13. Vztah literatury a hudby v období klasicismu v Evropě
Termínem klasicismus (původně synonymum pro vše dokonalé a vzorové) označujeme slohovou etapu evropské hudby, zahrnující přibližně léta 1740 – 1810. V období nástupu buržoazie do boje proti feudalismu se provozování hudby přenášelo z uzavřených šlechtických sídel do veřejných koncertních sálů. Skladatelé se postupně vymaňovali ze služebnického postavení u šlechtických chlebodárců a mezi funkcemi hudby se začala prosazovat funkce zábavná. Pod vlivem osvícenských ideálů usiluje hudba o oproštěný výraz, vyvážení tektonického řádu s citovou sférou, a přejímá rysy lidové písně, především její symetrickou výstavbu periodické melodie.
Z žertovných zpěvních výjevů, hlavně z tzv. intermezz, která se vkládala do meziaktí vážných oper, vznikla v Neapoli opera buffa. Děj čerpal zprvu z mytologie, později z běžného života. Reprezentativním dílem opery buffy je Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736) La serva padrona (Služka paní, 1733). Slovesnou stránku určil Carlo Goldoni (1707–1793), o hudební vytříbení opery buffy se dále zasloužil Baldassare Galuppi (1706–1785) mj. operou Sedlák filosof.
Ve Francii ožil počátkem 18. stol. komický prvek zvláště v tzv. vaudevillech (žertovných i posměšných popěvcích potulných komediantů). Z těchto zárodků se vyvinula v 2. pol. 18. století opéra comique. Libretisté Favart, Sedaine a Marmontel zpracovali látky pohádkové, romantické i ze soudobého života na způsob Diderotových a Beaumarchaisových komedií. Představiteli opéry comique byl původem Ital Egidio Romualdo Duni (1708–1775), mj. opera La Boutique du poète (Básníkův obchod, 1760), dále François-André Danican Philidor (1726–1795), mj. opera Sancho Pança dans son île (Sancho Pança na svém ostrově, 1762), Pierre Alexandre Monsigny (1729–1817), z jehož oper je nejznámější Le dèserteur (Zběh, 1769), André Ernest Modeste Grétry (1741–1813), mj. Richard Cœur de Lion (Richard Lví Srdce, 1784, libreto Michel-Jean Sedaine).
Také v Anglii se vkládaly již v 17. stol. do divadelních her tance, pochody a popěvky. Z těchto zárodků se kolem r. 1725 vyhranila tzv. Ballad-Opera (tj. písňová opera). Nejslavnější prací toho druhu byla Beggars-Opera (Žebrácká opera, 1728), text John Gay, hudba Christian Pepusch.
Německá hra se zpěvy, tzv. singspiel, vyšla z improvizovaných her potulných komediantů a vyvíjela se od r. 1730 ve dvou oblastech, vídeňské a severoněmecké (Lipsko). Singspiel zpočátku čerpal z německé písně. Nejlepších výsledků dosáhli Johann Friedrich Reichardt (1752–1814) a Carl Friedrich Zelter (1842–1832), kteří také zhudebňovali Goetheho básně.
Jiným pokusem rozmnožit formy dramatické hudby je melodram, čímž se rozumí spojení mluveného slova s hudbou. K slohovému osamostatnění začal melodram směřovat na podnět Jeana Jacquese Rousseaua (1712–1778) – Pygmalion (1770). Hudba nastupuje v přestávkách textu a chce zvýšit působivost hercovy mimiky. Největšího úspěchu dosáhl český skladatel působící ve Francii Jiří Benda (1722–1795) melodramy Ariadna na Naxu, Medea, k nimž přidal ještě Pygmalion. Také u Bendy zasahuje hudba zpravidla jen krátkými úryvky, třebaže v Ariadně a Medei najdeme již příležitostně současnost slova a hudby.
V polovině 18. stol. se neapolská opera seria (vážná opera) octla v prázdné konvenci a virtuózní šabloně. Někteří skladatelé chtěli staré schéma naplnit novým obsahem, např. Josef Mysliveček (1737–1781), jehož bohatá tvorba sladce půvabnou melodikou (Bellerofonte, Olimpiade) předjímá Mozartův sloh. Italové nazývali proto Myslivečka Il divino Boemo (božský Čech).
Významným reformátorem opery seria byl Christoph Willibald Gluck (1714–1787). Podstatou jeho reformy bylo přesunutí těžiště opery zpět na dramatickou složku, která byla v průběhu vývoje postupně omezována ve prospěch efektnosti hudby. Gluckova genialita tkví v umělecké pravdivosti a nekompromisnosti, s níž uskutečnil svou koncepci mravně velkého hudebního divadla, povznášejícího lidstvo na příkladech antických příběhů. Gluckova síla je i v tom, že jednoduchými prostředky dosahuje velkých účinků. Ve spolupráci s libretistou Ranierim de Calsabigim (1714–1795) vznikly reformní opery Orfeo, Alceste, Paris a Helena. Rozhodující boj o svou reformu vybojoval na půdě francouzské opery v Paříži, pro niž napsal Ifigenii v Aulidě, Armidu a Ifigenii na Tauridě.
Joseph Haydn (1732–1809) byl skladatelem neobyčejně plodným. Z jeho vokální hudby připomeňme 3 oratoria, 18 mší, duchovní a světské sbory, kantáty a písně, kánony, několik set úprav písní skotských, přes 20 oper, vedle toho několik hudeb k činohrám. Z opery seria – Armida, buffa – Lékárník, Svět na měsíci.
K dramatické tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) náleží celkem 21 jevištních prací, ve vokální hudbě zaujímá důležité místo requiem, 15 mší, 3 kánony aj. Z oper připomeňme singspiel Bastien a Bastienna, buffa Zahradnice z lásky. Vrcholná díla: Únos ze serailu (singspiel), na libreto benátského duchovního Lorenza da Ponte (1749–1838) složil Figarovu svatbu, Cosi fan tutte (Takové jsou všechny, buffa), Kouzelnou flétnu (singspiel, který již směřuje k romantické opeře), v Praze měla 29. října 1787 premiéru opera Don Giovanni. Z Mozartových písní je patrně nejznámější Fialka (na slova Goetha).
Vokální hudba Ludwiga van Beethovena (1770–1827) zahrnuje 2 mše, oratorium, několik kantát, árií, 66 písní s klavírem, zpěvní kánony, úpravy písní skotských, irských, waleských. Dramatickému oboru náleží jediná opera a balet. Z divadelních předeher jsou významné Leonora, Coriolanus a Egmont. Opera Fidelio patří mezi největší činy v hudebně dramatické literatuře, stejně jako Missa solemnis je jedinečným dílem duchovní hudby.
Shrnutí
Pojmy klasicismus a klasický mají dnes v podstatě dva významy. Znamenají především pojmenování určitých stylistických znaků umění, které se v Evropě objevilo zhruba v polovině 18. století a zásadně se lišilo od barokního umění, ale i toho, které pak vzniklo na počátku 19. století.
Umění klasicismu vyniká formální jasností, určitostí a snahou o dokonalost formy i obsahu, přitom se opírá o filozofický racionalismus, který se pro evropskou společnost stal nadějí na vyřešení problémů lidstva vítězstvím rozumu.
Pojem „klasický“ může znamenat i vyjádření kvality uměleckého díla. Klasický v tomto případě znamená dokonalý. Z tohoto hlediska každé umělecké dílo, které v sobě nese známky dokonalosti a nadčasové platnosti, může být zváno klasickým.
Měšťanské vrstvy se díky svým hospodářským vlivům stávaly rozhodujícím prvkem společnosti. V pozadí těchto snah stála nová filozofie v Anglii (Bacon, Lock) a ve Francii (Voltaire, Montesquieu, Diderot). Ozývaly se i hlasy proti převaze rozumu a potlačování citu a vůle (Rousseau, Hume).
Hudba směřovala k zesvětštění a zdemokratičtění, opouštěla postupně chrámové a zámecké prostory. Těžiště hudební produkce se přesouvalo do měšťanských salonů a koncertních sálů. Vzniklo nové operní a koncertní publikum z kruhů vzdělaného měšťanstva. Epochální význam mělo založení lipských Gewandhauskonzerte v r. 1781. Ve Vídni to byla Tonkünstlersozietät, kterou založil v r. 1771 skladatel Florian Gassmann, rodák z Mostu. Koncertní život se začal dynamicky rozvíjet i v USA, v Bostonu a New Yorku. Proměňovala se i estetická funkce hudby, která nebyla jen komponována k jistým účelům, ale pouze pro poslech. Posluchač se učil sledovat stále komplikovanější celky výhradně sluchem a dokonalá vnitřní tektonika a přehledná stavba klasicistních skladeb mu to umožňovala.
Symetrická periodicita dělila hudební plochy na pravidelné úseky se zřetelnými hranicemi a přehlednou stavbou. Dominující byla homofonie, propůjčující všem hlasům dostatečnou samostatnost, aby celek zněl ladně a zvukově plně. Vzhledem ke své periodicitě se klasická melodie hodila pro nový druh tematické práce, jejímž výsledkem byl vznik sonátové formy. K jejímu vzniku přispěli i někteří čeští hudební skladatelé (Jan Zach, Josef Mysliveček).
Forma symfonie byla dotvořena v Mannheimu (J. V. A. Stamic, F. X. Richter), vedle ní byla provozována komorní hudba. Na významu nabýval klavír.
K proslulosti berlínské školy přispěla rodina Bendů (J. J. Benda, F. Benda, J. A. Benda, který navazoval na Rousseauovy skladebné pokusy v melodramu).
Reformátorem pozdně barokní opery byl Christoph Willibald Gluck, jenž hlásal myšlenku, že hudba musí sloužit dramatickému textu.
Vrcholná dramatická díla W. A. Mozarta si dodnes uchovala plný umělecký význam a patří k nejhranějším ze světového repertoáru. Podařilo se mu spojit hlubokou charakteristiku jednotlivých postav, neselhávající dramatismus hudby a ryzí slohovost. Třetí z vídeňských klasiků (po Haydnovi a Mozartovi) Ludwig van Beethoven platí za nejdokonalejšího skladatele instrumentální hudby. Vřelého přijetí se dostalo i jeho jediné opeře Fidelio.
Hudební ukázky pro zájemce
Vypůjčte si v hudebním oddělení některé knihovny k poslechu CD s hudbou (není-li k dispozici nahrávka, pokuste se ji najít ve formátu MP3 nebo jako video v MP4 na internetu):
Christian Pepusch – Žebrácká opera (Beggars opera), opery: Josef Mysliveček, Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven (Fidelio).
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Literatura
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972.
Dahlhaus, C. Ludwig van Beethoven und seine Zeit. 3 Laaber: Laaber Verlag, 1993.
Hutter, J. Hudební nástroje. Praha: Novák, 1945.
Kouba, J. ABC hudebních slohů. Praha: Supraphon, 1988.
Pečman, R. Haydn a Mozart. Brno: Koncertní oddělení PKO, 1976.
Pečman, R. Josef Mysliveček. Praha: Supraphon, 1981.
Poštolka, M. Mladý Joseph Haydn. Jeho vývoj ke klasickému slohu. Praha: Panton, 1988.
Poštolka, M. Joseph Haydn a naše hudba 18. století. Úvod do problematiky vzájemných vztahů. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961.
Racek, J. Beethoven. Praha: SNKLHU, 1955.
Racek, J. Beethoven a české země. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964.
Rolland, R. Beethoven I-V. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1957-1961.
Špálová, S. Il divino Boemo. Božský Čech Josef Mysliveček. Praha: Vyšehrad, 1978.
Teichman, J. Ludwig van Beethoven. Praha: Supraphon, 1968.
Doporučujeme
Zájemci o dílo W. A. Mozarta mohou nejen zhlédnout film Amadeus Miloše Formana, ale k četbě doporučujeme knihy Johannese Jansena Mozart (Slovart, 2006), Wolfanga Hildesheimera Mozart (Arbor vitae, 2006), Davida Weisse Mozart – Člověk a génius (BB art, 2006), Christiana Jacqa Mozart – Velký mág (Knižní klub, 2007), Mozart – Syn světla (Knižní klub 2008), Mozart – Bratr Ohně (Knižní klub 2008), Mozart – Miláček Ísidy (Knižní klub 2008). Doporučit lze i portrét operního díla významné osobnosti, jež přes svůj nesporný vklad do dějin hudby stále zůstává ve stínu svého slavného soka W. A. Mozarta, Salieri (H+H, 2007) Volkmara Braunbehrense. Zájemci o život a dílo L. van Beethovena mohou mj. nahlédnout do knihy Lewise Lockwooda Beethoven – hudba a život (BB art, 2005).
