Jako skladatel chrámové hudby se proslavil Jiří Antonín Benda (1722 Staré Benátky – 1795 Bad Köstritz, Sasko) a cenný je jeho přínos v melodramu a singspielu. Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což značně ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuosa Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem, a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo und Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže.
Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramatu, jehož byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Médea, k nimž přidal ještě Pygmalion, reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – toužil vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby, tj. italské opeře, dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účinek textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do instrumentálních děl, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (více než 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu. Přes zmíněný vídeňský neúspěch se Benda dočkal ocenění u mnoha význačných osobností uměleckého života, jeho skladby výrazně zapůsobily např. na Mozarta, který obě výše uvedené skladby zbožňoval natolik, že je neustále vozil s sebou. Rovněž básník Friedrich Schiller uvádí, že Bendova Ariadna je výjimečné dílo, které se ho zcela zmocnilo. Jméno skladatele Jiřího Antonína Bendy nese český Bendův komorní orchestr.
Ariadna na Naxu Jiřího Antonína Bendy je jednoaktový melodram pro dva účinkující na německé libreto Johanna Christiana Brandese podle kantáty Jindřicha Viléma z Gerstenberka. Dílo vzniklo na objednávku Abela Seylera, jehož divadelní společnost přijela do Gothy v roce 1774. Premiéra díla se konala 27. ledna 1775 na zámku Friedenstein v Gotě. V českých zemích, konkrétně v době Protektorátu Čechy a Morava, uvedlo v roce 1941 Bendovu Ariadnu na Naxu divadlo D 41 E. F. Buriana.
Námětem Bendova dalšího melodramu Médea (text: F. W. Gotter, Lipsko 1. 5. 1775) je mytologický příběh řecké heroiny Médey, milující a krutě zrazené ženy, v jejímž srdci se láska a bolest proměnily v touhu po strašné pomstě. Bendovu hudbu nastudovala Komorní filharmonie Pardubice pod vedením šéfdirigenta Leoše Svárovského a Východočeské divadlo v Pardubicích ji uvedlo v prosinci 2002 v režii Michaela Taranta.
Bendovou zásluhou se v krátké době v dobovém hudebním repertoáru oba melodramy etablovaly ¬jako dva prototypy odlišného utváření (Ariadna jako lyrický monolog a její spíše dramatický pandán Médea) a staly se východiskem pro vznik desítek podobných děl dalších skladatelů v následujících letech.
Benda téměř všechny své singspiely komponoval na libreta F. W. Gottera: Der Jahrmarkt [Vesnický trh, Gotha 10. 2. 1775], Walder (Gotha 23. 2. 1776), Romeo und Julie (Gotha 25. 9. 1776), Der Holzhauer [Dřevorubec, Go¬tha 2. 1. 1778], Das tartarische Gesetz [Tatarský zákon, Mannheim 4. 3. 1787]. Dobovou podobu singspielu obohatil o působivé dramatické i lyrické scény a výraznou hudební charakteristiku osob. Benda v době pobytu ve Vídni vytvořil melodramy Pygmalion (t: J.-J. Rou¬sseau, Gotha 20. 9. 1779) a Theone.
Bendova vážná díla (Romeo und Julie, Walder), stejně jako komická (Der Jahrmarkt), obsahují operní prvky – rozsáhlé árie včetně koloratury a doprovázené recitativy. Do singspielu Romeo und Julie vtělil Benda smuteční chór ve stylu Ch. W. Glucka a některé árie nepostavil na tradiční třídílné formě, ale jejich půdorys přizpůsobil dramatickému smyslu dané scény. Orchestru v tomto díle připadl důležitý podíl na dramatickém dění, charakteristice postav a situací. I když byla shake¬spearovská tematika v libretu přizpůsobena konvenci, ve sféře singspielu se jevila jako zcela výjimečná. Pro hamburské divadlo Benda údajně složil dnes blíže neznámou scénickou hudbu k Macbethovi. Své dílo uzavřel 1792 kantátou Bendas Klagen („Bendův nářek“).
Všechna Bendova hudebně-dramatická díla – s výjimkou Theone – byla za jeho života vydána tiskem, mnohá z nich opakovaně a v různých úpravách. Uváděla se i v českých zemích (Médea byla 1787 do češtiny přeložena K. H. Thámem a vydána tiskem), kde melodram i sing¬spiel našly tvůrčí odezvu (F. O. Holý, V. Praupner, F. X. Partsch, J. J. Rösler, J. A. Vitásek, F. J. Škroup ad.).
Jiří Antonín Benda byl vzdělaný a přemýšlivý hudebník seznámený s dobovými estetickými teoriemi, z nichž jej nejvíce ovlivnila nauka o afektech. Jeho teoretické myšlení reprezentuje stať Ueber das einfache Recitativ publikovaná v časopise Magazin der Musik (1783; v českém překladu O. Hostinského jako Jiří Benda o recitativu v časopise Dalibor, 1880). Skladatelskou tvorbou Benda obohatil i orchestrální, vokálně-instrumentální, písňový, komorní a sólový (sonáty pro cembalo) repertoár. Řada jeho děl nevznikala na objednávku, jak bylo tehdy obvyklé, ale z vnitřní tvůrčí potřeby. V oblasti hudebního divadla se stal výrazným představitelem stylových proměn poslední čtvrtiny 18. stol.
Vojtěch Jírovec (1763 České Budějovice – 1850 Vídeň), působící v zahraničí pod jménem Adalbert Gyrowetz, také Gyrowez či Gürovetz, se osvědčil jako plodný skladatel (složil dvacet šest oper, z nichž nejlepší je Agnes Sorel), byl kapelníkem vídeňské dvorní opery. Bývá často uváděn jako rakouský skladatel českého původu.
Jírovec byl synem ředitele kůru katedrály v Českých Budějovicích. Hudební základy mu dali jednak otec a jednak varhaník katedrály a skladatel Štefanovský. Zároveň studoval na piaristickém gymnáziu a komponoval své první skladby, převážně chrámovou hudbu a serenády. V Praze studoval filozofii a práva, ale pro nedostatek prostředků se vrátil domů a stal se sekretářem hraběte Františka z Fünfkirchen. Hrál také v zámecké kapele a pro ni i komponoval. Velký úspěch měly zejména jeho symfonie. Na doporučení a s finanční podporou hraběte Troyera odjel do Vídně, kde se stal členem kruhu nejlepších vídeňských skladatelů Dittersdorfa, Haydna a Mozarta. Mozart dokonce provedl ve Vídni roku 1785 jednu z jeho symfonií. Posléze získal místo jako tajemník a učitel hudby u římského knížete Ruspoliho, s nímž procestoval Itálii a měl možnost uplatnit své umění v Benátkách, Boloni a Římě. Stal se i čestným členem Filharmonické společnosti v Boloni. Finančně se osamostatnil, vystoupil ze služeb hraběte a dva roky žil v Neapoli, kde studoval kontrapunkt u Nicolo Saly. Odtud odcestoval do Paříže, ale záhy (1789) uprchl před revolucí do Londýna. V Londýně žil tři roky a vzhledem ke svým známostem ve šlechtických kruzích pomáhal stárnoucímu Haydnovi uchytit se v londýnské společnosti. Po krátké návštěvě Čech se vrátil do Vídně, kde se v roce 1804 stal ředitelem dvorních divadel. Mezi jeho povinnosti patřilo i to, že musel každý rok zkomponovat operu a balet. Roku 1827 odešel do výslužby a komponoval pouze výjimečně, neboť posluchači již ztráceli zájem o jeho dílo. V této době sepsal také svůj vlastní životopis, který vyšel ve Vídni roku 1848; vyšel i česky v roce 1940 v Topičově nakladatelství pod názvem Vlastní životopis Vojtěcha Jírovce (přeložil František Bartoš). Zemřel ve Vídni a je pochován na hřbitově ve Währingu nedaleko hrobu L. v. Beethovena a Franze Schuberta.
Jírovcova hudba je obdobná charakteru hudby Josepha Haydna a W. A. Mozarta. Na rozdíl od těchto velikánů však brzy upadla v zapomenutí. Ještě za jeho života si pro své konzervativní názory (a to nejen na hudbu) vysloužil přezdívku „Božský šosák“. Zkomponoval na 60 symfonií, 40 klavírních sonát, 20 mší a mnoho dalších chrámových skladeb. Psal písně i na české texty a jeho chrámové skladby jsou v českých kostelích dodnes uváděny pro svou melodickou i technickou přístupnost.
Literatura:
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. 4. vyd. Praha: Panton, 1964.
Helfert, V. Hudba na jaroměřickém zámku. Praha: Česká akademie věd a umění – Bursík a Kohout, 1924.
Kolektiv autorů. Divadlo v Kotcích. Red. a ed. F. Černý. Praha: Panorama, 1993.
Kouba J. ABC hudebních slohů. Praha: Supraphon, 1988.
Němeček, J. Nástin české hudby 18. století. Praha: SNKLHU, 1955.
Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.
Šafařík, J. Dějiny hudby. I. díl. Od počátků hudby do konce 18. století. Praha: Votobia, 2002.
Trojan, J. Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17. až 19. století: jejich sociální postavení, společenská funkce a význam ve vývoji národní hudební kultury. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
