Raný německý romantismus II.
Vedle Franze Schuberta je třeba připomenout Carla Mariu von Webera (1786–1826) jako zakladatele německé romantické opery: Čarostřelec (něm. Der Freischütz), Euryanta (něm. Euryanthe), Oberon. Weber byl hudebně talentované dítě, studoval u Michaela Haydna, bratra známého skladatele. V jedenácti letech začal skládat opery a ve čtrnácti uvedl svou operu Lesní panna ve Freibergu v Sasku. Na počátku roku 1803 byla v Augsburgu uvedena jeho opera Peter Schmoll a jeho sousedé; poté se vydal do Vídně studovat u abbého Georga Josepha Voglera (1749–1814). V sedmnácti letech byl jmenován dvorním kapelníkem města Vratislavi a působil ve vratislavské opeře, později také na dvoře vévody Friedricha Eugena Heinricha von Württemberg-Oels v hornoslezském Karlsruhe (dnes vesnice Pokój severně od polského města Opole). V roce 1813 přijal místo ředitele opery pražského Stavovského divadla, kde se pustil do získávání nových umělců a zlepšování umělecké úrovně operní scény. Přišel s velkými plány, ale brzy nastalo rozčarování. Vycítíme je z článků, které psal do pražských německých novin a posílal do lipských Allgemeine musikalische Zeitung. Podle nich Praha vzpomínala na zašlou slávu, nyní v ní hudební život stagnuje. Od roku 1815 přispíval Weber do pražských novin K. K. privilegirte Oberpostamt Zeitung. Jeho texty z pražského období, komentující divadlo a koncertní i společenský život, tvoří asi třetinu celého jeho literárního odkazu. Pro Stavovské divadlo vypracoval provozní řád opery a zapsal jej do svých deníků („Tagebuch-Notizen“). V té době také začal trpět tuberkulózou, na kterou později zemřel.
V Praze rovněž navázal dva bouřlivé milostné vztahy, první s Theresou Brunettiovou a druhý se zpěvačkou Carolinou Brandtovou, s níž se nakonec v Praze 4. listopadu 1817 oženil. V té době se přestěhoval z Prahy na podobné místo v Drážďanech, kde s podporou královského štolby, vévody Vitzhuma, začal vytvářet středisko německé opery. Kromě Mozartových a Beethovenových oper uváděl po čase i své vlastní opery Čarostřelce a Euryanthe, ve kterých vyniklo jeho umění instrumentace, které posléze uplatnil i v Oberonovi. (Čarostřelce uvedl skladatel osobně v Praze 13. února 1822.)
Jedním z jeho přínosů k umění dirigování je to, že jako první zavedl použití taktovky u dirigentského pultu; nazýval ji „žezlem“ (Szepter).
V roce 1833 se vydal do Rakouska na premiéru opery Euryanthe, která se konala 25. října, avšak opera měla jen slabý úspěch. Po návratu do Drážďan si uvědomil, že se jeho zdraví zhoršuje. Řada lázeňských léčení, jimž se podrobil následující léto, příliš nepomohla, a když mu lékař sdělil, že mu příliš času v životě nezbývá, začal uspořádávat své záležitosti. V sezoně 1824 se dokonce léčil v Mariánských Lázních, bydlel v domě č. p. 39 „Zlatý orel“ (zbořen v r. 1977, dnes areál ARNIKA). Na domě byla v minulosti umístěna jeho pamětní deska. Weber se zde setkal s ředitelem londýnské opery v Covent Garden v Londýně Charlesem Kemblem (1775–1854), který skladateli nabídl, aby zkomponoval operu v angličtině. S ohledem na neutěšené vyhlídky své rodiny souhlasil s tím, že pro Covent Garden operu napíše. Byl to nakonec Oberon s libretem hýřícím fantazií, z něhož měl určité obavy, avšak v roce 1825 se přece jen do komponování pustil. Do Londýna odjel co nejdříve, následujícího února, a do hlavního města Velké Británie dorazil 4. března. Přestože se jeho příznaky nemoci v chladném a mlhavém počasí stále zhoršovaly, 12. dubna úspěšně dirigoval premiéru své nové opery. Měl v úmyslu opustit Londýn 6. června, ale o den dříve byl nalezen mrtev ve svém pokoji. Byl pohřben za zvuků Mozartova Requiem v londýnské čtvrti Moorfields.
Z jeho odkazu čerpali mj. Richard Wagner, Richard Strauss, Igor Stravinskij nebo Paul Hindemith. Wagner viděl ve Weberovi svého velkého předchůdce, v roce 1844 zařídil slavnostní převoz jeho ostatků z Londýna do Drážďan a nad hrobem přednesl slavnostní řeč.
Weberova nejslavnější opera Čarostřelec je považována za zakladatelské dílo německé romantické opery, jakožto dílo historicky významné ve vývoji německé opery a opery obecně. Weber je dalším vývojovým stupněm opery mezi Mozartem a Wagnerem. Obohatil operu o dramatické základy, pracoval s příznačnými motivy a tématy. Děj Čarostřelce zasadil do českých lesů na Domažlicku (k Čechám měl blízký vztah, když byl dirigentem ve Stavovském divadle v Praze). Libretista Friedrich Kind (1768–1843) zpracoval příběh z Knihy o strašidlech (něm. Gespensterbuch) Augusta F. Launa a Johanna A. Apela, která obsahovala také lidovou pověst o „čarostřelci“, jenž se odehrál na Domažlicku v době po třicetileté válce: „Ještě mě mrazí, když si na to vzpomenu. Tenkrát byl v Praze mládenec, Georg Schmid, takový opovážlivý, divoký hoch, jinak ale dobrý a čilý. Stal se z něj zdatný lovec, ale byl příliš zbrklý a často střílel vedle. Jednoho dne našli milého Georga ležet na ulici celého zakrváceného, a než zemřel, přiznal se, že s nějakým starým myslivcem lil čarovné kulky, ale protože něco popletl, ďábel ho potrestal a teď za to musí zaplatit životem.“ (Přel. Vlasta Reittererová.)
Reálně laděné příběhy končily tragicky – smrtelně zraněná nevěsta, její rodiče umírají žalem a samotný střelec skončí v blázinci. Mladý myslivec Max miluje dceru polesného Kuna, kterou může získat za ženu jen tehdy, zvítězí-li ve střelecké soutěži. Další postavou je druhý nápadník Agáty; jmenuje se Kašpar a ve svůj prospěch použije čáry, spojí se s ďáblem a přemluví k odlití kouzelných střel ve Vlčí rokli i Maxe. V baladickém příběhu opery dominuje téma věčného boje dobra a zla. Weberova instrumentace přináší intenzivní barvitost a tajemné kouzlo. V této hudbě je řada prvků lidového zpěvu a tance. Lidovost se v příběhu pojí s nadpřirozenými prvky. Lidové postavy – hlavní milenecký pár a postava Aničky – jsou pojaty realisticky. (Pro postavu Aničky byla údajně Weberovi inspirací jeho nastávající manželka.)
Operu si zamluvil v roce 1817 berlínský intendant hrabě Carl von Brühl, který dal návrh ke změně názvu opery z původního Myslivcova nevěsta na Čarostřelec. Opera měla úspěšnou premiéru v roce 1821 v Berlíně. Publikum zaujala nejen hudebně, ale i kontrastem veselých lidových inspirací a mistrovského líčení děsivé atmosféry Vlčí rokle i Kašparovy negativní postavy.
Jak se domnívá Vlasta Reittererová, z dnešní pozice vnímáme operu jako esteticky hodnotný, ušlechtilý tvar. Čarostřelec je singspiel – fraška s hudbou či hra se zpěvy, avšak ty se odsouvají mezi druhy podřazené a podřadné, které dokonce mohly vést ke stagnaci a úpadku oboru. Nicméně právě tyto žánry, uváděné v lokálním jazyce (což např. v Čechách té doby byla čeština a němčina) tvořily žádoucí a nutný repertoár určený běžnému domácímu publiku. (Zapomíná se také na posun ve vnímání terminologického označení: singspiel znamená v češtině doslova zpěvohra, a tak mj. byla v počátcích českého hudebního divadla označována opera – vývoj měl více vrstev a kategorie se překrývaly.) V singspielech a fraškách se na jevišti pohybovali obyčejní lidé a také hudba promlouvala k publiku srozumitelným jazykem, vesměs lidově znějícími melodiemi.
Vlasta Reittererová k Weberovu singspielu uvádí: „Weber svěřil, že kvůli výběru vhodného hudebního materiálu k Čarostřelci studoval lidové písně a pro sbor lovců se nechal inspirovat melodií písně Marlborough s’en va-t-en guerre (citovanou Beethovenem v tzv. bitevní symfonii Wellingtonovo vítězství). Weber nikde necituje konkrétní lidové písně, ale vystihl jejich ducha – v Kiliánově posměšné písničce, v Kašparově pijácké, v Aniččině romanci, v dobovém »šlágru« písně družiček. Oproti všem dobovým kouzelnickým hrám se u Webera objevuje důležité novum. Samozřejmě, že v Čarostřelci k vytvoření atmosféry pomáhají optické rekvizity – zejména Vlčí důl je pro inscenátory výzvou, aby popustili uzdu fantazii. Ale Weber hlavně čaruje hudbou – přenesl do orchestru zvuk lesa a loveckého prostředí v instrumentačních efektech lesních rohů, strašidelné varování ve vřeštění piccoly, pracuje s dynamickými kontrasty, tónomalbou, symfonické úseky střídá s obvyklými vokálními formami (píseň, kavatina, romance, arieta, árie…). Strukturou, zpracováním děje a zachováním mluveného slova přitom Čarostřelec stále reprezentuje singspiel – zpívá se na místech, kde člověk nasadí píseň i v běžném životě. Kromě Únosu ze serailu či Kouzelné flétny Mozarta je Čarostřelec dalším příkladem nejednoznačné žánrové kategorizace a také skutečnosti, že si singspiel odsunutí mezi méně hodnotné, »nevážné« žánry vskutku nezaslouží.“
Tato známá opera se mimo Německo často inscenovala v různých úpravách a v dnešní době je inspirací pro umělce působící nejen v operní, ale i ve filmové a muzikálové tvorbě.
Euryanta (Euryanthe) je již Weberova velká hrdinsko-romantická opera o třech dějstvích z roku 1823. Autorkou libreta je Wilhelmina von Chézy (1783–1856), kterou Weber znal již několik let z kroužku „Liederkreis“1. Námětem se stala francouzská rytířská pověst ze 13. století, básnířka nicméně nebyla schopna vytvořit dostatečně kvalitní libreto, v němž je problémem především přílišná komplikovanost a nepřehlednost děje. Weber jí po konzultacích vrátil libreto k přepracování, ale ani jeho výsledná podoba nebyla zcela uspokojující. (Opera byla rovněž uvedena v pražském Stavovském divadle v roce 1824. Znovu byla uvedena v roce 1976 na scéně Národního divadla v Praze pouze v koncertním provedení a jako jediné představení.)
Euryanta už směřuje k velkému německému romantismu, který charakterizuje prokomponovaná hudba a nedosažitelné ideály. Přijetí Weberovy nové opery bylo sice vlídné, nikoli nadšené. Problém byl zřejmě v tom, že zatímco publikum očekávalo druhého, takříkajíc „lidového“ Čarostřelce, obdrželo mnohem složitější a těžší operní kus. Od Čarostřelce se Euryanta odlišovala nejen námětem, ale i vyššími uměleckými ambicemi skladatele, který operu sám označil jako „dramatický pokus, jehož cílem bylo sloučení a vzájemné působení všech sesterských umění“. Dnes zřídka uváděná opera „plyne jako velký a důsledně prokomponovaný hudební proud. Křehký zvuk smyčců, nespravedlivé obvinění titulní hrdinky i charaktery ostatních postav neodbytně připomínají skoro o třicet let pozdějšího Wagnerova Lohengrina.“ (Boris Klepal.)
Konečně Oberon je Weberova romantická opera o třech dějstvích s pohádkovými motivy (tzv. fairy tale opera) a mluvenými dialogy. Autorem anglického libreta je James Robinson Planché (1796–1880), jenž vycházel z anglického překladu pohádkové veršované povídky Oberon, Romantická hrdinská báseň o dvanácti zpěvech (něm. Oberon: Ein romantisches Heldengedicht in zwölf Gesängen) německého autora, výmarského klasika Christopha Martina Wielanda (1733–1813) z roku 1780. Ta byla inspirovaného středověkým francouzským eposem o rytíři Huonovi z Bordeaux, jedním ze chansons de geste, patřícím do karolinského (královského cyklu). Epos je silně ovlivněn rytířským románem. Obsahuje celou řadu pohádkových prvků, fantastických dobrodružství a je v něm také kladen velký důraz na milostná dobrodružství příběhy titulního hrdiny. Tím je mladý rytíř Huon, který v sebeobraně zabije Charlota, syna císaře Karla Velikého, a aby mu byl prominut trest smrti, dostane za úkol splnit řadu zdánlivě nemožných úkolů, v nichž mu pomáhá král víl a elfů Oberon (Auberon). (V českém kontextu lze zmínit, že do druhého a rozšířeného vydání knihy Václava Cibuly Hrdinské legendy staré Francie, prozaického převyprávění čtyř chanson de geste, z roku 1973, bylo přidáno další vyprávění s názvem Oberon.)
Autorem anglického překladu Wielandova Oberona byl básník William Sotheby (1757–1833), který při jeho zpracování využil motivy a postavy Shakespearova Snu noci svatojánské, v níž mj. vystupuje rovněž král elfů a víl Oberon. Weber komponoval operu v letech 1825 – 1826, kdy se stále zhoršovala jeho plicní choroba. Přesto odjel do Londýna, kde 12. dubna 1826, v Royal Opera House, Covent Garden, dirigoval její premiéru. Vedl ještě dalších jedenáct představení, ale nebyl spokojen s výsledkem své práce, která podle jeho názoru utrpěla zařazením mluvených dialogů. Rozhodl se proto k revizi partitury, tak aby opera mohla být uvedena v němčině, ale k tomu ale již nedošlo, když skladatel předčasně zemřel.
Premiéra Oberona v němčině v překladu Theodora Hella (1775–1856; pseudonym Karla Gottfrieda Theodora Winklera, dvorního radního v Drážďanech) se konala 23. prosince 1826 v Lipsku až po skladatelově smrti. V českých zemích se Oberon hrál poprvé v pražském Stavovském divadle 6. října 1828. V pražském Národním divadle měla opera premiéru 6. září 1889 v českém překladu Václava Judy Novotného. Další český překlad pořídil v roce 1908 Josef Vymětal.
Weber sám nepovažoval Oberona za plnohodnotnou operu, ale spíše za činohru s hudbou. Podle kritiků však uplatnil při komponování Oberona v plné míře své operní umění. Skladatel vytvořil přesnou hudební charakteristiku hlavních postav zároveň barevně evokující náladu různých scén. Nejvíce obdivovanou a oceňovanou je předehra, kde autor s pomocí fléten a smyčců navozuje kouzelnou atmosféru pohádkového světa elfů a víl. V závěru předehry a na začátku prvního dějství zaznějí lesní rohy, které odkazují na důležitou rekvizitu děje – kouzelný roh, který Oberon daruje Huonovi z Bordeaux, aby ho ochránil před nebezpečím.
Weber bývá společně s Franzem Schubertem řazen k první generaci německých romantických skladatelů. Co je na Weberově hudbě, zejména operní, kterou se zde zabýváme, romantického?
Romantické jsou především náměty jeho oper, v každém ze svých slavných děl Weber objevuje vlastní romantické téma:
– přírodu, temné síly a lidové prostředí v Čarostřelci,
– středověkou rytířskou legendu v Euryantě,
– pohádkovou říši elfů a svět dalekého orientu v Oberonu.
Námětům odpovídá i hudba, ve které skladatel uplatňuje lokální kolorit, často pomocí překvapivého a nového zacházení s orchestrem, zejména s nástrojovou barvou. Jednotlivé postavy nebo situace začíná Weber charakterizovat pomocí takzvaných příznačných motivů, a tím otevírá cestu Hectoru Berliozovi a Richardu Wagnerovi, jenž se také k Weberovi přihlásil jako ke svému vzoru a předchůdci.
Weberovy písně zůstávají zastíněny bohatým písňovým odkazem jeho současníka Franze Schuberta. Také skladatelova instrumentální hudba během 19. století v podstatě zapadla. Weberova skladebná technika se odlišovala od beethovenského stylu, který byl závazným východiskem pro skladatele 19. století, skladatelův odkaz se tak dočkal zastání až ve 20. století.
Poznámky:
1. Dresdner Liederkreis bylo na počátku 19. století známé literární a společenské sdružení „pseudoromantiků“. Po mnoho let měl kroužek významný vliv na intelektuální život v Drážďanech. Patřili sem mj. spisovatel a ředitel muzea Carl August Böttiger, spisovatelka Wilhelmine Christiane von Chézy, spisovatel, operní režisér, divadelní intendant Karl Gottfried Theodor Winkler, královský saský konferenční ministr Gottlob Adolf Ernst von Nostitz und Jänkendorf (pseud. jako spisovatele – Arthur vom Nordstern).
Literatura:
BÁRTOVÁ, Jindra – SCHNIERER Miloš – ZOUHAROVÁ Věra. Dějiny hudby. 3. upravené vyd.- dotisk. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice, 1995.
NĚMEC, Zdeněk. Weberova pražská léta. Praha: L. Mazáč, 1944.
SCHWANDT, Christoph. Carl Maria von Weber in seiner Zeit: eine Biografie. Schott Music, Mainz 2014.
Elektronické zdroje:
(https://mistri.muzikus.cz/romantismus/rany-romantismus/carl-maria-von-weber/skladatel-jednoho-dila)
(https://vltava.rozhlas.cz/zaznam-opery-z-theater-der-wien-euryanthe-hrdinska-pohadka-a-vizionarska-hudba-7755039)
(http://archiv.narodni-divadlo.cz/titul/4054)
(https://operaplus.cz/k-vyroci-umrti-carla-marii-von-webera/)
(https://www.sbor-strahov.cz/PHP/Repertoar_autor.php?ID_autora=57)
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Huon_de_Bordeaux)
(https://de.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_von_Weber)
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Maria_von_Weber)
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
