Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) složil mj. do dnes populární opery Evžen Oněgin (Puškin), Panna Orleánská, Mazepa, Piková dáma (Puškin) nebo balety Labutí jezero, Šípková Růženka a Louskáček.
Opera Evžen Oněgin, Opus 24, s podtitulem „lyrické scény o třech jednáních“, je jedno z nejznámějších děl skladatele. Libreto napsal skladatel spolu s Konstantinem Šilovským podle stejnojmenného veršovaného románu A. S. Puškina, z něhož se do libreta dostalo velké množství doslovných citací i celé scény, ačkoli uspořádání děje je jinak v obou dílech odlišné.
Dílo je pozoruhodnou kombinací komorního, dějově nekomplikovaného, prostého, až „antioperního“ tématu s velkým výrazovým aparátem romantické opery (symfonický zvuk orchestru, sborové scény, tance, árie a ansámbly). Jistě nejslavnější částí tohoto díla, která vyniká právě spojením intimně laděného textu s velkou a emotivně vypjatou hudební architekturou, je tzv. „dopisová scéna“, v níž Taťána v noci píše Oněginovi vyznání lásky a odevzdání. Jiným slavným číslem Čajkovského opery je basová árie knížete Gremina známá v českém prostředí pod názvem „Láska klíčí v každém věku“.
Děj se odehrává na ruském venkově a později v Petrohradě ve 20. letech 19. století. Ve shodě s Puškinem je hlavní postavou blazeovaný, životem znuděný individualista Evžen Oněgin, do nějž se bezhlavě a fatálně zamiluje dívka Taťána, která je naopak plná ideálů a iluzí o romantické lásce a vášnivém odevzdání milovanému člověku. Oněgin ji věcně a suše odmítá a Taťánin emocionální rozlet tak velmi rychle končí. Poté, co cynický Oněgin z rozmaru vyprovokuje hádku s přítelem a básníkem Vladimírem Lenským, kterého v následném souboji zastřelí, pokračuje děj opery s několikaletým odstupem na petrohradském šlechtickém plese, kde Oněgin znovu potkává Taťánu, tentokrát však jako manželku knížete Gremina. Jejím zjevem i postavením je ohromen – ona vesnická dívka se nerozhodla celý život trápit pro nešťastnou lásku, nýbrž důstojně přijala život, jaký je – bez iluzí. Toto Oněgina podvědomě ponižuje a provokuje. Nyní je to on, kdo propadne citovému zmatku a Taťáně vyznává lásku. Ta jeho vyznání opětuje, ale zároveň Oněgina odmítá, protože nehodlá ničit své klidné manželství. Oněgin zůstává ve svém zmatku sám a proklíná svůj osud.
Opera měla premiéru v Moskvě roku 1879. Českou premiéru 6. prosince 1888 v pražském Národním divadle řídil sám skladatel, dílo bylo uvedeno v překladu Marie Červinkové-Riegrové a Oněgina zpíval Bohumil Benoni.
Mazepa je operou o třech dějstvích a šesti obrazech na historický námět podle Puškinovy básně Poltava, které vzniklo mezi velice úspěšným Evženem Oněginem a Pikovou dámou. Premiéru mělo ve Velkém divadle v Moskvě v roce 1884. Hned čtyři dny poté se objevila na jevišti Mariinského divadla v Petrohradě v nastudování českého dirigenta Eduarda Nápravníka. Čajkovskij zachytil v partituře opery množství ruských písňových a tanečných žánrů, často v ostrých dramatických kontrastech. Například lze uvést příchod odsouzenců, kterému předchází písnička podnapilého kozáka nebo samotný tragický závěr příběhu mnoha smrtí, při němž zní ukolébavka šílené Marie v čistém stylu lidové písně. Za povšimnutí stojí i předehra „Bitva u Poltavy“ v posledním dějství.
V českých zemích byla opera poprvé a naposledy uvedena v pražském Národním divadle roku 1934. Po 2. světové válce se pak opera objevila v padesátých letech pouze v Plzni.
Piková dáma je Čajkovského předposlední operou (poslední byla Jolanta podle Dcery krále Reného od dánského básníka Henrika Hertze). Libreto vytvořil jeho bratr Modest Iljič Čajkovskij na motivy stejnojmenného románu Alexandra Puškina (z r. 1834), jehož děj byl libretistou i skladatelem značně poupraven, navíc sám skladatel připsal některé verše árií (árie Jeleckého, arioso Lízy).
Opera měla premiéru roku 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě. Rok poté měla premiéru ve Velkém divadle (Boľjšoj těatr) v Moskvě a v roce 1892 byla prvně uvedena v Praze za osobní účasti skladatele. Šlo o první inscenaci opery mimo Rusko, dirigentem byl Adolf Čech. Čajkovskij operu napsal za 44 dní během pobytu ve Florencii. Má tři jednání a sedm obrazů. Hlavní postava Herman zpívá ve všech obrazech. Jeho party Čajkovskij tvořil ve spolupráci s ruským tenorem Nikolajem Fignerem, který roli pak zpíval i při petrohradské premiéře. Opera měla po svém uvedení okamžitý úspěch a patří k nejpopulárnějším dílům skladatele.
Rovněž Čajkovského balety měly jako předlohu literární dílo, libreto pak obsahuje mj. poznámky k pantomimě.
Labutí jezero je klasický balet o čtyřech aktech. V srpnu 1875 předložili Valentin Petrovič Běgičev a Fedor Vasiljevič Gelcer P. I. Čajkovskému libreto, k němuž použili jako předlohu pohádku Labutí proud ze sbírky německých národních pohádek. Čajkovského zaujal tento námět pravděpodobně i proto, že již koncem šedesátých let složil pro domácí divadelní produkci kratičký balet Jezero labutí, který se nedochoval, ale jehož motivy téměř jistě v Labutím jezeře zaznívají. Premiéra Labutího jezera se konala v březnu 1877 ve Velkém divadle v Moskvě. Choreografem byl Čech Václav Reisinger a to byl jeden z okamžiků, kdy český umělec vstoupil do světových dějin baletu.
V Česku, v pražském Národním divadle, byla roku 1888 uvedena zkrácená a upravená verze nejslavnější části díla (II. dějství), již připravil Augustin Berger, který také tančil prince Jaroslava (Siegfrieda); Odettu-Odilii tančila Giulietta Paltrinieri a travesti roli princova přítele Marie Zieglerová. Bylo to jediné představení Labutího jezera, které Čajkovskij viděl, do svého deníku si po zhlédnutí ukázky poznamenal: „Ohromný úspěch — minuta absolutního štěstí.“ Do Národního divadla se celé Labutí jezero dostalo roku 1907.
Šípková Růženka je balet, který Čajkovskij dokončil roku 1889, v roce 1890 se konala premiéra v Mariinském divadle v Petrohradě. Libreto vytvořil jeho ředitel Ivan Alexandrovič Vsevoložskij, a to na motivy světoznámé pohádky, kterou čerpal ze sbírky bratří Grimmů, kteří ji převzali ze sbírky pohádek Charlese Perraulta. Vsevoložskij ovšem zapracoval do děje další pohádkové postavy z Perraultova díla – kocoura v botách, červenou Karkulku či Popelku. Choreografem baletu byl Francouz Marius Petipa. Balet má prolog a tři dějství.
Louskáček je divadelní baletní pohádková inscenace na náměty příběhu Ernesta Theodora Amadea Hoffmanna ve francouzské verzi Alexandra Dumase, a to na libreto Maria Petipy. Choreografie se ujal Lev Ivanov. Premiéru měla inscenace 18. prosince 1892 v Mariinském divadle v Petrohradě.
Čajkovskij byl mistr ruského romansu (78 písní) a také obohatil pravoslavnou chrámovou hudbu. Oblíbené jsou rovněž 1. klavírní koncert b moll a Houslový koncert D dur. Třikrát navštívil Prahu, 6. prosince 1888 dirigoval českou premiéru opery Evžen Oněgin. Setkal se také s Antonínem Dvořákem. K setkání obou skladatelů došlo poprvé počátkem roku 1888, při desetidenní Čajkovského návštěvě Prahy, na pozvání Umělecké besedy, v rámci skladatelova turné do Lipska, Paříže a Londýna.
Charakteristickými rysy jeho díla jsou univerzálnost žánrů a druhů, bohatá hudebnost, melancholický lyrismus, dramatická výrazová síla. Estetickým programem bylo zdůrazňování všelidských, skrze subjektivní zážitkovou sféru nazíraných obsahů, proto se národní tón v jeho hudbě neopírá v takové míře o přímé používání folklorních prvků jako u skladatelů Mohutné hrstky.
Čajkovského tvorba je ovlivněná západoevropským dědictvím (Mozart, Verdi, Bizet, Massenet), tvorba Richarda Wagnera pro něj byla nepřijatelná. Byl v kontaktu s představiteli Mohutné hrstky, zejména s Balakirevem, sám však kompozici pojímal jinak, když tito skladatelé si vymýšleli hudební témata s ruskou melodikou, která podbarvovali exotickým koloritem. Čajkovskij raději využíval autentické lidové melodie, které zpracovával v duchu západní hudební tradice.
Čajkovského balety představují vlastně první dramatickou hudbu k tanci od dob operních baletů německého skladatele Christopha Willibalda Glucka. Čajkovskij také přispěl k rozvoji žánru symfonické básně. Zejména skladby Romeo a Julie a Hamlet jsou pozoruhodné tím, jak v nich melodickými prostředky dokázal evokovat náladu literárních děl, která byla předlohou jeho kompozic.
Čajkovskij měl problémy vyrovnat se svou homosexualitou, na rozdíl od svého bratra Modesta, který byl také gay a který žil relativně otevřeně se svým partnerem. Pasáže v dopisech Čajkovského, ve kterých píše o svých homosexuálních touhách (během svého života žil s několika partnery), byly v Rusku cenzurovány. Taková cenzura v ruské vládě přetrvává i v současnosti. Například v roce 2013 bývalý ministr kultury Vladimir Medinsij popřel, že Čajkovskij byl homosexuál.
Literatura
ABRAHAM, Gerald – CALVOCORESSI, Peter. Masters of Russian Music. London: Faber & Faber, 2013.
BAJER, Jiří. Petr Iljič Čajkovskij. Praha: Horizont, 1973.
BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Překlad Hana Hornová a Miroslav Koláč. Praha: Humanitarian technologies, 2000.
BROWN, David – ABRAHAM, Gerald E. Russian Masters 1: Glinka, Borodin, Balakirev, Musorgsky, Tchaikovsky. New York: W.W. Norton & Company, 1997.
BROWN, David. Tchaikovsky: The Man and His Music. London and Boston: Faber & Faber, 2010.
KUNA, Milan. Čajkovskij a Praha. Praha: Editio Supraphon, 1980.
ORLOVA, Jelena Michajlovna. Petr Iljič Čajkovskij. Moskva: Muzyka, 1980.
TURSKA, Irena. Balety Piotra Czajkowskiego. Kraków: Polskie Wydawnictwo Muzyczne, 1981.
WOLFURT, Kurt von. Tschaikowski. Zürich: Atlantis, 1978.
Shrnutí kapitoly Vztah literatury a hudby v období evropského romantismu (1820–1900):
Romantismus jako citová a fantazijní reakce na klasicistní období osvícenského racionalismu vznikl následkem hlubokých přeměn, které zásadně pozměnily charakter evropské společnosti na přelomu 18. a 19. století. Romantické hnutí zasáhlo veškeré obrody umělecké činnosti, ale nebylo ve všech stejně úspěšné. Radikálně nové hodnoty přineslo v literatuře. Pojem romantismus se odvozuje od slova román, romantický znamenalo dobrodružný až tajemný jako v románu. Výrazné hodnoty přinesl romantismus v některých oblastech výtvarného umění, zejména malířství, které prošlo různými etapami od historismu počátečního stadia přes realistické tendence až po subjektivismus období impresionismu. Ze všech umění zasáhl romantismus nejhlouběji hudbu, která vyhovovala svou nekonkrétností, nehmotností a neurčitostí. Primární postavení hudby mezi uměními bylo zdůvodněno i filozoficky např. u německého filozofa Arthura Schopenhauera: „Skladatel odkrývá nejvnitřnější povahu světa a vyjadřuje tu nejskrytější moudrost jazykem, který jeho logické myšlení nechápe.“ (Svět jako vůle a představa, I., s. 260).
Proti univerzálnímu klasicismu zdůrazňoval romantismus od počátku národní cítění a postupně umožnil vznik národních škol ve všech oblastech umění. Od romantismu 19. stol. můžeme mluvit o národních školách v hudbě. Hudební romantismus přinesl řadu zásadních slohových i technických novot. Nelze jej však chápat v takové stylové jednotě, jakou vykazoval předchozí klasicismus, neboť byl revoluční i konzervativně zahleděný do minulosti, prosazoval intimitu, výrazovou subjektivnost i bombastickou teatrálnost. Měl sklony k hluboké mystice, opájel se i virtuózní exhibicí. Formová logika a přehledná stavba, charakteristická pro skladby klasicistického období, začala být narušována a podrobována požadavku výrazné obsahovosti a jedinečnosti. Změnil se poměr mezi obsahem a formou hudební skladby. Postupně se začala vytvářet romantická programní hudba. Klasická melodie vyznačující se pravidelnou periodicitou byla od samého nástupu klasicismu nahrazována nepravidelně členěnou melodií. V malých formách dosahovala romantická melodie náladové výstižnosti a poetické vroucnosti. Prudký rozvoj zaznamenalo harmonické myšlení, stále větší obliby se těšila chromatika, vlivem folkloru byla obohacována i rytmická složka hudebního projevu. Bouřlivý vývoj prodělala také instrumentace. Vzrostl smysl pro individuální barvy jednotlivých nástrojů, zvláště dechových. V pozdních stadiích romantismu se objevuje i vliv orientálních kultur. Hluboké změny nastaly v oblasti hudebních forem. Sonátová forma byla narušována různými nepravidelnostmi. Z programní ouvertury se zrodila symfonická báseň. Do popředí se dostaly různé drobné formy (fantazie, eklogy, dithyramby, impromptu, elegie, jejichž jména byla přebírána z literatury), dále píseň, která byla romantikům blízká těsným sepětím hudby a slova. Vrcholným projevem romantické hudby je opera. V díle R. Wagnera došlo k propojení všech druhů umění v jediné všeumělecké dílo, tzv. Gesamtkunstwerk. Na konci 19. století se romantismus začal vyčerpávat.
Literatura
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972.
Einstein, A. Hudba v období romantizmu. Bratislava: Opus, 1989.
Georgiades, T. Schubert. Musik und Lyrik. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht, 1967.
Grun, B. Dejiny operety. Bratislava: Opus, 1980.
Hostomská, A. Opera. Průvodce operní tvorbou. 10. doplněné vyd. Praha: Nakl. Svoboda, 2000.
Kouba, J. ABC hudebních slohů. Praha: Supraphon, 1988.
Malá encyklopedie hudby. Jaroslav Smolka (ed.). Praha: Supraphon, 1983.
Racek, J. Ruská hudba. Praha: SNKLHU, 1953.
Smolka, J. a kol. Dějiny hudby. Praha: Togga, 2001.
Sýkora, V. J. Hudba evropského severu. Praha: Supraphon, 1975.
Trojan, J. Dějiny opery. Praha – Litomyšl: Paseka, 2001.
Wörner, K. H. Das Zeitalter der thematischen Prozesse. Regensburg: Bosse, 1969.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
