Zakončujeme rok slavného výročí Karla Havlíčka. Doufám a věřím, že se nám náš velikán nezprotivil a že i v dalších letech budeme si rádi občas připomínat jeho trefné průpovídky. Mnoho z nich se dá skvěle použít na dnešní situaci a jsou pro nás vzpruhou, že i v 19. století hloupost kvetla ve velkém, a přece se lidstvo a náš národ dožil dalších 170 let. Jeden z epigramů se pamatuje dobře spíše než pro svoji aktuálnost pro svoji jednoduchost a hudební libozvučnost:
Českých knížek hubitelé lití:
plesnivina, moli, jezoviti.
Jezovita lítý je ve vědomí naší společnosti zakořeněn poměrně hluboce. Může za to Havlíček, též Alois Jirásek a jeho propagátor Zdeněk Nejedlý, jehož vliv na nahlížení českých dějin je nepopiratelný do dnešních dnů. Ráda bych sice věřila Masarykovi, že naši tradici určuje Hus, Chelčický a Komenský, ale podívám-li se ještě dnes do učebnic dějepisu, zjišťuji, že možná významnější slovo mají tu právě Palacký a Nejedlý. Leč zpátky k jezovitům. Havlíček je myslím nejproslulejším českým kritikem církve, ač zdaleka ne jediným. V jeho době byli jezuité oblíbeným terčem české elity. Ba v některých případech by se mohlo zdát, že za vše špatné v českých dějinách mohou právě oni. Ve sbírkové knihovně havlíčkobrodského muzea se dochovala jedna z takových knih s pozoruhodným názvem: „Početí roku 1620 a sledí jeho čili řádění jezuitů v Čechách a na Moravě. Od Antonína Vysokomýtského. Tiskem Karla Vilíma Medaua v Litoměřicích roku 1849.“ Jedná se o stručný přehled českých dějin, respektive o nejdůležitější mezníky a zamyšlení se nad jejich příčinami. Dle názvu publikace je zřejmé, že za nejvýraznější předěl v našich národních dějinách považuje autor rok 1620, tedy nejtragičtější porážku českých stavů, jež však svým průběhem připomínala spíše frašku. Výsledek bitvy na Bílé hoře nicméně předurčil následující rozhodnost Ferdinanda II., který nemohl zapomenout šlechtě, městům a protestantským kněžím příkoří způsobené jeho majestátu korunovací zimního krále Fridricha Falckého. Antonín Vysokomýtský nenechává na Ferdinandovi II. nit suchou. Zároveň však připouští, že za mnohé prohry si mohou Češi sami:
„Celá minulost Čechů jest jen krutý boj o svau samostatnost a neodvislost. Krev se praudila valem, takže není pahrbku, kamena a potoka, kdeby česká krev pro obhájení otčiny se byla neprolila…Půda naší země jest nejšlechetnějším životem a mužnau samoobětavostí našich předků zmrvěna, a to vše v naději té, by někdy potomkům byla žeň hojná! Těžká a svízelná byla to úloha, neboť politická nejapnost Čechů učinila je osiřelými a samotnými. V starých dobách tím ale nebyli a jen svau vinau tímž se stali.“
Nejapnost politická byla tedy příčinou područí a nesvobody, do kterého se národ dostal. Zároveň však této nejapnosti obratně využili nejen Ferdinand II. a po něm i další Habsburkové, ale především jezuité. Ti již za Rudolfa II. začali kout své pikle proti české náboženské tradici. Zneužili u panovníka jinak dobrého a mírumilovného jeho nerozhodnosti a po malých a nenápadných krocích jali se likvidovat své nepřátele. Nejprve české bratry, poté se pustili do husitů a konečně po bitvě na Bílé hoře i do luteránů a kalvínů. Za Rudolfa II. například prosadili při zavedení nového gregoriánského kalendáře vymazání jmen Husa a Jeronýma z kalendáře. Namísto toho Rudolf II. zavedl pro šlechtu Řád zlatého rouna, tuto nablýskanou „titěrku“, který měl uchlácholit české šlechtice a uspat jejich obezřetnost vůči nepřátelským krokům jezuitského řádu.
Jak to ale s jezuity bylo doopravdy? Pálil Koniáš knihy a hřměl hromovým hlasem proti kacířstvu českému? Do jisté míry ano. Knihy se skutečně pálily a nasazení některých katolických reformátorů bylo fanaticky neoblomné. Rozhodnutí Ferdinanda II. učinit svoji zemi zcela katolickou jim v tom nahrávala. Tovaryšstvo Ježíšovo bylo založeno sv. Ignácem z Loyoly v roce 1534. Zakladatel řádu nepopřel při promýšlení struktury a ideologie řádu svoji vojenskou minulost. Abychom však byli spravedliví, jistý vojenský řád je de facto nutný u každé institucionalizované skupiny. Míra demokratičnosti se nicméně může lišit velmi výrazně. Do Čech byl přiveden řád nedlouho po svém založení. V roce 1556 byla založena pražská jezuitská kolej, v roce 1561 bylo též obnoveno pražské arcibiskupství a již v této době probíhala zejména na některých panstvích rekatolizace českého obyvatelstva. Vítězství katolických armád za třicetileté války bylo popudem k dalším opatřením proti nekatolíkům. Po pravdě však je nutné říci, že naopak katolíci měli značně ztíženou situaci v Dánsku, Norsku a Švédsku. Bitvu na Bílé hoře využila římská kurie k užší spolupráci s císařem a ke koordinaci šíření pravé katolické víry po světě. Výrazným krokem v tomto směru bylo založení Kongregace pro šíření víry v roce 1622 papežem Řehořem XV. V každém státě působil vyslanec papeže, který spolupracoval s místními horlivci. V případě českých zemí se podařilo získat věroučné bojovníky, kteří svým nasazením občas předčili doporučení samotného Říma. Ten pro obracení na pravou víru katolickou doporučoval nunciům především modlitbu, učení, pohovor, varování, misionářům ještě prosby, almužnu, pohlazení, slzy a disciplínu. Skutečnost byla jiná. V českých zemích se vlády ujala především trojice nuncia Carla Caraffy, pražského arcibiskupa Arnošta z Harrachu a olomouckého biskupa Františka z Ditrichštějnu. Ani náš region nezůstal ušetřen. Protestantští kněží byli vyhnáni, obyvatelé nuceni účastnit se katolické mše a přiznat se ke katolickému náboženství. Do Jihlavy přišli jezuité již v roce 1625. Německý Brod získal méně průrazný řád bosých augustiniánů a Koniášova řečnění byl ušetřen. Výsledek byl nicméně podobný jako u sousedních jezuitů. V době, kdy psal Havlíček svůj epigram a Antonín Vysokomýtský svoji obžalobu, byl tento kraj převážně katolický. A jezuité? Ti již v roce 1849 nepůsobili ani v Jihlavě ani v Praze. Řád byl zrušen papežem Klementem XIV. v roce 1773. V roce 1814 byl sice znovu obnoven, ale již nikdy nedosáhl své slávy z doby barokní. A co knihy a jejich nepřátelé dnes? Jezuité mezi nimi rozhodně nejsou. Nezbývá než Havlíčkův epigram trochu aktualizovat:
Českých knížek hubitelé lití:
telefony, politika, krupobití.
Kniha Antonína Vysokomýtského
Kostel sv. Ignáce v Jihlavě postavený v 2. pol. 17. století
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
