Poslední román Davida Zábranského v mnohém navazuje na autorovo předchozí dílo, prózu Za Alpami. Ta vyvolala na naší scéně poměrně zajímavou diskusi, v níž nechybělo ani vrhání mrvy v duchu „když je dílo blbost, musí být blbec i autor a s ním i všichni, kdo si ho oblíbili“. Pokusil jsem se zde ukázat, proč Za Alpami můžeme číst nikoli jako provokaci, nýbrž jako obraz katastrofálně vyprázdněného světa, v němž postavy buď řeší smysluplné šarvátky dávno vybojované, anebo se potácejí napříč životy a jakoukoli smysluplnost rozpouští v banalitách konzumního života. Mathias, jedna z hlavních postav Za Alpami, jako by hovořil z místa, kam svět dospěl postupnou degradací – a Robert Holm, hrdina Logozu, na něj jistě navazuje, když se tentýž svět pokouší posunout do úplně nové fáze dějin.
Ve své recenzi jsem citoval Markétu Ljubkovou, konkrétně její tvrzení, že Zábranský coby jeden z nás, tedy „představitel řádu spějícího k porodu“, „rozšiřuje utopie a vymudrované plány“. Psal jsem, že prorocký duch zde píše archaickým jazykem. Pokud jsem jí dal zapravdu tehdy, musím tak učinit znovu, přiznat, že se značným předstihem zachytila gesto, k němuž se autor Logozu uchyluje už podruhé, tentokrát ovšem za zcela jiných podmínek: kdy jindy než nyní nazrál čas k tomu trhnout oponou a dát na chvíli čtenáři zakusit obrazům z nového světa. Plán by tu byl, stejně tak i jeho hybatel, rozuměj utopická vize. David Zábranský se na své trajektorii posouvá podle dobře rozvržených a vytyčených bodů.
A je to do značné míry škoda, jakkoli pochopitelná. Čtenář, který mohl být účasten velkolepé honičky na Zábranského, jež vypukla s vydáním Martina Juháse, a později také překvapeným interpretem ryze politického románu, tedy čtenář, který zažil jak ono Pavlem Janouškem vysmívané psaní pro intelektuály, tak i Zábranského opus pro ty, jimž u nás chyběl kontroverzní politický román, čtenář zírající na onen ohromný zlom, jehož byl Zábranský ve svém díle schopen, a dále, čtenář dozajista očekávající tutéž tvůrčí transformaci, musí najednou v Logozu asistovat u vyprávění, jež je ze všeho nejvíce přitakáním Mathiasově životní prázdnotě. Realita poskládaná ze značek počítačů a telefonů? Dobře, ale myslel jsem, že tohle už máme s předchozím románem vcelku přesvědčivě pojednáno. Spor mezi konzervativními hodnotami a liberalismem? Nyní už jasný evergreen spisovatele, který byl v jednu chvíli schopen psát nejzajímavější texty na české literární scéně.
Ať už na Logoz pohlédnu z jakékoli perspektivy, zdá se mi, že je především prózou reagující na společenskou objednávku. Její autor nejspíš zjistil, co se od něj očekává, našel si své místo v literárním poli a nyní se pokouší znásobit ozvěnu poplašené kritiky. Postavíme-li vedle sebe surreálně laděný, imaginativní juhásovský román a nyní předkládanou tematickou prózu, pak jasně vidíme, že pokud jde o zájem čtenářské veřejnosti, vítězí ten typ textu, který se tématem zcela vyčerpává a jen málo přispívá k rozvinutí literární kultury samé. A jak se říká: vítěz bere vše. Vidíme to kolem sebe neustále, volání po tématech, ještě nedávno vcelku užitečný nástroj pro boj s do sebe zahleděnou postmodernou, zahlušilo jiné podstatné otázky týkající se existence literatury jako specifického média, zprostředkujícího kontakt mezi realitou a jejím intersubjektivním obrazem. Ukazuje se, že čím blíž máme k pragmatickému oslovování čtenářů, tím víc toto médium zjednodušujeme, tím spíš se literatuře jaksi nedaří.
Takže: v Logozu se musela zkonstruovat situace přesně taková, jakou ji známe – ze zcela pochopitelných důvodů se v románu protne trajektorie politika, který volá po nacionalistické a rasové segregaci, s osudem lidí, kteří jsou „ohňostrojem lidské hlouposti nad Berlínem“. Jejich rozporuplné názory jsou přitom líčeny člověkem, který si ještě může dovolit zastávat srozumitelný politický postoj. Totéž už ale nelze prohlásit o autorovi; ten dělá všechno proto, aby dal zaznít každé straně, a pokud jej můžeme v románě identifikovat, pak jen jako zdroj občasných ironických poznámek komentujících vyprávěcí akt. Už si toho povšiml i Petr A. Bílek ve své recenzi pro Aktuálně.cz, skrze praskliny v konstrukci vypravěče na čtenáře vykukuje někdo úplně jiný. To ovšem je jen drobná vada; za hanebnost, zastiňující všechny pornografické scény románu Za Alpami, lze považovat ono opatrné vyvažování názorů, jehož jsme v Logozu svědky. Jen stěží přehlédnete, že autor tohoto textu nebyl ani tak slovesným umělcem, jako spíše moderátorem rozličných politických proudů, něčím na způsob redaktora televizního duelu, v němž proti sobě sedí političtí oponenti. Jistě, něco takového můžeme u politického románu očekávat, zvláště opírá-li se jeho téma o známé reálie a formuluje-li silné názorové proudy veřejného mínění. Něco mi ale říká, že Zábranský chtěl jít dál, že už jen zvolený žánr utopie či dystopie měl být oním novým horizontem, z nějž by bylo možné všední realitu přehlédnout v naléhavé vizi. Že by to pak bylo těch několik desítek závěrečných stran, na nichž se mělo udát to podstatné, vše, kvůli čemu jsme celou knihu četli? Nevím, a je mi to nakonec jedno; Logoz nebyl románem o budoucnosti, ale instrumentem určeným k vyvolávání prudkých reakcí – přesně těch reakcí, které jsou na závěr kanalizovány a zklidněny féerií odehrávající se za zdmi budoucnosti.
Na závěr krátkou poznámku stran námětu (když už tedy byl Logoz napsán tak, aby nepodněcoval jinou než tematologickou diskusi): to, co tu opakovaně vystupuje do popředí, je vskutku ona podivná prázdnota, v níž se uzavírá dnešní intelektuální poznávání světa. Člověk jako by se stal předmětem klecového chovu, jako by mu byly předkládány pouze jisté typy úvah, jako by se mohl účastnit pouze politického boje, jako by žil výhradně na sítích a byl určován tím, co do nich ukládá. O tom je tenhle román především. Ovšem zcela jinak, než by si autor přál: svědčí o existenci pasti, v níž uvázli i ti, jimž zdánlivě ještě zbývá jistá rozhodovací moc – včetně té, co oživuje fiktivní postavy v reálném uměleckém díle. Není se pak čemu divit, když k nám z těchto klecí nedoléhá hlas literárních postav, ale šustění papírových panenek. A mohli bychom jít ještě dál: i ten šustot je nakonec jen zdánlivě svobodným dílem autora, který uvízl – doufejme že jen dočasně – v jedné dobře udělané kleci.
Robert Holm, marketér dánský, uvízne v paměti pouze jako symptom tohoto sebezcizení Davida Zábranského.
Mgr. Jakub Vaníček
