promluvit s Liduškou. Dohazovač Kozelka se dozví o Dudkově lásce ke kuchařce, což popudí jejího nápadníka Ondřeje.
Kuchařka má schůzku s baronem, ale místo něho najde Ondřeje a omylem ho políbí. Když ho pozná, uteče. Přichází opilý dráb a chce se s Ondřejem líbat, ale naštěstí právě v tu chvíli přichází Mastílková se dvěma sluhy a Kozelkou. Ondřej jí vše řekne a Mastílková se rozhodne, že Lidušce najde jiného ženicha.
Na Nuselské louce se slaví fidlovačka. Kroutil přichází s Jeníkem a Kozelkou, slepý houslista Mareš zpívá Kde domov můj? Konečně dorazí i Mastílková s Liduškou. Kuchařka zahlédne barona a táhne ho pryč, Ondřej způsobí poplach a Dudek je zatčen. Poté se Ondřej s kuchařkou usmíří. V zahradním hostinci (Nuselského pivovaru) čeká dohazovač Kroutil. Všichni se u něj sejdou a domluví svatbu.
Šťastně dopadne i Ondřej, který všem s jásotem oznámí, že si do tří týdnů bude brát kuchařku. Hra končí pobídkou, aby se Češi hodně ženili, měli hodně dětí a vychovali z nich hodné a upřímné Čechy.
Poznámka v knižním vydání Fidlovačky: „Zdar neb zmar Fidlovačky spočívá hlavně na souhře a zevnější úpravě kusu. Režisér hledíž tedy píli ku zkouškám míti, přiměřenými skupeními osob, tancem a zpěvem výjevy oživiti a vůbec vše na zřeteli míti, čeho třeba ku provedení hry tak zvané výpravné. Poslední obraz může skončiti na místě tance nějakým kupletem neb sborem.“
Kde domov můj: Píseň z Fidlovačky brzy zlidověla a stala se českou vlasteneckou hymnou, poté se její první sloka stala českou částí československé státní hymny, v níž byla následována první slokou nynější hymny slovenské (Nad Tatrou sa blýska) a po rozdělení státu je samostatně hymnou České republiky. Již od 19. století k písni vznikalo také množství nejrůznějších doplňků i parafrází. (V edici „Smil – jazykem o jazyce“ nakladatelství Paseka vyšla v r. 2004 kniha Kde domov můj: Varianty a parafráze, jež obsahuje šedesát šest variací na téma „Kde domov můj?“, od romantických přes poetické až po zcela satirické, doplněných třemi studiemi Martina Svatoše, Pavla Spunara a Vladimíra Macury, které zazněly na symposiu o české hymně konaném v roce 1993.)
Literatura:
Kde domov můj: Varianty a parafráze. OUŘEDNÍK Patrik (ed.). Litomyšl: Paseka, 2004.
LUDVOVÁ, Jitka. Škroup František Jan. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005.
HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera: Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018.
PLAVEC, Josef. František Škroup. In: HUTTER, Josef – CHALABALA, Zdeněk (eds.). České umění dramatické II – Zpěvohra. (Úvodní studii Česká zpěvohra napsal Josef Huttser medailony skladatelů různí čeští muzikologové.) Praha: Šolc a Šimáček, 1941, s. 43–44.
PLAVEC, Josef. František Škroup. Praha: Melantrich, 1941.
ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, 1983. (Kapitola František Škroup, s. 13–15.)
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
