10. Vztah literatury a hudby v období baroka
Duchovní orientace nové doby hledala jinou slohovou základnu, která by odpovídala individualismu pozdní renesance a raného baroka. Našla ji v nápěvně souzvukovém principu, jenž proti sobě staví a zároveň spojuje lineárně probíhající zvukový proud se zákonitostmi vertikálních tónových útvarů – souzvuků.
Dalekosáhlou slohovou novotu zahájila doprovázená monodie (doprovázený jednohlas). Byla připravena písňovými útvary, skladbami humanistickými, některými tvary francouzského chansonu, v nichž se přirozeně uplatňovala melodická převaha nejvyššího hlasu.
Ve Francii byly značně rozšířeny Airs de cour, v jejichž přednesu se často střídal sólista se sborovým jednohlasem. I v nástrojové hudbě se tíhne k doprovázenému jednohlasu.
Zcela běžná byla také v 16. století účast zpěvu a hudby při rozmanitých divadelních představeních. Doznívala středověká tradice duchovních her a objevovaly se světské formy. V Itálii, kde byly dramatickými prvky prolnuty slavnosti lidové i vyšších vrstev, např. florentské mascheraty, na hudební důležitosti nabyla intermedia; šlo o zpěvně dramatické vložky, které byly vkládány do slavnostních her prováděných při dynastických příležitostech. Oblíbeny byly hry pastýřské s mytologickým pozadím.
Francie si v 2. pol. 16. stol. vytvořila zjemněním rytířských turnajů výpravný typ dvorních baletů, tzv. Ballets de cour.
Anglie v téže době vyvinula samostatný druh mytologických a alegorických dvorských her, který byl obdobou italských mascherat. Vedle toho v mnohých divadelních hrách Williama Shakespeara a jiných dramatiků byly větší hudební vložky.
Novým formám sólového zpěvu a jeho použití dala slohové osamostatnění florentská camerata. V posledních dvou desetiletích 16. stol. se scházela v domě hraběte Giovani Bardiho, později u Jacopa Corsiho, společnost básníků, hudebníků, vědců i uměnímilovných diletantů a předmětem jejich rozprav bylo vzkříšení antického dramatu, v němž se předpokládala velká účast hudebního umění. Členy tohoto kroužku byli básníci Rinuccini a Chiabrera, hudebníci Peri, Caccini, Cavalieri aj. Ideovým vůdcem byl Vincenzo Galilei (1520–1591), otec proslulého hvězdáře. Chtěli se přiblížit tomu rázu hudby, jejž obdivoval Platón a který klade na první místo slovo, pak rytmus a konečně tón. Výsledkem byl vznik doprovázené monodie, který melodickou zpěvní linii podpírá prostým akordickým doprovodem. Zpěvní linie byla odvozována ze správné deklamace slova a usilovala věrně vystihnout poetickou náplň. Obecným označením nového slohu je stile recitativo (recitare – přednášet) a jeho použitím v dramatické kompozici i přizpůsobením požadavkům dramatického oboru vzniká stile rappresentativo (rappresentare – představovat). Často se v dramatických útvarech uplatňoval také stile narrativo (narrare – vyprávět), vyznačující se hbitějším deklamačním spádem s častějším setrváním na jednom tónu.
Dalším vývojem vznikly všechny pozdější způsoby zpěvního výrazu od hudebně vyklenuté árie až k recitativu, v němž se uplatňuje deklamační princip: rytmus slova, tempo řeči, větná intonace.
Skladatelsky se z florentské cameraty dostal do popředí Giulio Caccini (okolo 1545–1618). Zprvu se soustředil k lyrickým básním Chiabrerovým. Jeho sólové zpěvy s doprovodem se šířily v opisech, tiskem vyšly r. 1602 ve sbírce Nuove musiche.
Dramatickým námětům se věnoval Emilio de Cavalieri (okolo 1550–1602), jehož hry se však nedochovaly. Jacopo Peri (1561–1633) zhudebnil Rinucciniho pastorální hru Dafné. Dne 6. 10. 1600 se pak o svatebních slavnostech francouzského krále Jindřicha IV. s Marií Medicejskou hrála Euridice, složená také na báseň Rinucciniho. Autorem pokusu o obrození starých duchovních her v alegorické duchovní opeře Rappresentazione di anima e di corpo (Představení o duši a těle) je Emilio de Cavalieri (asi 1550-1602).
Florentská camerata dala popud k celkové slohové změně, jelikož její snahy odpovídaly obecnému duchovnímu ovzduší doby. Slohová základna monodie (jednohlasu) velmi dobře vyhovovala dispozicím barokního umělce, jeho touze po ryze osobním a jedinečném projevu. V harmonickém prvku se nabízela obdoba malířské barevnosti a forma opery ukazovala lákavou příležitost zvládnout veliký celek, což je příznačné i pro výtvarné baroko.
Claudio Monteverdi (1567-1643), veliká osobnost barokní hudby, se zprvu věnoval madrigalu. V roce 1607 provedl svou prvou operu Orfeo, o rok později měla slavnou premiéru jeho druhá opera Arianna. V pozdním věku složil opery Návrat Odysseův do vlasti (1641) a Korunovace Poppeina (1642). Monteverdi zdůrazňoval rozhodující význam slova pro formulaci hudební myšlenky, vytvořil ryze hudební jednotu svým smyslem pro formu, kterou osvědčil zaokrouhlením čistě zpěvních útvarů a jasným rozvrhem i výstavbou velkých celků. Z opery Arianna se dodnes hraje samostatně (zejména při smutečních událostech) „Nářek Ariadnin“. Monteverdi rozlišil v opeře recitativ a árii, užil dueta, zvýšil podíl sboru a dodal jim na dramatické závažnosti. Uvědomoval si rovněž důležitost instrumentálního doprovodu. Důležitá je i jeho činnost jako skladatele madrigalů. V letech 1587 – 1638 uveřejnil osm sbírek světských madrigalů, v nichž řeší četné náročné skladatelské úkoly.
Shrnutí
Barokní sloh je zcela nové vývojové stadium ve všech druzích umění, kde byl vytvořen nejen nový ideál krásy, ale celý životní styl zásadně se lišící od předchozí renesance. Proti převážně racionálnímu, zároveň historizujícímu myšlení renesance je baroko plné iracionalisty a mystiky. Počátky barokního slohu je třeba hledat v Tridentském koncilu.
Dynamické baroko, které se zrodilo ve Španělsku, Portugalsku a Itálii bylo přeneseno do jihoněmeckých zemí, Rakouska a českých zemí. Jeho podstatu tvoří obnovený katolicismus a jezuitský řád. Ve Francii a Anglii nebyl zcela opuštěn klasický ideál ve smyslu rafinované kombinace barokních a klasických prvků, což můžeme sledovat nejen ve francouzském výtvarném umění (hlavně architektuře), ale i v hudbě. Zvláštní podobu má nizozemské baroko, které je výrazově prostší a do něhož od počátku pronikal měšťanský prvek. Anglické a nizozemské baroko bylo spojeno s protestantskou kulturou.
V Claudiu Monteverdim povstal v hudbě duch rušící veškerý dosavadní vývojový řád, vychylující běh hudby daleko od renesančního světa. Monteverdi – podobně jako v jiných druzích umění např. Michelangelo nebo Shakespeare – ukázal, jak důležitá je pro vývoj umění výjimečná až geniální osobnost.
Mystika pronikla nejen do španělské a italské barokní literatury, ale i do české, doposud málo známé a ceněné. Nejvýznamnější osobnost českého baroka, básník Bedřich Bridel (1619–1680), patří i k předním evropským barokním básnickým osobnostem.
Název baroko pronikl do hudby až počátkem 20. století.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Literatura
Albrecht, J. Podoby a premeny barokovej hudby. Bratislava: Opus, 1982.
Bukofzer, M. Hudba období baroku. Bratislava: Opus, 1986.
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1972.
Kouba, J. ABC hudebních slohů. Praha: Supraphon, 1988.
Pečman, R. Hudba a sloh 1600-1900. Problémy, otázky a odpovědi. Brno: FF MU, 1991.
Racek, J. Slohové problémy italské monodie. Praha – Brno: Edice Melantrich – Pazdírek, 1938.
Štědroň, M. Claudio Monteverdi, génius opery. Praha: Supraphon, 1985.
Doporučení pro zájemce
Doporučujeme populárně zaměřenou knihu Životy velkých skladatelů (BB art, 2006) Harolda C. Schonberga, hudebního kritika New York Times, která přináší portréty osobností evropské i americké hudby, od Monteverdiho až ke klasikům 20. století, zaměřené převážně na jejich životní osudy, které jsou plasticky podané a okořeněné řadou charakteristických historek i svědectví současníků.
Hudební ukázky pro zájemce
Vypůjčte si v hudebním oddělení některé knihovny k poslechu CD s hudbou (není-li k dispozici nahrávka, pokuste se ji například najít ve formátu MP3 nebo jako video MP4 na internetu):
Jacopo Peri – Euridice,
Claudio Monteverdi – Arianna.
