Pavel Vranický (1756 Nová Říše – 1808 Vídeň) byl moravský hudební skladatel, dirigent a houslista. Byl starší bratr hudebního skladatele Antonína Vranického, působil jako ředitel obou dvorních divadel ve Vídni. (Památce Pavla Vranického je věnována expozice pod názvem Síň Pavla a Antonína Vranických v areálu kláštera v Nové Říši.)
Studoval zpěv, hru na varhany, housle a violu na Premonstrátské klášterní škole v Nové Říši a později v Jihlavě (1770–1771). V Olomouci studoval na teologické fakultě a stal se výborným houslistou. Ve dvaceti letech odešel do Vídně, kde vstoupil do teologického semináře a sloužil jako sbormistr. Ve studiích pokračoval u J. M. Krause (švédský dvorní kapelník, navštívil Vídeň okolo roku 1783). Náznaky, že byl také žákem Haydna, zůstaly neprokázané. Na jaře roku 1784 sloužil jako dirigent u hraběte Johanna Baptisty Esterházyho, v říjnu 1785 byl jmenován dirigentem orchestru nově vzniklého divadla U Korutanské brány. V této pozici zůstal do 1787, kdy se stal dirigentem divadelního orchestru vídeňského Burgtheatru. Od sezóny 1792/1793 až do své smrti působil také jako první dirigent císařsko-královského dvorního divadla, poté jej ve funkci nahradil jeho bratr Antonín Vranický. Okolo roku 1786 začal skládat symfonie. Pavel Vranický hrál význačnou roli ve vídeňské hudbě. Haydn i Beethoven ho upřednostňovali jako dirigenta pro své práce: Haydn trval na dirigování vídeňského představení Stvoření (1799–1800) a na žádost Beethovena vedl premiéru 1. symfonie (2. dubna 1800). Od roku 1805 se střídal s Vojtěchem Matyášem Jírovcem v dirigování koncertů pro šlechtické milovníky hudby. Pavel Vranický se přátelil s Mozartem a byl členem stejné lóže Svobodných zednářů jako on (Ke korunované naději). Po Mozartově smrti sloužil jako právoplatný prostředník vdově Konstancii ve vyjednávání s vydavatelem André. Jako tajemník vídeňského Tonkünstler-Societät uspěl s vyrovnáváním Haydnova zdlouhavého sporu se společností v r. 1797. Jeho přátelský vztah s Haydnem je zdokumentován v dopisech. Beethovenův osobní vztah k oběma bratrům Vranickým lze vyčíst v pamětech Carla Czernyho. Vranického ve Vídni navštívil i C. M. von Weber (1803).
Vranický zkomponoval 51 symfonií, většina z nich je složená ze 4 vět podle klasického pořadí často s pomalým úvodem. Veřejné představení La grande sinfonie charactéristique pour la paix avec la Républic francoise opus 31 („Velká charakteristická symfonie za mír s Francouzskou republikou“) bylo zakázáno císařským rozkazem (20. 12. 1797), protože název díla byl příliš provokativní. Jako Beethovenova Eroica tato symfonie obsahovala pohřební pochod v pomalé větě, která byla pojmenována „Osud a smrt Ludvíka XVI.“. Vranický také napsal 56 smyčcových kvartet, většina z nich obsahovala tři části. V těchto pracích předjímal romantický styl s odvážným harmonickým průběhem, divadelními gesty a virtuosními zobrazeními. Jeho hudba po jeho smrti poměrně rychle upadla v zapomnění, jak poznamenal François-Joseph Fétis: „Hudba Vranického byla v módě, když byla nová, kvůli svým přírodním melodiím a skvělému stylu. Dobře zacházel s orchestrem, hlavně v symfoniích. Vzpomínám si, že v mém mládí se jeho práce držela velmi dobře v porovnání s dílem Haydna. Udivuje mě předčasné zapomenutí jeho díla.“
Vranického nejznámější dílo a nejdéle přeživší skladbou byla opera Oberon, král elfů (premiéra 1789). Ve Vídni byla přijata nadšeně. Mozartova Kouzelná flétna (premiéra 1791) vykazovala jisté podobnosti s tímto Vranického dílem. Goethe navrhl Vranického jako nejvhodnějšího skladatele pokračování Kouzelné flétny a chtěl s ním spolupracovat (dopis 1796). Oberon, král elfů upadl v zapomnění po roce 1826 kvůli stejnojmenné opeře Webera. V té době byly dokonce populárnější Vranického balety, obzvláště Das Waldmädchen (Lesní dívka).
Vranického Oberon, král elfů je komická opera o třech dějstvích. Libreto napsala Friederike Sophie Seyler podle Christopha Martina Wielanda; libreto bylo mírně revidováno Johannem Gieseckem. Premiéra opery se konala 7. listopadu 1789 ve Vídni. Námětem Vranického opery je příběh francouzského hrdiny z okruhu Karla Velikého, Hüona z Bordeaux. Ten v sebeobraně zabije králova synovce, ale není potrestán smrtí. Z rozmaru svého panovníka je odeslán do Bagdádu, aby tamnímu kalifovi vytrhl čtyři zuby a hrst vousů z brady, a přitom požádal o ruku jeho dcery. Hüona se ujme skřítek Auberon a pomůže mu pomocí kouzelného rohu, jehož zvuk nepřátele znehybní. Takto je příběh vyprávěn v hrdinské básni ze 13. století (chanson de geste) a přešel pak v obměnách do další literatury. Příkladem budiž Chaucer, Spenser nebo Shakespeare, v jehož hře Sen noci svatojánské Oberon vystupuje jako král víl a elfů nikoli v orientálním prostředí, nýbrž v prostředí řecké antiky.
Vranického libretistka Seyler přejala fabuli z eposu německého básníka Wielanda a vytvořila pohádkový příběh odehrávající se v Bagdádu a v Tunisu. Oberon se tu nepohodne s manželkou Titánií. Oberon nesouhlasí s láskou dívky z královniny družiny a otroka, zatímco Titánie tomuto spojení přeje. Oberon se neusmíří, dokud se nenajde milenecký pár, který by osvědčil věrnost třeba za cenu smrti. Tímto vzorným párem je nakonec Hüon a bagdádská princezna, takže dobrodružný příběh dobře dopadne. Námět je velmi podobný libretu Emanuela Schikanedera k opeře Kouzelná flétna Wolfganga Amadea Mozarta. V obou případech jde o dva páry milenců – urozených a lidových, zápletku usměrňují nadpřirozené bytosti (Oberon, Královna noci) a v obou případech je jejich zpěvní part svěřen vysoce náročnému koloraturnímu sopránu. Tam i zde vyřeší kritické situace kouzelný nástroj (u Vranického roh, u Mozarta flétna). Milenci jsou podrobeni tvrdé mravní zkoušce, což názorově odpovídalo zednářským lóžím, jejichž členy byli oba skladatelé. Prostředí je exotické (v Oberonovi Bagdád a Tunis, v Kouzelné flétně Egypt). Sblížení milenců je podobné: Hüon se zamiluje do Amandy ve snu. Tamino pozná Paminu na obrazu. Komika, přízemnost, ale i šarm Šerasminův připomíná Papagena. Připusťme, že leccos ze zmíněných situací patřilo k dobovým klišé a obecenstvo si je žádalo. Nicméně shoda obou libret je nápadná a svědčí především o dobových zálibách.
Nevýhodou pro dílo Pavla Vranického bylo střetnutí se dvěma geniálními soupeři, s Mozartem v Kouzelné flétně a s Weberem v Oberonovi, jimž nutně podlehlo. Po pronikavém úspěchu zmizel brzy Vranického Oberon z jeviště.
Vranický se v Oberonovi blíží singspielu, a proto mohl vytvořit operu lidového charakteru. Zvláštní je tu role krále víl, svěřená koloraturnímu sopránu. Možná, že tu doznívá podíl kastrátů běžných v někdejší operní praxi, možná, že tím chtěl skladatel zdůraznit, že tu nejde o lidského tvora, nýbrž o elfa, třebas je Oberon manžel značně energický a zpupný. Tím dostal skladatel do svého díla podivný fantastický živel, který ztěžuje divadelní realizaci. Tato extravagance je vyvážena ostatní hudbou, zejména Šerasminovými kuplety, které mají bodrost vídeňské ulice a nepostrádají určitý půvab. Humor je tu výhodnou součástí díla a oživuje Vranického Oberona dodnes.
U nás operu znovu objevil Otakar Jeremiáš a uvedl ji v rozhlase roku 1933. Neměl však tehdy úplné libreto a musel se spokojit s volnou úpravou Mirko Očadlíka. Činoherní podíl zejména ve třetím jednání je tak podstatný, že dílo nemohlo vyznít autenticky. Teprve v představení Národního divadla v Praze spolu s pražskou konzervatoří dne 23. dubna 1969 v Tylově divadle za řízení Františka Hertla a v režii Hanuše Theina za společné účasti sólistů první scény a posluchačů školy bylo dílo uvedeno kompletně. Vycházelo se z původního libreta, mezitím objeveného ve Vídni. Účinku pomohla rovněž jevištní realizace. Ukázalo se, že je to svěží, půvabná a dosud životná opera z období raného klasicismu. Libreto má dvojí verzi. Za základ překladu a úpravy byla vzata kratší verze, ale i v ní byl text krácen.
Shrnutí
V období hudebního klasicismu začala česká hudba rychlým tempem vyrovnávat své zpoždění, které následkem nepříznivých společensko-politických podmínek trvalo i v době evropského baroka. Vývoj české klasické hudby byl okolo poloviny 18. století tak intenzivní, že zaujala v některých směrech jedno z předních míst v evropské hudbě. Dokazuje to mimořádný význam skladatelů např. z Mannheimské školy, dále J. Myslivečka, J. Bendy, J. L. Dusíka, J. H. Voříška. Český hudební klasicismus se vyvíjel jednak na domácí půdě, kde existenční podmínky nebyly nejlepší, ale i v cizině. Řada skladatelů odcházela do zahraničí a tam svým úspěšným působením ovlivňovala úroveň tehdejší evropské hudební tvorby. Událostí mimořádného významu bylo založení pražské konzervatoře roku 1811. Pozdní klasicismus pak reprezentoval Slezan Gottfried Rieger, rodák z Opavice, kapelník brněnského divadla. Seznamoval Brno i s Mozartovými skladbami.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
