Literatura a hudba

11. Opera a zpěvní formy barokní hudby v Itálii, Francii, Německu, Anglii
Johann Sebastian Bach

Počátkem 17. století se opera provozovala v několika italských městech, soustavně se pěstovala v Římě. Hlavními rysy římské opery bylo přesné rozlišení zpěvní melodiky na recitativy a árie, závažnost sborových partií a značný podíl taneční složky.

Z prostředí katolické reformace vyrostlo v Římě od konce 16. století oratorium. Literární a hudební prvky oratoria byly dány laudami, officiem a duchovními hrami. Kolem r. 1640 je oratorium již velkou vokálně instrumentální formou využívající biblické anebo vůbec náboženské látky a také alegorické, komponované podle způsobu opery. Od opery se oratorium liší značným podílem sborové lyriky a koncertním, nikoli jevištním určením. Jazykem i rázem slovesného podkladu a společenským zaměřením byly dány dva druhy. Oratorio latino se obracelo k církevní hierarchii a vyšším vrstvám, oratorio volgare (lidové) k širšímu obecenstvu. Vůdčí osobností oratorní tvorby se kolem r. 1650 stal Giacomo Carissimi (1605–1674), z jehož tvorby je nejcennějších šestnáct oratorií, které jsou komponovány vesměs na starozákonní biblické texty (např. Jefta, Jonáš, Baltazar, Soud Šalomounův, Bohatec) s vložkami neznámého básníka. Některé jsou důstojným protějškem oper Monteverdiho. Oratorio volgare se brzy rozšířilo z Říma.
V Modeně tvorba Alessandra Stradelly (1639–1682) vyniká květnatostí árií a vášnivostí recitativů.

V bohatých Benátkách bylo v roce 1637 otevřeno první stálé operní divadlo a vznikala další. Dosud byly opery spojeny s dvorským životem, nyní se staly výdělečným podnikem. Vystupňovala se produkce, v benátských divadlech se hrálo do konce 17. století přes tři sta padesát oper od sedmdesáti skladatelů. Vytvořil se přepychový reprodukční sloh (časté proměny dekorací, nádherná krojová výprava, světelné efekty apod.). Libreta benátské opery, jež psali mj. Busenello, Minato a Cicognini, brala své látky zvl. ze starověkých Tassových a Ariostových dějin a bájí, zálibu měla také ve východních námětech. Dějovou kostru vybavovali libretisté rozmanitými intrikami, jež jsou ohlasem tehdejší dobrodružně pohnuté doby. Složitými zápletkami směřovali pak k oslavě heroismu, přátelství, velkomyslnosti a jiných ctností v duchu politického absolutismu a dvorského pojetí života. Kromě heroických prvků se uvádějí také prvky komické, převzaté z commedie dell’ arte.

V prvních desetiletích 18. stol. se stala středem italského života Neapol. Hudební stránka neapolské školy byla určena vývojem v nedávné minulosti a převzatý odkaz zpracovala ve všestranně vyzrálý slohový typ, který naplnila hýřivým melodickým bohatstvím a oživila prudkým temperamentem. Vytvoření neapolského typu se pojí k tvorbě Alessandra Scarlattiho (1660–1725). Z jeho oper vynikají Rosaura, Teodora Augusta, Tigrane atd.

Ráz libreta určoval ve Scarlattiho době příklad Apostola Zena (1669–1750), jenž usiloval o jasnou dějovou souvislost a charakterovou důslednost a spojoval dramatickou vážnost s mravní tendencí.

Pietro Metastasio (vl. jm. Trapassi; 1698–1782) byl autorem více než padesáti operních libret, které látkami, obsahem i formou skvěle odpovídaly vkusu doby a vývojovým tendencím opery.

Oba zmínění libretisté jsou také autory řady oratorních libret.
Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736) přispěl k vývoji oratoria v Josefovi. Zasáhl do oboru chrámové hudby dvěma mšemi, několika motety, žalmy a Stabat mater.

Ve Francii se za kardinála Mazarina začala uvádět italská opera. V r. 1671 zahájila svou činnost Académie Royale de Musique (Velká opera). Jean Baptiste de Lully (1632–1687) napsal asi třicet Ballets de cour, složil hudbu k hrám Moliérovým, Corneillovým a Racinovým, skládal herojské opery. Básnickým spolupracovníkem Lullyho byl zpravidla Phillipe de Quinault (1635–1688). Oba mají zásluhu na vzniku francouzské opery.

Velikým zjevem francouzské hudby v 2. třetině 18. stol. je Jean Philippe Rameau (1683–1764). Francouzskou operu naplnil novým obsahem. Sólové zpěvy zachovávají malé formy (árie) a dbají co nejpřesnější deklamace, zároveň jsou zpěvně poddajnější než u Lullyho.

V Německu byla r. 1678 založena hamburská opera, jejím nejvýznamnějším tvůrčím zjevem byl Reinhard Keiser (1674–1739), který složil přes osmdesát oper.

V protestantské chrámové hudbě ztělesňuje rané fáze slohového přechodu Michael Praetorius (1571–1621). Jeho největším dílem jsou devítisvazkové Musae Sioniae s více než tisícem dvěma sty skladbami na starší protestantské nápěvy i na vlastní melodie. Heinrich Schütz (1585 hudbě 1672) zasáhl do vývoje oratoria, osobitě řešil pašijní látky podle Lukáše, Jana a Matouše. V první polovině 18. století mělo protestantské Německo početnou skupinu skladatelů. Proslulý Georg Philipp Telemann (1681–1767) napsal na čtyřicet oper, množství pašijí, chrámových kantát, oratorií, nástrojové skladby všeho druhu.

Anglie se návratem Stuartovců otevřela francouzským a italským vlivům. Henry Purcell (1658–1695) značně povznesl dramatický obor vysokou uměleckou úrovní četných hudeb k činohrám, mj. k Shakespearovým hrám (Richard III., Sen noci svatojánské, Bouře). Z jeho oper je nejdůležitější Dido a Aeneas.

Vrcholné baroko reprezentuje v Anglii Georg Friedrich Händel (1685–1759). V operní tvorbě mu byly vzorem benátská, neapolská a lullyovská opera. Mocný patos ušlechtile zpěvných árií, výraznost recitativů, silný dramatický temperament, vynikající schopnost účinného založení scén a velkorysé celkové architektury staví jeho práce na jedno z nejpřednějších míst v celé operní barokní tvorbě. Nejslavnější jsou Ottone, Julius Caesar, Tamerlan, Rodelinda a Xerxes. Cenná je Händelova oratorní tvorba. Nejslavnější práce jsou Israel v Egyptě, Mesiáš, Juda Makabejský, Saul a Samson. Sólové části užívají postupy tehdejší operní tvorby, hlavním výrazovým prostředkem jsou široce založené a velkolepě vystavěné sbory. Instrumentace je bohatá a rozmanitá. Všechny složky jsou neomylně soustředěny k úžasné dramatické pádnosti a epické důraznosti. V několika pracích přenesl techniku oratorní na světské látky. Dnes je řadíme spíše ke kantátám. Nejznámější je světské oratorium Veselý, Přemítavý a Umírněný, jde o zhudebnění Miltonových veršů o lidských povahách, jehož předností jsou náladové přírodní obrazy.

V chrámové hudbě protestantské, které je věnována vokální tvorba Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), jsou chorální melodie zpracovány nejrozmanitějším způsobem a povýšeny k vrcholnému projevu náboženského citu. Bach napsal řadu chrámových kantát, jimiž jedinečně dovršil tento útvar protestantské hudby po stránce obsahové i formální. Kantátovými cykly jsou jeho oratoria, největší je Vánoční oratorium (1734). Forma kantáty byla rozhodující také pro pašijové skladby. Známé jsou pašije Janovy a Matoušovy. Bachovou zásluhou se znovu stává jádrem slovního podkladu biblický text, který se v duchu protestantské církve vykládá básnickými vložkami. Účast věřících je vyjádřena chorálem. Vedle chrámových kantát, oratorií a pašijí jsou výrazem hluboce opravdové církevní příslušnosti Bachovy motety, sólové kantáty malého formátu a prosté strofické písně s doprovodem. Ze světských kantát jsou zajímavé ty, které byly podníceny společenským životem (Kaffeekantate).

Shrnutí
Po celé 17. století a v první polovině 18. století se postupně upevňoval barokní sloh, který znamenal nejen reakci na předchozí renesanci, ale její úplné popření, přitom přinesl nové hodnoty ve všech oblastech umění. Jak ve výtvarných uměních, tak i v hudbě byla renesanční touha po abstraktním řádu a vnitřní kázni nahrazena projevem plným nespoutaného života, hluboké emocionality, rozbujelé fantazie a zejména v raných fázích výrazným prohloubením náboženského citu, touhy po mystice, že lze hovořit o obnovení duchovní hloubky vrcholného středověku. Barokní umění bylo svým způsobem umění totální, zmocňovalo se všech smyslů člověka, proto také nejautentičtějším prostředím k provozování barokní hudby byly zámek, městský palác a chrám s bohatou výtvarnou výzdobou.

Baroko znamenalo obrovský rozmach hudební produkce v takové míře, jako tomu nebylo nikdy předtím a jen zřídkakdy později. Řada velikánů baroka je úctyhodná. Počíná Claudiem Monteverdim, pokračuje přes Giacoma Carissimiho, Girolama Frescobaldiho, Heinricha Schütze, Arcangela Corelliho, Jeana Baptistu Lullyho, Alessandra Scarlattiho, Henryho Purcella až k velikánům pozdního baroka Antoniu Vivaldimu, Georgu Philippu Telemannovi, Georgu Friedrichu Händelovi a Johannu Sebastianu Bachovi, v němž byl celý dosavadní hudební vývoj jedinečně završen, aby se pak dílem Domenica Scarlattiho, Françoise Couperina, Jeana Philippa Rameaua a dvou Bachových synů – Carla Philippa Emanuela Bacha a Johanna Christiana Bacha baroko postupně vyčerpalo a přes krátké období galantního rokoka přešlo až k novému klasickému slohu.

Friedrich Nietzsche napsal v roce 1870 svému příteli: „Tento týden jsem třikráte vyslechl Matoušovy pašije božského Bacha, pokaždé s pocitem bezměrného obdivu. Kdo křesťanství zcela pochopil, ten tuto hudbu poslouchá jako evangelium.“

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Literatura
Albrecht, J. Podoby a premeny barokovej hudby. Bratislava: Opus, 1982.
Bukofzer, M. Hudba období baroku. Bratislava: Opus, 1986.
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972.
Dowley, T. Ilustrované životopisy slavných skladatelů – Bach. Bratislava: Champagne Avantgarde, 1994.
Kouba, J. ABC Hudebních slohů. Od raného středověku k J. S. Bachovi. Praha: Supraphon, 1982.
Pečman, R. Georg Friedrich Händel. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1985; 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992.
Schweitzer, A. Johann Sebastian Bach. Praha: Edito Karez, 2017.
Trojan, J. Dějiny opery. Tvůrci předloh, libretisté, skladatelé a jejich díla. Praha – Litomyšl: Paseka, 2001.
Zavarský, E. Johann Sebastian Bach. Praha: Supraphon, 1986.

Hudební ukázky pro zájemce
Vypůjčte si v hudebním oddělení některé knihovny k poslechu CD s hudbou (není-li k dispozici nahrávka, pokuste se ji najít ve formátu MP3 nebo jako video MP4 na internetu):
Alessandro Scarlatti – Tigrane,
některou z oper nebo duchovních vokálních skladeb Georga Philippa Telemanna, Henryho Purcella, Johanna Sebastiana Bacha.