Národní školy v hudbě II.
Vznik ruské národní školy
Zasloužil se o ni Michail Ivanovič Glinka (1804–1857). Proslavil se mj. operami Život pro cara (Ivan Susanin, 1836), Ruslan a Ludmila (1830–1837).
Život pro cara je Glinkova první velká opera, která jej uvedla do povědomí mnoha ruských skladatelů své doby. Dílo se původně jmenovalo Ivan Susanin, ale sám Glinka ho později přejmenoval. Děj se odehrává v období kolem roku 1612, kdy mladý ruský rolník Ivan Susanin obětuje svůj život pro cara před záškodníky. Dílo sklidilo velký úspěch už při premiéře, která se konala 9. prosince 1836 pod vedením Catterio Cavose, který napsal operu ve stejném stylu ve své rodné Itálii.
Ruslan a Ludmila je pohádková opera o pěti dějstvích, která vznikla na motivy stejnojmenné Puškinovy básně. Libreto k opeře napsali Michail Alexandrovič Godeonov, Nikolaj Vasiljevič Kukolnik, Nikolaj Andrejevič Markevič a Valerian Fjodorovič Širkov. Opera, na které Glinka začal pracovat v roce 1838, byla dokončena roku 1842. Téhož roku (27. 11. 1842) pak měla svoji premiéru v Petrohradu. Dílo představuje základní kámen ruské hudební kultury. Glinka zde na jednu stranu dává zaznít skutečným národním melodiím, v instrumentálních částech na stranu druhou využívá i nových a složitých výrazových prostředků orchestru (např. chromatika, disonance, celotónová stupnice). V prvním dějství lze za zajímavost považovat netradiční kombinaci klavíru s pozdějším připojením harfy k vytvoření zvuku Bajanových guslí. V Glinkově hudbě si nelze nepovšimnout rovněž italských rysů (např. árie Ludmily z prvního dějství nesoucí znaky italské koloratury nebo Farlafovo rondo z téhož jednání, které bývá přirovnáváno k ruské variantě Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského). Glinka tak zjevně využil zkušenosti s italskou operou, kterou mohl poznat již od roku 1830, kdy podnikl tříletou cestou do Itálie, kde se v Miláně seznámil s Vincenzem Bellinim.
Z celé opery je zcela jistě nejznámější její předehra, která patří mezi nejznámější orchestrální díla. Skladatel ji napsal jako poslední a nastínil zde mj. hudbu z finále pátého aktu. Obsahuje jakýsi cyklický motiv, který je používán při vstupních jednáních jednotlivých aktů. Tyto melodie jsou pak znovu citovány v závěrečných částech příslušných jednání.
Děj opery se odehrává za dávných časů kyjevské Rusi.
Kvalita této opery je vyšší než již zmíněná opera Život pro cara. Kouzlo tohoto díla spočívá v autorovu umění zapojit do opery lidové písně a melodie, a to dokonce i orientální, čímž se tato práce stává ve své době jedinečná. Je pravda, že je zde cítit opět vliv Itálie na autora, ale tato opera je rozhodně více ruská než předchozí.
V písňové skladbě Glinka vyšel z tradičního romansu (ruské označení pro umělou sólovou píseň s klavírem), ale vybavil jej svěžejší nápěvností, tvárnějšími formami a přesnějším výrazem. (Připomenout lze Píseň Markétky na text z Goethovy tragédie Faust; 1848.)
Glinkův podíl na ruské hudbě lze vnímat v souvislosti s ruskou hudbou té doby, v níž existoval silný příklon k hudbě západních skladatelů. Glinka ovlivnil podstatným způsobem ruskou hudbu 19. století, o čemž svědčí jeho přezdívka „otec ruské klasické hudby“. Významně se na jeho operách odrazil vliv Itálie, kterou si Glinka zamiloval, a který je znatelný především v opeře Život pro cara. Jeho úspěch spočívá v tom, že nechal svůj ruský charakter prostoupit západním kompozičním stylem, čímž vytvořil novou a důležitou předlohu pro následující ruské skladatele.
Rozkvět ruské hudební kultury
Po r. 1860 vznikla tzv. mohutná, též mocná hrstka, také Pětka, Ruská pětka, novoruská škola. Šlo o volné sdružení pěti ruských skladatelů ze Sankt-Petěrburgu, kteří se scházeli v letech 1856-1862 pod vedením Milije Balakireva. Dalšími členy byli Alexander Borodin, César Kjui, Modest Musorgskij a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Označení „mocná hrstka“ poprvé použil kritik Vladimir Stasov v roce 1867. Skupina si kladla za cíl skládat specificky ruský typ hudby a neimitovat starší evropskou hudbu, případně se nespoléhat na konzervatorní výuku v evropském stylu. Svým způsobem byli součástí hnutí ruského romantického nacionalismu. Většina z členů Mocné hrstky nebyli skladatelé z povolání; mnozí byli hudebními samouky.
Milij Alexejevič Balakirev (1837–1910). Přestože začal komponovat již v raném věku a vytvořil několik skvostných děl, je Balakirev znám spíše jako hnací síla ruské hudby konce devatenáctého století než jako skladatel. To by sice nemělo bránit jeho hudební tvorbě, ale zájem o ostatní kolegy skladatele mu nedovoloval plně se věnovat vlastní práci. Přesto je jeho hudba pozoruhodná, snoubící autentické ruské kvality Glinky a Borodina se západoevropskými strukturami. Důkazem toho je i jeho symfonická báseň, která podle mnohých předběhla svou dobu – Tamara. Pozoruhodné jsou i jeho dvě symfonie, které dokončil těsně po roce 1895. Cenným příspěvkem k ruské hudební etnografii je sbírka 40 ruských národních písní vydaná Balakirevem v roce 1866.
V roce 1866 byl Balakirev pozván do Prahy, aby nastudoval Glinkovy opery Život pro cara a Ruslan a Ludmila. I když Balakirevův pobyt v Praze provázely spory s Bedřichem Smetanou, který představení dirigoval, měly opery mimořádný úspěch. V Praze Balakirev zkomponoval také symfonickou báseň V Čechách, kde jako téma použil tři české národní písně.
Alexandr Porfirevič Borodin (1833–1887), povoláním profesor chemie a významný vědec ve svém oboru. Vzhledem k tomu, že musel spojit svou vědeckou a pedagogickou činnost s hudbou, není jeho dílo nijak rozsáhlé, ale přesto tvoří cenný vklad do ruské klasické hudby. Jeho dílo zahrnuje tvorbu komorní, písňovou a klavírní i dvě významné symfonie. Práci na své III. symfonii a moll již nedokončil.
Nejvýznamnějším dílem je jeho opera Kníže Igor, která je příkladem ruského národního hrdinského eposu v hudbě. Námět si zpracoval sám podle starého ruského eposu Slovo o pluku Igorově, o boji ruského lidu proti Polovcům koncem 12. století. Na svém životním díle pracoval Borodin osmnáct let, ale ani za tuto dobu operu neukončil. Po Borodinově smrti ji na základě zápisků a poznámek dokončili a uvedli na scénu Nikolaj Rimskij-Korsakov a Alexandr Glazunov. Premiéru měla v roce 1890 v Petrohradě. Sklidila nesmírný úspěch a stala se trvalou součástí světové operní tvorby.
César Antonovič Kjui (1835 greg., Vilnius – 1918, Petrohrad), známý také jako César Cui, byl Rus s francouzským a litevským původem, který vynikl především jako přední skladatel hudebního romantismu a člen tzv. Ruské pětky. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního kritika a je znám i jako armádní důstojník. Už jako chlapec se ve Vilniusu učil na klavír, studoval díla Fryderyka Chopina a už ve čtrnácti letech začal skládat své první skladby. Než odcestoval do Petrohradu, studoval u polského skladatele Stanisława Moniuszky, který v té době působil ve Vilniusu. Své hudební záměry změnil v roce 1856, kdy se setkal s Milijem Balakirevem, který ho přiměl k tomu, aby se vážně zabýval hudbou.
Ačkoliv hudbu skládal a psal hudební kritiky jen ve svém volném čase, ukázal se zanedlouho jako velice plodný a uznávaný skladatel a kritik. Zlom v jeho životě nastal dne 26. prosince 1859, kdy bylo uvedeno v Petrohradě jeho orchestrální dílo Scherzo pod taktovkou Antona Rubinsteina. V roce 1869 se konalo první veřejné představení Kjuiovy opery William Ratcliff (podle tragédie od Heinricha Heineho). S tímto dílem sklidil také obdivuhodný úspěch a Kjuiho to významně povzbudilo k dalšímu komponování.
Většina jeho oper vznikla na podkladě děl ruských umělců (mj. Kapitánská dcerka podle Puškina), ale nejsou výjimkou na podněty z francouzské literatury (mj. Mateo Falcone podle Prospera Mériméa, Červená karkulka podle Charlese Perraulta), známá je opera Le Flibustier, která byla komponována na francouzské libreto podle hry Jeana Richepina; poprvé byla uvedena v divadle Opéra-Comique v Paříži v roce 1894. Značný úspěch sklidil po premiéře komické opery Mandarínský syn (již 1878), po třech uvedeních opery Kavkazský zajatec (podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina; 1881-82, 1883) a po premiéře Mademoiselle Fifi (podle Guy de Maupassanta, 1903). Kromě opery Le Flibustier se mimo Rusko hrála jen dvě Kjuiova díla: Vězeň z Kavkazu (v belgickém Lutychu, 1886) a dětská opera Kocour v botách (v Římě, 1915).
César Kjui udržoval přátelské vztahy se skladateli z celého světa. Mezi ně patřili i takoví velikáni jako např. Franz Liszt. Liszt si velice vážil ruských skladatelů a za operu William Ratcliff složil Kjuiovi velikou poklonu. Kjui se mu za to také odvděčil. Lisztovi věnoval svou La musique en Russie („Hudba v Rusku“) nebo Klavírní suitu (op. 21) a orchestrální skladbu Tarantella.
Jako hudební kritik přispěl mezi léty 1864–1918 téměř 800 články do různých novin a jiných publikací v celém Rusku a části Evropy. Po roce 1900 však již přispíval zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnovalo informace od koncertů, recitálů, hudebního života až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především operám, o kterých napsal zhruba 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných studií bylo také často vydáváno jako monografie. Mezi ně patřila témata jako Wagnerův Prsten Nibelungův z roku 1876, vývoj ruského romansu, ruská hudba nebo zprávy o přednáškách Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let 1888–1889. Mimo jiné vydal ve své době mnoho oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.
Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881) byl ruský skladatel a klavírista období romantismu, ke kterému jej však lze počítat jen okrajově. Daleko spíše je možné mu přisoudit významnou roli v rámci typicky ruské školy „psychologického realismu“ a v oblasti hudebního impresionismu. Musorgskij dospěl k osobitě nekompromisní, autentické a citově hluboké hudební řeči, která přeběhla dobu, ve které žil. Jeho schopnost dosáhnout novými nekonvenčními prostředky pravého výrazu zůstává i dnes vzorem všem současným i budoucím skladatelům. Výrazně byl inspirován folklórem. Jeho nejvýznamnějšími díly jsou opery (Boris Godunov, Ženitba), orchestrální (Noc na Lysé hoře) a klavírní skladby (Obrázky z výstavy – inspirováno obrazy malíře Viktora Hartmanna) a významné jsou též jeho písňové cykly. Musorgskij byl hlavní inspirací pro moderní ruskou hudbu první poloviny 20. století, především pro její hlavní představitele Šostakoviče a Prokofjeva. Byl hudebním samoukem.
Opera Boris Godunov líčí rozvrat v zemi. Libreto je od skladatele na motivy stejnojmenné tragédie A. S. Puškina. První revize opery proběhla v roce 1869, druhá v roce 1874.
Chovanština je opera založená na autentických událostech z historie Ruska, které se udály v letech 1682 až 1689. Libreto napsal sám skladatel podle námětu Vladimíra Stassova. Děj se koná v Moskvě v letech 1682 až 1689. Ruská regentka Sofie Alexejevna byla v letech 1682–1689 vladařkou Ruského carství. Ke konci 17. století bylo Rusko v hluboké vládní a náboženské krizi. O desetiletí dříve provedla uznávaná oficiální církev reformu, při které opravovala církevní knihy a měnila rituály. Mnoho věřících tuto reformu nepřijalo. Posměšně se jim říkalo starověrci (раско́льники). Z oficiální církve byli vyloučeni a také pronásledováni. Po smrti cara Fjodora III. byli na trůn dosazeni jeho dva nevlastní bratři Ivan a Petr, kteří patřili do dvou rozdělených rodin. Spřízněni byli pouze prostřednictvím otce, Alexeje I. Dne 22. června 1682 byli Ivan V. a Petr I. v Uspenském chrámu moskevského Kremlu celebrováni na cary. Byl pro ně postaven speciální trůn se dvěma sedadly (nyní uložen v muzeu kremelské Zbrojnice). Panování Ivana a Petra bylo do roku 1689 pouze nominální, faktickou vládu vykonávala Sofie Alexejevna. V roce 1689 došlo k roztržce mezi Sofií a Petrem, jejímž důsledkem bylo odstavení Sofie od vlády. Protože byli ještě nezletilí, vládla jako regentka Ivanova sestra Sofie. Spoléhala se na střelce, palácovou gardu, které velel princ Ivan Andrejevič Chovanskij. Sofia se chtěla stát jediným vládcem a vyprovokovala střelecké pluky k povstání, při kterém byla během jedné noci vyvražděna většina Petrovy rodiny i jejich přátel. Představení trvá přibližně tři hodiny.
Písně a tance smrti – cyklus čtyř písní pro zpěv a klavír napsaný v letech 1875–1877. Tyto písně patří k nejvýraznějším dílům skladatelovy tvorby. Musorgskij prostřednictvím hudby zprostředkoval tragiku a kruté pravdy textů A. Golenishcheva-Kutuzova. Čtyři masky smrti – nenávistná, krutá ve svém pokrytectví, a bezohlednost vítězí nad pravou láskou, sny a lidskými touhami.
Přes tragický životní osud a relativně krátký čas, po který se Musorgskij věnoval kreativní hudební činnosti, zanechal dílo, jež svým významem přesahuje dobu a není ani málo početné, jakkoli některé skladby zůstaly nedokončeny.
V roce 1971 britská hudební skupina Emerson, Lake and Palmer, která hraje symfonický a progresivní rock, vytvořila hudební album Pictures at an Exhibition. Toto album je volnou adaptací Musorgského cyklu klavírních miniatur Obrázky z výstavy a úryvků ze symfonické básně Noc na Lysé hoře. Další populární hudební skupinou, která adaptovala Musorgského kusy, byla Mekong Delta, skupina z Německa, jež hraje progresivní thrash metal. Kromě toho japonský hudebník Isao Tomita, skladatel a umělec elektronické hudby, nahrál svou verzi Obrázků v roce 1975. Skupina Tangerine Dream také použila Obrázky z výstavy na svém albu Turn of the Tides z roku 1994.
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844–1908) byl významný romantický ruský hudební skladatel a pedagog (vyučoval harmonii a orchestraci, jíž byl mistrem). V roce 1873 byla v Petrohradě uvedena první opera Rimského-Korsakova Pskovanka s námětem z ruské historie, po které následovala romanticko-komická opera Májová noc (1880) a pohádková Sněhurka (1881). Korsakov se zdokonaloval a získal si i určité jméno. Své znalosti a energii obětavě věnoval hudbě svých přátel. V roce 1881 zemřel Musorgskij, který zanechal svou hudbu ve značném nepořádku. Korsakov ji připravil k uvedení a zveřejnění. Také upravil operu Kníže Igor Alexandra Borodina, která bývá v Korsakovově verzi uváděna dodnes.
Po třech operách se Rimskij-Korsakov asi deset let věnoval instrumentální hudbě, která mu přinesla úspěch i v zahraničí (známá je orchestrální suita Šeherezáda). Na počátku devadesátých let se vrátil k opeře a do konce života vytvořil dvanáct oper, z nichž k nejznámějším patří Sadko, Pohádka o caru saltánovi nebo Zlatý kohoutek. Mnohá díla měla problémy s carskou cenzurou a byla uvedena v soukromých divadlech, například Mozart a Salieri, Kostěj Nesmrtelný nebo Zlatý kohoutek. Jeho invence se opírala o ruský folklor a o podněty exotických východních kultur.
Sadko je opera-bylina o sedmi obrazech podle námětu Alexandra Ostrovského. Korsakov ji složil v roce 1896 na libreto, které spolu s ním napsal Vladimír Belskij. Premiéra proběhla poněkud neslavně 26. prosince 1897 v Moskvě (v soukromém divadle Častnaja opera Salodovnikova). Zasloužený úspěch opera sklidila až při další inscenaci v Petrohradě v roce 1901. Hlavní znakem hudby Sadka je epický recitativ, stylizovaná zpívaná mluva. Opera Sadko se na jeviště Národního divadla v Praze poprvé a bohužel i naposledy dostala 31. ledna 1928. Takto pozdní uvedení překvapuje při vědomí toho, že pověst o mořeplavci Sadkovi byla v Čechách známa; například už roku 1847 ji pod názvem Mořský car publikovaly Národní listy.
Zlatý kohoutek (1834) je pohádkovou operou o třech jednáních podle pohádky Alexandra Puškina. Libreto napsal Vladimir Belskij. Dílo bylo dokončeno roku 1907, premiéra pak proběhla 24. 9. 1909 v Moskvě. Pražské publikum mělo možnost se s operou seznámit pouze roku 1930 díky hostování Slovenského národního divadla. Hudebně ji tehdy nastudoval Karel Nedbal, synovec českého skladatele Oskara Nedbala.
Rimskij-Korsakov svým dílem výrazně přispěl k rozvoji ruské národní hudby 19. století. Těžiště jeho tvorby představovaly především opery, ale skládal také symfonie, písně, komorní a vokální skladby. Byl také autorem Základů instrumentace, Praktické nauky o harmonii a dalších odborných spisů. Sestavil sborníky ruských lidových písní a napsal knihu vzpomínek Z letopisů mého hudebního života (čes. 1958).
Literatura
ABRAHAM, Gerald – CALVOCORESSI, Peter. Masters of Russian Music. London – Boston: Faber & Faber, 2013.
BROWN, David – ABRAHAM, Gerald E. Russian Masters 1: Glinka, Borodin, Balakirev, Musorgsky, Tchaikovsky. New York: W.W. Norton & Company, 1997.
BROWN, David. Mussorgsky: His Life and Works. Oxford and New York: Oxford University Press, 2002.
CALVOCORESSI, Michel-Dimitri. Modest Mussorgsky: His Life and Works, London: Rockliff, 1956.
CAMPBELL, Stuart. Balakirev, Mily Alekseyevich. In: The New Grove Encyclopedia of Music and Musicians. 2. vyd. London: Macmillan, 2001.
KUHN, Ernst. Alexander Borodin. Sein Leben, seine Musik, seine Schriften. Berlin: Verlag, 1992.
LJAPUNOV, A. S. – YAZOVITSKA, E. E. Balakirev. Letopis‘ zhizni i tvorchestva. Leningrad, 1967.
Mocná hrstka. In: Malá encyklopedie hudby. Praha: Supraphon, 1983, s. 424.
NEEF, Lyle. Brief Biography of Cesar Cui. In: Opera Glass, Opera Information Directory. Stanford University, 1. 7. 2012.
NEEF, Sigrid. Die Russischen Fünf: Balakirew, Borodin, Cui, Mussorgski, Rimski-Korsakow. Berlin: E. Kuhn, 1992.
NELSON, John. The Significance of Rimsky-Korsakov in the Development of a Russian National Identity. In: Studia musicologica Universitatis Helsingiensis, 25. University of Helsinki, 2013.
SEAMAN, Gerald. Nikolay Andreevich Rimsky-Korsakov: A Research and Information Guide. 2. vyd. London: Routledge, 2014.
SCHONBERG, Harold C. Životy velkých skladatelů. Praha: BB-art, 2006.
VIJVERS, Willem G. Alexander Borodin; Composer, Scientist, Educator. Amsterdam: The American Book Center, 2013.
WROCKI, Edward. Cezary Cui. Życie i działalność. 1835-1918. Warszawa: Rytmus, 1925.
ZETLIN, Mikhail – PANIN, George (eds.): The Five. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 1959, 1975.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
