Knihovnictví má krásnou a dlouhou tradici a věnují se mu lidé nadšení a práci oddaní. V době, kdy byly moderní technologie v Československu v plenkách, práce v knihovnách vypadala jinak než dnes. S čím se tehdejší knihovníci museli potýkat, jak bylo vnímáno jejich postavení? Jací byli čtenáři, jak se chovali, co rádi četli, byli jiní než dnes? Zajímalo nás, jak se v posledních desetiletích minulého století knihovnictví v kraji vyvíjelo, a proto jsme se obrátili na kolegy knihovníky, kteří tu dobu profesně zažili. Vznikla tak nová rubrika a my vám v ní budeme po celý rok zprostředkovávat rozhovory s knihovníky z knihoven celého kraje.
Poznámka redakce
Kdy jste začala vést knihovnu ve Velkém Beranově a jak na své začátky vzpomínáte?
Knihovnu ve Velkém Beranově vedu od roku 1975. Začátky byly těžké. Knihovna byla malá. Celý knižní fond jsem musela přebalit do igelitu. Mnoho knih nebylo zapsaných v seznamu. Knihy se nevešly do regálů. Zvláště výměnný fond jsme měli na stole v několika řadách na sobě. Čtenářům se to vcelku líbilo. Mohli se tam podle libosti přehrabovat. Tomu koutku jsme říkali „Hrabárna“. Horší to bylo s úklidem; velmi často jsem měla v knihovně zimu, protože odpoledne už se v budově netopilo. Čtenářů jsem mívala hodně – zvláště dětí. Rodiče vzpomínají na to, jak děti chvátaly kolem čtvrté hodiny do knihovny. Někdy se mi stalo, že nepřišel ani jeden čtenář. Bylo mi to divné. Nakonec jsem zjistila, že mě v knihovně zamkli – knihovna sídlí na obecním úřadě, takže když odcházeli zaměstnanci domů, zamkli celou budovu i se mnou. Pak jsem konečně dostala i klíče od vchodu. Na koupi nových knih bylo málo peněz, stejně tak na odměnu pro knihovníka. Za dlouhé roky se v knihovně nic nezměnilo, i když knihovna dostala vyznamenání. Vždy mi bylo řečeno, že nejsou peníze, že nemohou knihovnu zvětšit a lépe vybavit. No, a po 43 letech jsem se konečně dočkala. Nyní máme novou a krásnou knihovnu, mnohem větší, pěkně vybavenou. Všem se moc líbí.
Vypozorovala jste, jestli se čtenáři v průběhu let mění? Vyvíjel se podle vás jejich vkus?
Když jsem začala vést knihovnu ve Velkém Beranově, měla jsem hodně dětských čtenářů. Tak kolem 80 dětí. Většinou to byly děti z nižších ročníků školy, starších dětí už bylo méně. Sem tam přišel i nějaký student. Dospělých čtenářů bylo méně. Menší děti si půjčovaly příběhy o dětech a zvířátkách. Starší děti měly rády dobrodružné příběhy, historické, ale i naučné. Děvčata ráda četla dívčí romány. Dospělí vybírali detektivky, krásnou literaturu i historické romány. Ročně se vypůjčilo přes 4000 knih. Často se v knihovně vystřídalo až 40 dětí. Po sametové revoluci zájem dětí rapidně klesl. Nyní je to zoufalé. Děti čtou málo, jenom to, co musí. Někdy si vypůjčí 1-3 knihy za rok. Zájem dospělých se nezměnil.
Vyvíjela se nějak práce v knihovně při vašem působení?
Nejdříve jsem jen půjčovala knihy čtenářům. Později jsem začala pracovat s dětmi. Ve škole jsem si vybrala skupinku dětí a založili jsme čtenářský kroužek. Vyhledala jsem si několik knih v knihovně, přečetla dětem několik zajímavých ukázek, vzbudila u nich zájem knihu si přečíst. Kdo chtěl vědět, jak příběh dopadl, knihu jsem mu půjčila. Ten nám potom v kroužku vyprávěl celý příběh. V knihovně jsme se nemohli scházet, byla velmi malá, byla tam zima, proto jsem zvolila školu. Do knihovny jsem zvala školní družinu, ostatní třídy. Když jsem odešla do důchodu, tato práce s dětmi přestala. Nyní po rekonstrukci knihovny je práce se čtenáři mnohem lepší. Pořádáme různé akce – besedy, přednášky, autorské čtení apod.
Jak jste vnímala příchod moderních informačních technologií?
Nebylo to zrovna lehké. Výuku na počítači jsme ve škole neměli, jenom jednu všeobecnou přednášku o počítači, ale ten jsme ani neviděli. Později jsem si koupila starý počítač a pomalu mě moje děti a vnuci učili s počítačem pracovat. Začátky byly krušné. Někdy se mi stalo, že jsem nevěděla, jak počítač vypnout. Večer jsem volala dětem, co mám dělat. Práci s počítačem jsem využila při studiu na U3V i při práci knihovnice. Výpůjčky knih vedeme nyní už elektronicky a stále je co se učit. Snažím se, abych tomu rozuměla a všechno bylo v pořádku.
Pomohla Vám při vedení knihovny Vaše původní profese?
Moje profese učitelky mně při vedení knihovny hodně pomohla. Musela jsem mít přehled o spisovatelích a jejich dílech. Vždyť jsem učila český jazyk 44 let, takže jsem věděla, jakou četbu mohu čtenářům doporučit, co nabídnout slabším čtenářům, co náročnějším. Děti jsem znala ze školy. Stejně tak jsem měla přehled o tom, jakou četbu doporučit dospělým čtenářům. Sama jsem stále velká čtenářka a velmi mě zajímá, jaké knihy vychází.
Máte z působení v knihovně nějakou vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenete?
Marně pátrám v paměti, moc mě toho nenapadá. Snad toto. Bylo to na podzim a to už bývá brzy tma. Všichni čtenáři už odešli domů a já seděla sama ve velké budově sama. Uklidila jsem knihy do regálů a chystala se domů. Najednou někdo zaklepal na dveře. Pozvala jsem návštěvníka dál. Vešla paní a začala se rozhlížet po knihovně. Zeptala jsem se, co potřebuje. Jestli chce vypůjčit knížku, nebo potřebuje nějakou informaci. Ona řekla, že ne. Představila se mi, že je Stanislava Nopová, spisovatelka. Projíždí Velkým Beranovem a zjistila, že je knihovna otevřená, a tak se rozhodla, že se do ní podívá. Knihovnu si prohlédla a potom jsme si sedly a povídaly. Vyprávěla mi o svých knihách a různých příhodách v nich. Seděly jsme dlouho a pěkně se nám povídalo. Do knihovny jsem zakoupila 3 její knihy. Domů jsem se dostala o 2 hodiny déle, ale nelitovala jsem toho.
Věra Tomková,
Petr Bobek, Krajská knighovny Vysočiny
