Kateřina Tučková pro Knihovnický zpravodaj: „Nebylo dne, který bych myšlenkami netrávila v Bílé Vodě.“

dscf1445_foto_david_konecny-scaledBílá Voda. Poetický název nenápadné odlehlé obce, kde se nachází poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie a klášterem, je v poslední době velmi skloňovaný. Zásluhu na tom má spisovatelka Kateřina Tučková a její nejnovější román, mnohými označovaný za výjimečný. Už jen čtenářským ohlasem a také pro nevídaný přesah z literatury do celospolečenského života.

Jak dlouho Kateřina Tučková na Bílé Vodě pracovala, co bylo hlavním impulsem pro napsání příběhu řeholnic z bývalého internačního tábora a chystá něco nového? To nám prozradila v rozhovoru pro Knihovnický zpravodaj Vysočina.

Nedávno vyšel váš román Bílá Voda. Jaké pocity máte nyní? Spadl vám kámen ze srdce, nebo práci na knize postrádáte?

Na této knize jsem pracovala skoro deset let. Vyžádala si tři verze, z nichž jsem musela dvě zahodit, také řadu bezesných nocí, propracovaných víkendů a dovolených, takže jsem skutečně ráda, že jsem příběh sester z Bílé Vody dovyprávěla a uzavřela. Spadl mi tedy kámen ze srdce, ačkoliv postavy, se kterými jsem žila tak dlouho, mi samozřejmě i trochu chybí. Radost a úleva ale převažuje.

Co při psaní bylo vaší největší motivací?

Touha ten příběh předat a dát tak hlas řeholnicím, které by na to, co se jim dělo, samy neupozorňovaly. A pak také potřeba zaobírat se pozicí žen v katolické církvi – v hlubší i nedávné historii, kde mě jako brněnskou rodačku mimořádně zaujaly osudy moravské podzemní církve, v níž došlo k vysvěcení Ludmily Javorové na katolického kněze. To je precedentní případ, který má svou aktuálností dosah i do dnešních dní.

Kdy jste si vlastně řekla, že příběh kláštera a také internačního tábora pro řeholnice chcete zpracovat v románu?

Všeobecně známé jsou příběhy kněžích a biskupů vězněných za minulého režimu. Ovšem o tom, co prožívaly jejich duchovní sestry v souvislosti s Akcí Ř, se ví málo. To mě na samém začátku udivilo. Zároveň mi připadalo nespravedlivé, že se o těchto osudech tolik nemluví, proto jsem se tématu začala věnovat hlouběji. Zásadním momentem bylo, když jsem navštívila hřbitov v Bílé Vodě. Během půl století trvající internace na něm byly pohřbívány řeholnice, které v tamním klášteře dožily. To místo na mě silně zapůsobilo a bylo rozhodnuto. V myšlenkách jsem se sem pak vracela celou dobu, kdy jsem pracovala na knize.

Na zmíněném hřbitově je pochováno na 700 řeholnic, k čemuž se mi přikrádá myšlenka z jednoho vašeho rozhovoru, kdy jste řekla, že na jedné straně internace v Bílé Vodě bylo trýznění, na té druhé i naděje. Co v příběhu převažuje?

Myslím, že tento aspekt budou čtenáři hodnotit různě – některým v knize připadne viditelnější či podstatnější historická linka plná represí a s tím spojených dramatických momentů, jiní ten text budou číst zase jako doklad potřebnosti ženského kněžství. A je-li něco potřeba, dřív nebo později se to podaří prosadit. Takovou naději jedna z postav skutečně skýtá…

Jste známá svou pečlivostí při rešerších. Spočítáte, kolik hodin jste kvůli Bílé Vodě strávila v archivech či muzeích? A lišilo se to od práce na předchozích knihách?

To vyčíslit neumím, myslím, že to ani nejde. Můžu jen říct, že v minulých deseti letech nebylo dne, který bych myšlenkami netrávila v Bílé Vodě. Od předchozích knih se to lišilo především intenzitou a délkou práce, ale jinak jsem postupovala podobným způsobem.

Jak moc jste při psaní čerpala od pamětníků?

Méně, než jsem čekala. Mluvila jsem kupříkladu s nějakými řádovými sestrami a ptala se na dobu internace či věznění, ale narazila jsem na jejich mírumilovnou povahu – sestry nebyly ochotny vzpomínat na špatné věci, které se jim v minulosti děly. Díky síle své víry byly dokonale smířené a svým věznitelům odpustily. Víc jsem tedy čerpala z archivních dokumentů a také ze sekundární literatury, jako jsou memoáry anebo historické studie.

Bílá Voda je označována za váš přelomový román. Vnímáte to stejně?

Nevím, jestli bych ho sama pro sebe pojmenovala přelomovým, ale rozhodně bych ho nazvala nejprožitějším a v určitém slova smyslu – byť není autobiografický – nejosobnějším.

Chystáte už další knihu? Nebo alespoň víte, o čem bude?

Ano, chystám, ale zatím jen v duchu. Na nové téma jsem přišla už během psaní Bílé Vody, nicméně teď si musím hlavně odpočinout a vytlačit z mysli a srdce postavy, se kterými jsem žila minulých deset let. A to nějakou chvíli potrvá.

Kateřina Tučková
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny