Národní školy v hudbě I.
Ve stadiu vývoje hudební tvorby se u jednotlivých národů v souvislosti s národním programem individualizuje hudební řeč zároveň s kultivací folklorních podnětů.
V oblasti vokální, kde lze sledovat vztah literatury a hudby, působili:
– dánský skladatel Niels Wilhelm Gade (1817–1890), na jehož hudbu měl vliv Mendelssohn, který se ho ujal jako mladého skladatele, a Robert Schumann, se kterým se spřátelil. Dokonce po Mendelssohnově smrti v roce 1847 byl Gade místo něj jmenován šéfdirigentem, ale když vypukla válka mezi Pruskem a Dánskem, byl nucen se na jaře roku 1848 vrátit do Kodaně. Tam se také stal ředitelem Kodaňské hudební společnosti (tuto pozici si udržel až do své smrti), vytvořil tam nový orchestr a sbor a trvale si vytvořil post nejvýznamnějšího hudebníka v Dánsku. Působil také jako varhaník – nejdřív v kodaňské katedrále Johan Peter Emilius Hartmann, poté od roku 1850 až do smrti v kostele Holmen. Složil osm symfonií, dále houslový koncert, komorní hudbu pro varhany a klavír. K nejznámějším patří Comala (1846) – kantáta pro sóla, sbor a orchestr podle Ossiana, op. 12; jde tedy o vliv severské mytologie. (Ossianovy zpěvy nebo také Básně Ossianovy, 1765, The Works of Ossian, the Son of Fingal, je název souborného dvoudílného vydání básní údajného keltského barda jménem Ossian [ošjen] ze 3. století, které vydal skotský básník James Macpherson jako anglické překlady jím nalezených starých památek gaelské lidové slovesnost. Dílo, které hluboce ovlivnilo evropskou kulturu a nastupující romantismus na přelomu 18. a 19. století, je dnes všeobecně považováno za literární mystifikaci.)
– norští skladatelé: Halfdan Kjerulf (1815–1868). Narodil se v Christianii (nyní Oslo), studoval tamní univerzitu. Kjerulfova tvorba se omezovala především na malé formy. Obsahuje 108 sólových písní, asi 40 skladeb pro sbor a 10 klavírních alb. Skládal na verše básníka Johan Sebastian Welhavena. Originalita jeho děl vyplývala především z využití prvků rodného folklóru. Kjerulfovo dílo inspirovalo Edvarda Griega.
Edvard Hagerup Grieg (1843–1907). Je považován za největšího norského skladatele vůbec. Jeho hudba vychází z národních tradic Norska a především čerpá z norské lidové hudby. Proslavil se zejména jako autor drobných lyrických skladeb a písní pro klavír a housle, sonát a orchestrálních suit. V letech 1858–1862 Grieg studoval hru na klavír a kompozici na konzervatoři v německém Lipsku. Rozhodující vliv na směřování Griegovy tvorby měl jeho pobyt v Kodani v letech 1863–1865. Inspiraci hledal nejprve u dánského skladatele Nielse Wilhelma Gadeho, ale nejvíce na něj zapůsobil jen o rok starší Nor Richard Nordraak, autor pozdější norské státní hymny. Pod jeho vlivem se oprostil od akademismu lipské hudební školy a základem jeho další tvorby se stalo norské lidové umění. Nový skladatelský směr je zřejmý na řadě klavírních skladeb z této doby: Poetické obrázky (op. 3), písně na slova básníků Heinricha Heineho a Alberta Chamisso a texty Hanse Christiana Andersena nebo Christiana Winthera, humoresky. V létě 1865 složil během pobytu na pobřeží v Dánsku díla, která patří k jeho nejdůležitějším: klavírní sonáta e moll (op. 7) a sonáta pro housle a klavír F dur (op. 8). Společně s dalšími přáteli založil v Kodani spolek Euterpe pro pěstování skandinávské hudby. V Oslu byl Grieg jmenován dirigentem Filharmonické společnosti. Na Vánoce roku 1867 vyšel první sešit jeho Lyrických skladeb v lipském nakladatelství C. F. Peters, se kterým spolupracoval až do své smrti. V následujícím roce napsal Grieg další významnou skladbu – Klavírní koncert a moll (op. 16). Griegovy skladby zaujaly v roce 1868 skladatele Franze Liszta, který se s ním dvakrát setkal v Římě a podporoval jeho tvorbu. V Oslu se Grieg spřátelil se spisovatelem Bjørnsonem a na jeho texty složil několik písní, kantátu Před branou kláštera (op. 20) a scénickou hudbu k dramatu Sigurd Jorsalfar. Spolupracoval také s Henrikem Ibsenem, pro kterého v roce 1874 napsal scénickou hudbu k dramatu Peer Gynt, v jejíž druhé části zazněla proslulá Solvejžina píseň. V letech 1877–1884 žil s manželkou, zpěvačkou Ninou Hagerupovou, v selském statku na východním břehu Soerfjordu poblíž Hardangeru, uprostřed norského folklóru. Grieg tvořil v blízkém malém domku, kde měl klavír. Toto období lze označit za šťastnou tvůrčí periodu, během níž vzniklo asi čtrnáct opusových čísel. Tvořil většinou krátké skladby, drobné, intimní, komorní, které měly vyvolat náladu (zamilovanost, pohodu, klid). Patří sem např. Lístky do památníku (op. 28), druhý sešit Lyrických skladeb (op. 38), Norské tance (op. 35), kantáty Poznání země (op. 31) a Osamělý (op. 32) nebo písně na texty norského básníka Aasmunda Olavssona Vinjeho (op. 33).
(Vinje založil v roce 1858 periodikum Dølen, kde publikoval své zápisky z cest, komentáře k umění, jazyku [byl průkopníkem používání jazyka Landsmål, dnes známého jako nová norština, která je rozšířena především v málo obydlených oblastech západní části země a používá ji méně než 20 % všech obyvatel] a politice, které dokumentují dobu, ve které žil. Dølen byl vydáván do roku 1870. Některé Vinjeho básně jsou v Norsku dodnes velmi populární, zejména báseň V Rondane.)
Z větších Griegových skladeb lze jmenovat smyčcový kvartet g mol (op. 27) a sonátu pro violoncello a klavír (op. 36). Grieg miloval norskou přírodu, hory a fjordy. V roce 1884 si nechal postavit dům na Troldhaugenu u jezera Nordaa nedaleko Bergenu. V blízkosti měl zvláštní domek těsně u vody, aby se mohl v naprosté izolaci věnovat své tvorbě. Podnikal výlety do okolí po Jotunheimu, k vodopádu Vøringsfossen nebo dalším fjordům. V Troldhaugenu vytvořil Grieg většinu svých Lyrických skladeb (3. až 10. sešit), písňový cyklus Dítě hor (op. 67) a klavírní provedení Norských lidových písní (op. 66). V roce 1886 napsal svou třetí sonátu pro housle a klavír, koncertní melodrama Bergliot na Björnsonovu báseň, v r. 1897 čtyři Symfonické tance (op. 64).
V letech 1885–1907 navštívil téměř všechna hlavní města Evropy včetně Prahy. Griegovy styky s našimi zeměmi se uskutečňovaly jednak při jeho zdejších pobytech, jednak kontakty s českými hudebními skladateli a interprety. Shodou okolností byl jeho prvním učitelem hudby na střední škole v Bergenu Čech, hudební skladatel Ferdinand Jan Šedivý (1804–1877). Poprvé se norský skladatel dostal na území Čech v roce 1881. Vzhledem k vleklým potížím se žaludkem mu lékaři doporučili pobyt v Karlových Varech, kam nastoupil – sám, bez manželky Niny – 1. června. Další dva Griegovy léčebné pobyty v Karlových Varech se uskutečnily v letech 1882 a 1887. Během posledního z nich přepracoval své rané dílo Podzim (op. 11), původně určené pro čtyřruční klavír, na orchestrální předehru. Dne 25. března 1903 se v Praze uskutečnil koncert z Griegova díla za aktivní účasti samotného skladatele. Na programu byl mj. jeho klavírní koncert (op. 16) v podání venezuelské virtuosky Teresy Carreño (1853–1917), několik písní zazpívala dcera Antonína Dvořáka Magdalena (1881–1952), Grieg ji doprovázel na klavír. Program zakončila I. suita z Peer Gynta. Den po koncertu navštívil Grieg představení Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. Druhý Griegův koncert, opět z jeho skladeb, se v Praze uskutečnil v dubnu 1906. Tentokrát Grieg dirigoval Českou filharmonii. V obou případech se norský skladatel setkal s vřelým přijetím a nadšenými kritikami. Antonína Dvořáka poznal Grieg roku 1896 během svého březnového pobytu ve Vídni, kdy se sešel také s Brahmsem a Brucknerem. Oba muži se tehdy spíše míjeli, setkání při Griegově prvním koncertu v Praze však už bylo setkání srdečné. Griegovým ctitelem byl Josef Bohuslav Foerster, který o něm napsal studii do časopisu Dalibor (roč. 1884, s. 301 a n.). Grieg se také znal s Vilemínou Nerudovou, pocházející z Brna. Nerudová patřila ve své době k předním houslistkám a prominentním interpretům Griegových houslových sonát. Griegovy sborové skladby měla ještě za jeho života na repertoáru mnohá pěvecká tělesa z Čech a Moravy.
Griegovy skladby, jako například Ve sluji Krále hor nebo Ráno ze suity Peer Gynt jsou dodnes často hrány a řadí se do zlatého fondu klasické hudby.
Zemřel 9. září 1907 v bergenské nemocnici. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Dnes je jeho popel, společně s popelem jeho ženy, uložen ve skále poblíž jeho domu.
– švédští skladatelé: Ivar Christian Hallström (1826–1901) byl švédským skladatelem, zejména opery, kterou komponoval ve spolupráci s libretistou Fransem Hedbergem, v níž dokázal efektivně využít zejména švédské lidové melodie.
August Söderman (1832–1876). V letech 1847–1850 studoval harmonii a klavír na Královské hudební akademii ve Stockholmu. Od roku 1851 byl spojen s divadelní skupinou Edvarda Stjernströma, pro kterou skládal hudbu a cestoval po Švédsku a Finsku. V letech 1856 až 1857 žil v Lipsku, kde soukromě studoval u Ernsta Richtera. V roce 1860 byl jmenován dirigentem sboru a druhým dirigentem orchestru Královské opery ve Stockholmu. V letech 1869–1870 cestoval do Kodaně, Drážďan, Berlína, Prahy a Vídně. V letech 1871–1875 spolupracoval s Edvardem Griegem na stránkách časopisu Nordiske Musikblade. Ve své tvorbě navazoval na Schumannovu, Lisztovu a Wagnerovu tvorbu, čerpal i z lidových prvků. Je považován za zakladatele národního stylu ve švédské hudbě. Složil několik operet, mj. Urder, eller Neckens dotter („Urdur neboli Neckenova dcera“; libreto J. Granberg; prem. Helsinky 1852), Zigenarhofdinen Zohrab („Cikánský vůdce Zohrab“; Göteborg, 1854). Skládal scénickou hudbu, mj. k Shakespearovu Richardu III. (1872), Schillerově Panně Orelánské, k dramatu Ludviga Josephsona Marsk Stigs döttrar („Dcera maršála Stiga“; 1866), koncertní předehry, mj. Svenskt festspel („Švédské slavnosti“; 1858) a také četné písně a sborová díla.
Hugo Alfvén (1872–1960) byl švédský pozdně romantický hudební skladatel a dirigent. Složil pět symfonií a řadu dalších skladeb, nejznámějším jeho dílem je Švédská rapsodie č. 1 (op. 19) zvaná Midsommarvaka čili Svatojánská noc. Dirigoval řadu sborů, vč. Siljan a Orphei Drängar. V roce 1908 byl zvolen členem Královské hudební akademie ve Stockholmu. Od roku 1910 až do svého odchodu do důchodu v roce 1939 byl hudebním ředitelem Uppsalské univerzity. V letech 1921–1943 byl prvním dirigentem švédského sdružení mužských pěveckých sborů (Svenska Sångarförbundet). Alfvénova hudba navazuje na pozdně romantickou tradici s jasnými odkazy na díla Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Do švédské hudby vnesl inspiraci domorodým folklórem a přispěl také k probuzení zájmu švédských hudebníků o symfonii, dříve nepříliš oblíbený žánr. Řada jeho prací je programního charakteru. V letech 1946–1952 vydal svou čtyřsvazkovou autobiografii.
Kurt Magnus Atterberg (1887–1974) byl hudební skladatel a dirigent. Atterbergova hudba vycházela z tradice švédského romantismu a navazovala na lidovou hudbu. Jako skladatel byl velmi aktivní a často vystupoval mimo Švédsko, čímž přispěl k popularizaci švédské hudby v zahraničí. Složil mj. pět oper (Bäckahästen, op. 24, 1923-1924; složena podle stejnojmenného díla spisovatele Anderse Österlinga z r. 1909), 3 balety, 9 symfonií, 5 koncertů. Symfonie č. 6 zvítězila v roce 1928 v hudební soutěži pořádané společností Columbia Graphophone Company organizované k připomenutí 100. výročí úmrtí Franze Schuberta.
– finští skladatelé: Robert Kajanus (1856–1933), dirigent, skladatel a pedagog. V roce 1882 založil Helsinskou orchestrální společnost, první finský profesionální orchestr (později se stala Helsinským filharmonickým orchestrem, Finským národním orchestrem). Významným byl také jako dirigent a interpret hudby Jeana Sibelia. Byl také v roce 1919 zakladatelem Festivalu severské hudby. Kajanus složil přes 200 děl, z nichž Aino a dvě Finské rapsodie jsou trvale populární. Zorchestroval také finskou státní hymnu Maamme („Naše země“) a Porilaisten marssi („Pochod lidu z Pori“) Christiana Fredrica Kresse, čestný pochod Suomen puolustusvoimat („Finské obranné síly“), a tedy vlastně i finský prezidentský pochod.
Jean Sibelius (Johan Julius Christian „Jean“ Sibelius, 1865–1957). Původně studoval práva, ale od mládí byl zdatným hudebníkem, přešel proto na studium hudby a kromě Finska studoval i v Evropě. Sibelius již znal a miloval finskou národní epickou báseň Kalevala. Poté, co slyšel symfonii Aino (od staršího krajana Roberta Kajanuse), inspirovanou tímto literárním útvarem, rozhodl se, že také napíše velkou orchestrální skladbu na toto téma. Tak vznikla symfonická báseň pro sbor a orchestr Kullervo, která přitom byla pětivětou symfonií trvající osmdesát minut. Kullervo byla okamžitě uznána za mezník finské národní kultury. Nadále čerpal inspiraci z finské legendy Kalevala při psaní svého rozsáhlého cyklu orchestrálních skladeb od proslulých symfonických básní En Saga („Pověst“; 1892) nebo Kalevala, Finlandia (1899) až po skladbu Tapiola (1926).
(Kalevala je karelo-finský národní epos sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů. Dílo obsahující 22 795 veršů je rozděleno do padesáti „run“ čili zpěvů. Epos shrnuje v sérii příběhů tří bohatýrů, Lemminkäinena, Väinämöinena a Ilmarinena, potomků mytického Kalevy, celou finskou mytologii. Kalevala je velmi podstatnou součástí finské národní hrdosti, mnoho jejích pasáží bylo zhudebněno, ať již klasickými skladateli, mj. Kajanem, Sibeliem, nebo moderní hudbou, mj. metalovou skupinou Amorphis, popř. Ensiferum, přičemž také jedna etno-folk-metalová skupina se po sáze pojmenovala, a ohlasy Kalevaly se vyskytují ve všech oblastech finské kultury. 28. února je ve Finsku slaven jako svátek, tzv. Den Kalevaly. Vlivy Kalevaly se objevují nejen ve finské kultuře; Kalevalou se silně inspiroval například americký básník Henry Wadsworth Longfellow ve své proslulé Písni o Hiawatě, dokonce do té míry, že použil shodnou formu, tzv. kalevalské metrum. Česky byla Kalevala vydána již roku 1894 v překladu Josefa Holečka. Tento překlad je po ruském překladu druhým překladem do slovanského jazyka a patří mezi vůbec nejlepší překlady tohoto významného díla. Spisovatel Paavo Haavikko napsal scénář k seriálu založeném na Kalevale. Ten byl roku 1982 zfilmován pod názvem Rauta-aika. Estonské národní hnutí navázalo na Kalevalu svým národním eposem Kalevalův syn.)
Přestože Sibelius skládal v několika hudebních formách od klavírních skladeb po opery (raná jednoaktovka se nazývala Jungfrun i tornet – „Panna ve věži“), za svou slávu vděčí svým orchestrálním skladbám, které lze rozdělit do dvou kategorií: symfonické básně a sedm symfonií, jež tvoří pilíře hudebního odkazu 20. století. Vznesl do symfonické hudby nové způsoby myšlení, v nichž byla zralá témata klasických dob, která ještě sloužila Brahmsovi a Brucknerovi, nahrazena stručnějšími motivy, které se mohly tvořit a přetvářet, shlukovat nebo dělit a přesto dohromady tvořit silnou živoucí hudební strukturu.
Sibeliovo dílo je rozsáhlé – čítá až 250 opusů, mezi něž patří 7 symfonií, houslový koncert, písně, klavírní skladby a scénická hudba (např. Jedermann, Kuolema).
Jean Sibelius zemřel 20. září 1957 v Järvenpää u Helsinek ve Finsku na následky mrtvice. Je pohřben u svého domu, kde prožíval pozdější léta svého života s manželkou Aino Järnefelt.
– Velká Británie:
V Anglii obrodu anglické hudby podnítilo studium a pěstování lidové písně, jehož ohniskem se v roce 1898 stala English Folk Song Society s poněkud mladšími podobnými sdruženími pro irskou a waleskou píseň.
Skladatelsky nejryzejším reprezentantem hnutí byl Ralph Vaughan Williams (1872–1958). Mezi jeho učitele patřil například Maurice Ravel. Roku 1919 se stal profesorem hudby v Oxfordu. Složil devět symfonií a mnoho dalších skladeb, mezi nimi komorní hudbu, opery, chorální hudbu a filmovou hudbu. Také sbíral britskou lidovou hudbu.
Ralph Vaughan Williams byl jedním z hudebníků, kteří se podíleli na prvním oživení anglické lidové písně, stejně jako ve svých skladbách používali melodie lidových písní. Svou první píseň, Bushes and Briars, převzal od Charlese Pottiphera, sedmdesátiletého dělníka z Ingrave v Essexu v roce 1903, a poté shromáždil více než 800 písní, stejně jako některé hry se zpěvem a taneční melodie. Po dobu 10 let věnoval až 30 dní v roce sběru lidových písní od zpěváků z 21 anglických krajů, avšak více než dvě třetiny písní v jeho sbírce tvoří Essex, Norfolk, Herefordshire a Sussex. Nahrál určitý počet písní pomocí fonografu, ale velká většina byla zapsána ručně. Byl pravidelným přispěvatelem do časopisu Folk Song Society’s Journal, členem výboru společnosti v letech 1904 až 1946, a když se v tomto roce společnost sloučila s English Folk Dance Society, stal se prezidentem English Folk Dance and Song Society a toto postavení zastával až do své smrti.
Jeho manželka Ursula Vaughan Williams napsala o lásce svého manžela k literatuře a uvedla některé z jeho oblíbených spisovatelů a spisů: „Od Skeltona a Chaucera, Sidneyho, Spensera, autorizované verze Bible, madrigalových básníků, anonymních básníků až po Shakespeara – nevyhnutelně a oddaně – až po Herberta a jeho současníky, Miltona, Bunyana a Shelleyho, Tennysona, Swinburnea, oba Rossettisovy, Whitmana, Barnese, Hardyho a Housmana.“ Kromě lásky k poezii je vokální hudba Vaughana Williamse inspirována jeho celoživotní vírou, že hlas „může být prostředníkem těch nejlepších a nejhlubších lidských emocí“.
Literatura
Bachtík, J. Edvard Grieg. Praha: SNKLHU, 1957.
Behrend, W. Gade, Niels Wilhelm. In: Salmonsens konversationsleksikon. 2. vyd., 9. svazek, 1919, s. 309–312.
Day, J. Vaughan Williams. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1998.
Dickinson, A. E. F. Vaughan Williams. London: Faber & Faber, 1963.
Douglas, R. Working with Vaughan Williams. London: The British Library, 1988.
Dürr, W. Instrumentalismen in August Södermans Liedern. In: Lied und Liedidee im Ostseeraum zwischen 1750 und 1900. Frankfurt am Main: Lang, 2002, s. 237–250.
Ekman, K. Jean Sibelius och hans verk. 4. vyd. Stockholm: Forum, 1956.
Finn J. et alii (eds.) Hemma hos författare, konstnärer, kompositörer i Norden. Stockholm: Prisma, 1999, s. 104–111.
Fog D. et alii (eds.). Edvard Grieg. Thematisch-Bibliograpisches Werkverzeichnis. Frankfurt/M. – Leipzig – London – New York: Henry Litolffs Verlag, 2008.
Furuhjelm, E. G. Jean Sibelius, hans tondiktning och drag ur hans liv. Stockholm: Bonnier, 1917.
Garberding, P. Music and Politics in the Shadow of Nazism: Kurt Atterberg and Swedish-German Musical Relations. In: Music & Politics, 2009, roč. 3, č. 2.
Grinde, N. Halfdan Kjerulfs samlede verker. 5 svazků, Oslo: Musikk-Husets Forlag, 1977–1998.
Grinde, N. Kjerulf, Halfdan. In: Store norske leksikon. Oslo: Musikk-Husets Forlag, 2017.
Hansen F. G. – Foltmann N. B. Problemer og erfaringer i forbindelse med udgivelsen af Niels W. Gades værker. In: Dansk Årbog for Musikforskning XXV, 1997, s. 9–14.
Hedwall, L. Hugo Alfvén: en svensk tonsättares liv och verk. Stockholm: Norstedt, 1973.
Heffer, S. Vaughan Williams (New edition). London: Faber and Faber, 2014.
Helmer, A. August Söderman (1832-76). In: Musiken i Sverige. Leif Jonsson (red.). Stockholm: Fischer, 1992, s. 363–372.
Horton, J. Scandinavian Music: A Short History. London: Faber, 1963.
Howes, F. The Music of Ralph Vaughan Williams. London: Oxford University Press, 1954.
Jacobsson, S. Kurt Atterberg. Norma: Borås, 1985.
Jeanson, G. August Söderman. En svensk tondiktares liv och verk. Stockholm: Bonnier, 1926.
Johnson, H. E. Jean Sibelius, Westport: Greenwood Press, 1959, 1978.
Krellmann, H. Edvard Grieg. Reinbek: Rowohlt, 1999.
Kube, M. Kurt Atterberg (1887–1974) An Overview of his Life and Work. Osnabrück: Classic Produktion, 1999.
Lappalainen, S. Kajanus, Robert. In: Kansallisbiografia-verkkojulkaisu. Studia Biographica roč. 4. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura, 1997.
Layton, R. Jean Sibelius. Borås: Norma, 1987.
Nyblom, K. August Söderman. In: Populära körkompositörer. 6 vyd. Stockholm: Elkan & Schildknecht, 1928.
Pakenham, S. Ralph Vaughan Williams: a discovery of his music. London: MacMillan, 1957.
Ringbom, N.-E. Jean Sibelius: A Master and his Work. Westport: Greenwood, 1977.
Rudén, J. O. Hugo Alfvéns kompositioner: käll- och verkförteckning. Publikationer / utgivna av Kungl. Musikaliska akademien, 11. Stockholm: Nordiska musikförlaget.
Řezníček, L. Česká kultura a Edvard Grieg = Edvard Grieg og tsjekkisk kultur. 2., opr. vyd. Praha: Hermes, 1993.
Stuart-Bergström, E. Kurt Atterberg. Kortfattade lefnadsteckningar över framstående tonsättare, Stockholm: Elkan & Schildknecht, 1925.
Suomalainen, Y. Robert Kajanus. Helsinki: Otava, 1952.
Svensson, K. Hugo Alfvén som människa och konstnär. Uppsala: Nyblom, 1946.
Tawaststjerna, E. Jean Sibelius. Stockholm: Atlantis, 1991–1997.
Väisänen, A. O. Robert Kajanus ja kansallisromantiikka. Helsinki: Otava, 1958.
Wiklund, A. Ivar Hallströms nationella operor. In: Hemländsk hundraårig sång. H. Karlsson (ed.). Stockholm: Kungl. Musikaliska akad., 1994, s. 126–131.
Williams, R. V. The English Folk Dance and Song Society. In: Ethnomusicology, 1958, sv. 2, č. 3, s. 108–112. (Illinois: University of Illinois Press)
Young, P. M. Vaughan Williams. London: Dobson, 1953.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
