Petra Schwarzová Žallmannová je autorkou blogu Opičí matka, ve kterém se zaměřuje na dětské knihy, a to nejen české, ale i ty cizojazyčné. Její recenze můžete najít také v literárním časopise Tvar. (pozn. redakce)
Muriel Villanueva: Žluté a kulaté
Překlad ze španělštiny: Ilona Staňková
Albatros, 2022, 40 stran
Mám ráda dobře udělané dětské knihy, které se věnují tabuizovaným tématům. A pomočování je zrovna jedno takové téma. Na českém knižním trhu se vyskytuje Velká kniha čůrání autora Jakuba Plachého (Labyrint, 2013), kterou moc doporučuji jako čtení pro ty zavilé odmítače čtení, které se vám nepodařilo ulovit ani na „Poseroutku“ ani na Deník malého Minecrafťáka. Pak je tu také už pěkná řádka knih o exkrementech – mezi jinými tu najdete skvělou Nicolu Davies (v překladu Tomáše Kapice) a její obecné pojednání o vylučování různých zvířat: Bobky, šišky a jiná hovínka (Slovart, 2010) nebo opravdu napínavý western o lidském trávicím traktu autorské dvojice, která zaručuje úspěch, Milady Rezkové a Lukáše Urbánka Velký Bobek (Yinachi, 2018). Ale nikde se nemluví o problému, kterým trpí celá řada menších dětí. O pomočování.
Na konci srpna letošního roku vyšel v češtině picture book Žluté a kulaté (Albatros, 2022). Autorkou je katalánsky píšící španělská autorka Muriel Villanueva. Je to zatím první její kniha, která v češtině vyšla, a já pevně doufám, že není poslední. Má jich na kontě více než třicet, a to pro všechny věkové kategorie. Kniha Žluté a kulaté byla přeložená do několika jazyků a věřím, že je univerzálně použitelná. Problémy s čuráním do postele jistě nebudou specifikem jen jedné kulturní skupiny.
Moc se mi líbí i volba ilustrátora. Ferran Orta, katalánský výtvarník, který v jednom online rozhovoru přiznává, že se sám dlouho v posteli počurával a s obsahem Žlutého a kulatého se tedy velmi sžil.
A o čem to tedy je? Je to o dítěti, které se chystá na tábor. Ale nechce se mu. Nad hlavou mu visí mráček… žlutý mráček, obava, strach, touha skrýt se, stud. Raději se s nikým nebaví. Nechce s nikým mluvit, straní se. Čím víc se blíží večer, tím silnější je obava, že tam ráno zase bude. Ta žlutá, kulatá skvrna na prostěradle. Leží v posteli a kouká do stropu, snaží se neusnout. Hlavně neusnout. Ale stejně ho nakonec spánek přemůže. A ráno tam je. Nejraději by to schoval. On sám by se nejraději někam schoval. Je mu hrozně. Jde prostěradlo pověsit ven. A tu najednou něco uvidí! Uvidí další prostěradlo. A další. A další. Jedno vedle druhého se tu suší všechna ta žlutá a kulatá, co vznikla v noci. V různých postelích. Nejen v té jeho. Není sám! Poprvé se mu na tváři objeví úsměv.
Vnímat tuhle útlou černo-bílo-žlutě ilustrovanou knihu jen jako příběh o pomočování by nebylo fér. Je to příběh o strachu a ponížení. Je to příběh o potřebě sdílet a zároveň o touze zůstat utajen. Je to příběh o zoufalství, které přichází, když nevíme, jak se dostat ven z bludného kruhu.
Tohle téma mě vede k úvahám o výchově. Často klademe na děti vysoké nároky, srovnáváme jejich chování a pokroky ve vývoji se všemi v rodině, v domě, ve městě… na světě. Jsme manipulováni očekáváními. Dříve radily jen babičky a tety, případně sousedky. K dispozici byl jeden návodný knižní titul: Naše dítě. I když měl každý z komentujících jiný názor na to, kdy by si dítě mělo začít sedat na nočník, kdy by mělo být bez plínek a kdy by se mělo přestat pomočovat, pořád se to dalo ustát. V současné době je těch komentujících a hlavně soudících hlasů nespočet. Desítky výchovných metod, každá hlásající, že je nejlepší a jediná správná, stovky diskuzních skupin na internetu, tisíce hlasů, které dávají matkám každodenně najevo, jak jsou ve svém přístupu nedokonalé a kde by měly zabrat, aby byly lepší. Aby bylo jejich dítě lepší. Samotné dítě se v tom zběsilém víru často ztrácí. Jeho skutečné potřeby přestáváme vnímat, snažíme se ho tlačit tam či onam, podle toho, který z názorů přivátých větrem nám právě v tu chvíli připadá zajímavý (nebo atraktivní, protože ho propaguje nějaká známá osobnost). Málokdy se dětí ptáme, co cítí a co potřebují. Co je trápí a co způsobuje projevy chování, kterým my, dospělí, říkáme „problémy“. Ono totiž i to noční počurávání má velmi často kořeny ve stresu, smutku nebo rodinném nesouladu.
Stejně, jako třeba v případě dětských knih o sexuální intimitě, není kniha Žluté a kulaté pohádkou před spaním, kterou dětem náhodně koupíme nebo půjčíme v knihovně, a čteme bez přípravy. Je to kniha, kterou opatříme v okamžiku, kdy potřebujeme pomoc. Je cílená na dané téma a otevíráme ji s přesným záměrem. Případné nesouhlasné (pohoršené) hlasy: „To přece nebudu děckám číst! O počurávání! Co to je za pohádku!“ jsou známkou neznalosti a nepřipravenosti. Žluté a kulaté je tady proto, aby se o tabuizovaném tématu začalo mluvit. Aby se začal hledat důvod a našla se pomoc. Aby dítě samotné získalo sílu o svém problému mluvit. Knihy pro děti už dávno nejsou jen pohádkami.
Je-li ošemetné téma zpracované v literatuře, často to pomůže oběma stranám vyjádřit se… někdy je snazší ukázat prstem na obrázek, přikývnout nebo zavrtět hlavou, než horko těžko hledat slova a skládat náročné věty. Někdy ta slova totiž úplně chybějí. Děti někdy bez pomoci knihy ani netuší, jak svůj strach a stud vyjádřit. A dospělí někdy bez pomoci knihy nevědí, jak se doptat, jak podpořit, jak pomoct. Dítě, které mělo pocit, že je v tom svém neštěstí samo, najednou může najít cestu ven. Jako to dítě v knize Žluté a kulaté. Dospělé kárající ukazováčky, kolem jen děti, které vypadají dokonale. Raději se s nimi ani nebaví, má pocit, že na světě není nikdo další, kdo bojuje se stejným nepřítelem. Závěrečné prozření je vysvobozením.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
