Francouzská opera
2. Francouzská opera 19. století se zpočátku těžce prosazovala proti nadvládě italské opery. Představitelem tzv. velké opery byl německý skladatel Daniel François Auber (1782–1871), který působil v Paříži. Dodnes se od něj hraje Fra Diavolo, Němá z Portici.
Němá z Portici (La muette de Portici) je Auberova opera z roku 1828. Autory libreta jsou Eugène Scribe a Germain Delavigne. Toto dílo je považováno za jeden z milníků vývoje operní tvorby především pro dosud nebývalým způsobem využité sborové scény, balet a tragické finále, které kontrastují s lyrickými výstupy. Drama o pěti dějstvích je jedním z prvních zástupců žánrů velké francouzské opery (grand opéra). Premiéra 28. února 1828 vyvolala senzaci a do roku 1880 bylo v Paříži uvedeno 500 představení. S úspěchem byla hrána po celé Evropě.
Giacomo Meyerbeer (rodným jménem Jacob Liebmann Beer, 1791–1864) zkomponoval díla velké francouzské opery: Robert ďábel, Hugenoti, Prorok, Afričanka. Meyerbeer byl představitelem francouzského žánru velké opery (grand opéra), který vznikl ve 20. letech 19. století. Jeho operní hudba je vynalézavá i efektní a vždy graduje dramatickým účinkem. Meyerbeerovy opery v sobě spojovaly tehdejší umělecký vkus třech velkých evropských zemí – Francie, Itálie a Německa.
Charles Gounod (1818–1893) usiloval o nápravu dobré domácí tradice v operách Faust, Romeo a Julie. Nejvýznamnější představitel francouzské lyrické opery. Operou Faust (1859) s námětem Johanna Wolfganga Goetheho sklidil mimořádný úspěch. Faust učinil z Gounoda ihned po své premiéře nejznámějšího francouzského skladatele. Také jeho sentimentální písně byly ve světě neobyčejně populární. Snad nejznámější z těchto drobných skladeb je zhudebnění modlitby Ave Maria založené na starší skladbě Johanna Sebastiana Bacha. Rovněž jeho mše a oratoria byly hrány po celé Evropě.
Faust (někdy také Faust a Markétka) je velká francouzská opera (grand opéra) o pěti dějstvích. Libreto na motivy legend o doktoru Faustovi sepsali Jules Barbier a Michel Carré. Opera měla premiéru 19. března 1859 v Théâtre-Lyrique.
Romeo a Julie (v originále Roméo et Juliette) je opera o pěti dějstvích z roku 1867 uvedená v pařížském Théâtre-Lyrique. Autory libreta jsou Jules Barbier a Michel Carré na motivy stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespeara. Její děj se odehrává ve Veroně ve 14. století.
3. Libretisté italské a francouzské opery: Eugen Scribe (Bílá paní, Němá z Portici, Fra Diavolo, Prorok, Hugenoti, Afričanka, Židovka, Sicilské nešpory aj.), P. J. Barbier, Michel Carré (Faust, Mignon, Romeo a Julie), Felice Romani (Náměsíčná, Norma, Nápoj lásky, Lucrezia Borgia – podle Victora Huga), Salvatore Cammarano (Lucia di Lammermoor, Trubadúr), Francesco Maria Piave (Rigoletto – podle V. Huga; Traviatta – podle Dumasovy Dámy s kaméliemi), Antonio Ghislanzoni (Aida, Othello, Falstaff – podle Shakespeara).
Literatura:
BECKER, Heinz. Giacomo Meyerbeer in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten. Reinbek: Rowohlt, 1980.
COOPER, Martin. Charles François Gounod. In A. L. Bacharach (ed.): The Music Masters. Vol. 2. London: Penguin, 1957.
FISCHER, Burton. Gounod’s Faust. Miami: Opera Journeys, 2006.
FLYNN, Timothy. Charles François Gounod: A Research and Information Guide. New York and London: Routledge Taylor and Francis, 2016.
HUEBNER, Steven. The Operas of Charles Gounod. Oxford: Oxford University Press, 1990.
HARDING, James. Gounod. London: Allen and Unwin, 1973.
KOHUT, Adolph. Auber. Leipzig: Reclam, 1892.
MALHERBE, Charles. Auber, biographie critique. Paris: Laurens, 1911.
SCHNEIDER, Herbert. Chronologisch-thematisches Verzeichnis sämtlicher Werke von Daniel François Esprit Auber (AWV). Hildesheim: Olms, 1994.
WESSLING, Berndt W. Meyerbeer. Wagners Beute – Heines Geisel. Düsseldorf: Droste, 1984.
ZIMMERMANN, Reiner. Giacomo Meyerbeer. Eine Biografie nach Dokumenten. Berlin: Edition Parthas, 1991.
Pozdní romantismus ve Francii a Itálii
Camille Saint-Saëns (1835–1921), autor opery Samson a Dalila, písně pro sólový hlas, kantáty, Vánoční oratorium, rekviem. Hlavní obor – varhanní.
Samson a Delilah op. 47 je velká opera ve třech dějstvích a čtyřech scénách k francouzskému libretu Ferdinanda Lemairea (1832–1879). Poprvé byla uvedena ve Výmaru v divadle Grossherzogliches dne 2. prosince 1877 v německém překladu. O její úspěšné provedení se zasloužil především autorův přítel Ferenc Liszt. Starozákonní příběh o hebrejském siláku Samsonovi, který podlehne krásné Dalile a ta ho vydá nepřátelským Filištínským, Camille Saint-Saëns původně zamýšlel koncipovat jako oratorium a teprve následně se rozhodl pro operu. Stopy původního záměru však v díle zůstaly, patrné jsou hlavně v mohutných sborových scénách.
(Do éry pozdního romantismu ve Francii se rovněž řadí již dříve zmíněný Charles Gounod.)
2. Prestiž italské opery v následujícím období úspěšně obhajovali představitelé verismu (it. vero = pravda), operního slohu, který vznikl v 90. letech 19. století a byla to vlastně paralela literárního naturalismu; snaha o uvedení syrové reality na operní scénu vyústila v exploatování působivých, až senzačně působících námětů ze soudobé společnosti, hudba byla zaměřena na silný citový účinek; verismus připravila Bizetova francouzská opera Carmen, hlavním představitelem směru byl posléze Giacomo Puccini.
Georges Bizet (1838–1875): opera Carmen je realistické drama lásky a žárlivosti na libreto, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy; založeno je na stejnojmenné novele Prospera Mériméea (1803–1870) z roku 1847. Toto scénické dílo bylo poprvé provedeno v Théâtre de l’Opéra-Comique (Divadlo komické opery) v Paříži dne 3. března 1875. Při premiéře opera šokovala obecenstvo a způsobila skandál svým porušením dobových konvencí. Carmen si však získala svou proslulou pověst díky sérii inscenací mimo Francii, v Paříži se opět hrála až roku 1883, kdy rychle získala na popularitě. Carmen tvoří most mezi tradiční opéra comique a realistickým žánrem zvaným verismus, který charakterizoval italskou operu konce 19. století. Hudební kvality opery Carmen od té doby doznaly širokého uznání pro brilantní melodie, harmonii, atmosféru, instrumentaci a také dovednost, s jakou Bizet dokázal hudebně reprezentovat emoce a utrpení svých postav.
Pietro Mascagni (1863–1945): opera Sedlák kavalír z roku 1890. Autory libreta jsou Giovanni Targioni-Tozzetti a Guido Menasci. Tato jednoaktovka uvedená poprvé 17. května 1890 v Římě je považována za základní dílo celého směru italské opery nazývaného verismus. Mnohá hudební čísla si získala velkou popularitu, pro kterou je Cavalleria dodnes pravidelně uváděna po celém světě.
Ruggiero Leoncavallo (1858–1919): opery Komedianti, Bohéma, Oidipus Rex.
Opera Pagliacci (Komedianti) byla provedena v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou součástí světového operního repertoáru. Libreto opery údajně vzniklo na základě skutečné události, podle kriminálního případu, který soudil jeho otec. Pozoruhodné je, že Leoncavallo si psal libreta ke svým operám sám a nejen to, psal je i na zakázku pro jiné skladatele. Někteří znalci tvrdí, že byl ve své době nejlepším italským libretistou po Arrigo Boitovi.
Nejúspěšnějším představitelem verismu byl Giacomo Puccini (1858–1924): autor proslulých a oblíbených oper Manon Lescaut, Bohéma, Tosca, Madame Butterfly, Děvče ze zlatého Západu, Turandot.
Manon Lescaut je Pucciniho opera o čtyřech dějstvích z roku 1893. Autory libreta jsou Luigi Illica a Domenico Oliva na motivy stejnojmenné novely Abbé Prévosta (Antoine François Prévost; 1697–1763) z roku 1731. Její děj se odehrává v druhé polovině 18. století ve Francii.
Bohéma (v originále La bohème) je název opery italského hudebního skladatele Giacoma Pucciniho z roku 1896. Autory libreta byli Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Její děj se odehrává kolem roku 1830 v Paříži.
Tosca je Pucciniho opera o třech dějstvích italského na italské libreto, které napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Premiéra se konala v divadle Teatro Costanzi v Římě dne 14. ledna 1900. Libreto, napsané na základě francouzské divadelní hry La Tosca Victoriena Sardoua (1831–1908) z roku 1887, je melodramatické dílo odehrávající se v Římě v červnu 1800 v době, kdy nadvláda Neapolského království nad Římem byla ohrožena Napoleonovou invazí do Itálie. Obsahuje nejen vyobrazení vášnivého milostného vztahu, ale také mučení, vraždy a sebevraždy, zároveň některé z nejznámějších Pucciniho dramatických a lyrických árií. Hudebně je Tosca strukturována jako prokomponovaná forma s áriemi, recitativy, sbory a dalšími prvky hudebně sladěnými do jednolitého celku. Puccini používá wagnerovské leitmotivy odlišující postavy, předměty a myšlenky. I když kritici tuto operu často zavrhovali jako povrchní melodrama se zmatenou zápletkou, na druhou stranu vždy uznávali kvalitu její partitury a vynalézavost orchestrace. Dramatická síla Tosky a jejích postav nepřestávají fascinovat účinkující i diváky a na světových jevištích zůstává jednou z nejčastěji prováděných oper.
Madam Butterfly (v originále Madama Butterfly) je Pucciniho opera o dvou dějstvích z roku 1904. Autory libreta jsou Luigi Illica a Giuseppe Giacosa; vycházeli ze stejnojmenné hry Davida Belasca (1853–1931) podle povídky Johna Luthera Longa (1861–1927), která vycházela ze vzpomínek jeho sestry Jennie Correllové, která byla v Japonsku se svým manželem – metodistickým misionářem. Její děj se odehrává na počátku 20. století v japonském městě Nagasaki.
Turandot (25. dubna 1926 Milán) je Pucciniho nedokončená poslední opera o třech dějstvích. Původní libreto napsali Giuseppe Adami a Renato Simoni na základě pohádkové divadelní hry Turandot (1762) Carla Gozziho (1720–1806). (Krutá a chladnokrevná čínská princezna Turandot klade svým nápadníkům hádanky, za jejichž nerozluštění je čeká smrt. Uhodne je až princ Kalaf, jehož láska nakonec přemůže princeznin chlad.) Puccini nebyl spokojen s libretem, které mu Adami a Simoni předložili a nechal je přepracovat. Tím se jeho dokončení zhruba o rok zpozdilo a Pucciniho zastihla smrt (29. listopadu 1924) u nedokončeného díla. Poslední dvě scény opery poté dokončil na žádost Pucciniho syna podle skladatelových náčrtků a poznámek jeho žák Franco Alfano (1875–1954). Z opery Turandot pochází jedna z nejslavnějších operních árií – Nessun dorma.
Hodnocení Pucinniho díla bylo vždy jablkem sváru mezi hudebními vědci a publikem. Zatímco obecenstvo obdivovalo silné dramatické příběhy, hudbu působící na city posluchačů a nádherné melodie vycházející z nejlepších tradic italského bel canta, muzikologové ve své většině považovali jeho styl za minimálně ústupek dobrému vkusu. Poukazovali na to, že neakceptoval nic z vývoje hudby na přelomu 19. a 20. století. Uvážíme-li, že byl současníkem Igora Stravinského, Arnolda Schoenberga či Antona Weberna, pak na tomto tvrzení je určitě mnoho pravdy. Na druhé straně se tak ale dostáváme k věčné otázce, zda má hudba sloužit k potěšení posluchače či k řešení tvůrčích a ideových problémů skladatele.
Puccini vychází z Verdiho tradice, ale je zřetelně poučen operami Richarda Wagnera. Odvrhl dělení opery na sled jednotlivých árií. Opera je u něj kontinuálním tokem hudby a zpěvu. Vynalézavá instrumentace navozuje a dokresluje charakter scény i děje a zdůrazňuje jeho dramatické momenty. Stejně jako Wagner používá charakteristických „leitmotivů“ k označení postav či děje. Snad na rozdíl od Richarda Wagnera, který tyto motivy dále rozpracovává, on je ponechává v nezměněné podobě, což možná jen zdůrazňuje dramatickou jednotu děje.
Giacomo Puccini měl neobyčejný melodický dar. Jeho melodie jsou snadno zapamatovatelné a velmi působivé. Kromě toho jsou mimořádně vděčné i pro zpěváky. Připomeňme např. Quando me’n vo‘ (Valčík Musetty) z Bohémy nebo E lucevan le stelle z Tosky či nesmrtelné Nessun dorma z opery Turandot.
3. Ve svých slavných projevech je verismus nesen skvělým divadelním temperamentem a může se opřít o výborně udělaná libreta, která v účinně zachyceném prostředí předvádí dravé pudy a vášně anebo plačtivě jímavé příběhy. Z libretistů vynikli Luigi Illica, Giuseppe Giacosa, Ferdinando Fontana, Ettore Romagnoli a Francesco Pozza (pseudonim Fulvio Fulgonio).
Literatura:
BERGER, William. Puccini Without Excuses: A Refreshing Reassessment of the World’s Most Popular Composer. Random House Digital, 2005.
BUDDEN, Julian. Puccini: His Life and Works. Oxford University Press, 2002.
CURTISS, Mina. Bizet and his World. London: Secker & Warburg, 1959.
DEAN, Winton. Georges Bizet: His Life and Work. London: J.M. Dent & Sons Ltd., 1965.
DRYDEN, Konrad. Leoncavallo: Life and Works. Lanham: Scarecrow Press, 2007.
FLURY, Roger. Pietro Mascagni – A Bio-Bibliography. London: Greenwood Press, 2001.
GALLOIS, Jean. Charles-Camille Saint-Saëns. Belgium: Éditions Mardaga, 2004.
GREENFIELD, Edward. Puccini: Keeper of the Seal. London: Arrow Books, 1958.
IOVINO, Roberto. Mascagni, l’avventuroso dell’opera. Milano: Camunia, 1987.
KENDELL, Colin. The Complete Puccini: The Story of the World’s Most Popular Operatic Composer. Gloucestershire: Amberley Publishing, 2012.
MAEHDER, Jürgen – GUIOT, Lorenza (eds.). Ruggero Leoncavallo nel suo tempo. Milan: Sonzogno, 1993.
MAEHDER, Jürgen – GUIOT, Lorenza (eds.): Letteratura, musica e teatro al tempo di Ruggero Leoncavallo. Milan: Sonzogno, 1995.
MALLACH, Alan. Pietro Mascagni and His Operas. Boston: Northeastern University Press, 2002.
McCLARY, Susan. Georges Bizet: Carmen. Cambridge: Cambridge University Press, 1992.
OSBORNE, Charles. The Complete Operas of Puccini: A Critical Guide. New York: Da Capo Press, 1982.
PASSLER, Jann (ed.). Saint-Saëns and his World. Princeton: Princeton University Press, 2012.
REES, Brian. Camille Saint-Saëns – A Life. London: Chatto and Windus, 1999.
STUDD, Stephen. Camille Saint-Saëns – A Critical Biography. London: Cygnus Art, 1999.
WILSON, Alexandra. The Puccini Problem: Opera, Nationalism, and Modernity. Cambridge: Cambridge University Press, 2007.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
