9. České země v 15. – 16. století
České země prožívaly za vlády posledních Přemyslovců (Přemysla Otakara II., Václava II.) a prvních Lucemburků (Karla IV.) značný kulturní, politický a hospodářský rozkvět. V hudbě však docházelo k jistému zpožďování za evropským vývojem. Ještě v době, kdy v západní a jižní Evropě zvítězila francouzská a italská ars nova, v našich zemích se udržoval ponejvíce jednohlas, popřípadě méně složité formy vícehlasu. Teprve na přelomu 13. a 14. století jsme u nás svědky teoreticky i prakticky zvládnutého dvojhlasu, který byl však stále považován za cosi mimořádného, hodícího se spíše ke zvláštním příležitostem, např. o velkých církevních svátcích.
V době posledních Přemyslovců převládl v českých zemích vliv německého minnesangu. Na dvoře krále Václava I. působil Reinmar von Zwetter a Friedrich von Sunnenburg snad dokonce provázel krále Přemysla Otakara II. na jeho válečných výpravách. Nejproslulejším minnesängrem byl Heinrich von Meissen (mezi 1250–1260 – 1318), zvaný Frauenlob (jeho přezdívka znamená „chvála žen“ nebo „chvála Naší Paní“), který je spojován s vládou Václava II., i když jeho pobyt v Praze zatím nelze s jistotou doložit.
Francouzské vlivy zesílily za císaře Karla IV. a s nástupem humanismu k nám pronikly italské vlivy. Za arcibiskupa Arnošta z Pardubic byl rozšířen gregoriánský chorál. Rovněž světská umělá a lidová píseň byla v Karlově době velmi rozšířená. Zajímavými památkami byly velikonoční hry provozované na volných prostranstvích.
Husitské hnutí znamenalo hluboký předěl i v hudbě. Vzepětí českého lidu se projevilo husitskými chorály, na druhé straně přílišný kult jednohlasé písně znamenal vývojově retardační prvek. Vlastní husitské písně dělíme do dvou skupin. Písně táborské jsou výrazově strohé, textově přísné, kdežto pražské jsou textově umírněnější a melodicky bohatší.
Z hudebně literárních památek té doby proslul Jistebnický kancionál. Představuje bohatou sbírku husitských písní a skladeb asi z dvacátých let 15. století. Objevuje se v něm jméno kněze Jana Čapka, autora písní Křesťané viery pravé, Ve jménu božie počněme a Dietky, Bohu zpievajme. Mistr Jan Hus sám skladatelem nebyl, jak o tom byla přesvědčena dřívější tradice. Měl nicméně značný zájem o chrámový zpěv, který všestranně podporoval. Jistebnický kancionál totiž připisoval Husovi dvě písně – Jezu Kriste, ščedrý Kněže, která je však staršího data, a Navšiv nás, Kriste žádúcí, pocházející skutečně z období vzniku husitského hnutí. Z Husových vrstevníků se jako skladatel uvádí Jeroným Pražský.
V husitské době byl vícehlas oficiálními kruhy odmítán. Husitská píseň byla vždy v podstatě jednohlasá. Teprve v době krále Jiřího z Poděbrad, králů z dynastie Jagellonců a zvláště za prvních Habsburků postupně zvítězil vícehlas nizozemského typu. Renesance v českých zemích nezanechala tak hlubokou stopu jako v jižní Evropě.
Kulturní zpoždění českých zemí zapříčiněné husitskými válkami bylo během 15. a 16. století postupně překonáno. Na husitství navázalo českobratrské hnutí, které mělo v národních dějinách velký význam pro svůj humanistický a pacifistický charakter. Českobratrství přispělo podstatnou měrou i k vytvoření německého protestantského chorálu. Hudební tvořivost 15. století měla pozdně gotický ráz. Českou hudbu reprezentovaly duchovní písně, které navazovaly na tradice písně husitské. Byly sbírány a pořádány v rukopisných, později tištěných sbírkách, kancionálech. Duchovní píseň utrakvistická (strany podobojí) ustrnula, používaly se často melodie na tzv. obecnou notu. Českobratrské kancionály byly umělecky zdařilé jak po stránce literární, tak hudební.
Podle českých kancionálů můžeme sledovat i vznik české kontrapunktické školy.
Typickým dobovým projevem byla literátská bratrstva – společnosti hudebních zájemců organizované cechovním způsobem.
Řada hudebníků působila v dvorském prostředí a ve významných šlechtických kapelách. Známými kapelami byly např. rožmberská v Českém Krumlově a kapela na hradě Pecka, kterou vlastnil Kryštof Harant z Polžic, sám skladatel. Významným střediskem hudebního života bylo sídlo olomouckých biskupů. Na dvoře biskupa Stanislava Pavlovského působil skladatel slovinského původu Jacobus Gallus Petelin Handl (1550–1591), jehož biskup pověřil reformou chrámového zpěvu. Handlovým nejlepším dílem je soubor motetů Opus musicum (1587). Umělecky mimořádný význam měla dvorská kapela založená císařem Ferdinandem I., největší rozmach kapely nastal za císaře Rudolfa II.
Hudba se vyučovala i na Vysokém učení pražském. Autory teoretických prací o hudbě byli Pavel Žídek (část jeho Encyclopedie Scientarum), jindřichohradecký Václav Philomat (Musicorum libri quatur, 1512) a bratrský biskup Jan Blahoslav (Musica anebo Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající; 1558, tisk 1558 a 1569).
České země do Bílé hory
Za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) se České země začaly zotavovat z těžkých škod, které utrpěly vnitřními zmatky ve službě reformy a bojem se sousedy.
Některé písně katolické strany hořekují nad Jiřím z Poděbrad jako králem (Všichni poslúchajte, latinská Heu, caput nostrum cecidit neboli Běda naše hlava padla, Omnes christicolae neboli Všichni křesťané), jiné mají vážnější podobu hymnu: Hymnus in profligatione Victorini Bohemi (Hymnus o porážce Čecha Viktorina) o porážce Jiříkova syna Viktorina od Matyáše roku 1468, který je parodií slavného abecedního hymnu A solis ortus cardine (Od východu slunce) básníka 5. století Sedulia, byl složen papežským legátem B. de Maroschisem.
Duchovní píseň strany podobojí se rozmnožovala zejména textově. Autorem některých významných textů byl v prvních desetiletích 16. stol. Kliment Bosák. Utrakvistický kněz Václav Miřínský († 1492) napsal několik set textů na známé melodie, posmrtně vydané jako Písně gruntovní (1522). Postupně je opouštěn chorál a písně jsou skládány pod vlivem melodiky lidové písně. Písně jednoty bratrské jsou sestavovány do kancionálových souborů. První tištěný bratrský kancionál Piesnički (1501) je první svého druhu v Evropě.
Z bratrských kancionálů má význam kancionál Písně duchovní evanjelitské (1561), známý jako Šamotulský kancionál (1561), i jeho druhé vydání – Ivančický kancionál (1564). Hlavní zásluhu na vzorné redakci a pečlivém vydání měl bratrský biskup Jan Blahoslav (1523–1571) jako autor nebo upravovatel četných textů, spolu s ním Lukáš Pražský a Jan Augusta. Doplňkem kancionálu jsou Evanjelia anebo čtení svatá, kteráž slovou pašije obsahující
i notované české liturgické texty určené pro hudební přednes hlavně o církevních svátcích. Reprezentační edicí bratrského zpěvu je kancionál Písně chval božských (1541) vydaný Janem Rohem. Česká reformační píseň přecházela také do katolických zpěvníků, byla překládána do němčiny, polštiny a latiny, čímž se dostávala za hranice země.
Jan Vorličný († po 1575), a Vavřinec Benedikti z Nudožer (1555–1615) uveřejnili vícehlasé zpěvy k svým překladům žalmů (Vorličný: Žaltář svatého Davida, 1572; Benedikti: Časoměrné překlady žalmův…, 1606).
Objevují se teoretické práce o hudbě, např. veršovaná učebnice již připomenutého Václava Philomata Musicorum libri quatuor (1512). Prvou česky psanou prací o hudbě je výše zmíněná Musica (1558) Jana Blahoslava, která se omezuje na chorální zpěv.
Z 15. a 16. stol. známe melodie některých českých lidových písní, např. Čížku, ptáčku zeleného peří, Stojí lipka v širém poli aj., které se většinou udržely jako nápěvy duchovních písní. Oblíbená je satira, např. Píseň o Bočkovi (snad lidového původu, líčící pokoření katolických kněží). Z doby veleslavínské (označení podle Daniela Adama z Veleslavína) se setkáváme se satirickými skladbami. Vzhůru Čechové, vzhůru se strojte reaguje na vpád Bočkajovců na Moravu. Protilutherská píseň Čechové, milí Čechové obsahuje kromě náboženských sporů akcenty národnostního konfliktu Čechů a Němců. V kancionálech se objevují písně proti Turkům, popř. se téma týká události v určitém městě nebo místě (Píseň
o povodni a požáru Bystřice pod Hostýnem).
Osobitým výrazem městské hudební kultury v našich zemích jsou zmíněná literátská bratrstva. Organizovala se cechovnicky, tj. měla dosah pouze v jednom městě, a vedla především lidový zpěv, ale plnila také podobné úkoly jako jinde pěvecká tělesa velkých chrámů, většinou zpívala při bohoslužbách.
Hudebními vložkami se vybavovaly duchovní hry vzkříšené v Čechách pozdními úpravami Šimona Lomnického z Budče (1552–1623), jenž také sestavil dva kancionály (Písně nové na evangelia svatá nedělní, 1580; Kancionál aneb písně nové historické na dni obzvláštní sváteční, 1595), a školská dramata, kterým se věnovali jezuité. Dochována jsou interludia (krátké frašky mezi jednotlivými jednáními vážných her) Polapená nevěra, masopustní hra Sedlský masopust aj.
Kromě kancionálů vznikají menší soubory s vyhraněnou tematikou (žalmickou, adventní, biblickou), které tiskl a skládal Daniel Carolides z Karlsperka (1569–1612). Písňovou formou zpracoval některé biblické náměty tiskař Sixt Palma Močidlanský (1569 – po 1620) ve sbírce Písně na historie staro a novozákonní a žalmy kající (1595).
Nápěvy se opatřovaly plody antického básnictví, např. profesor řečtiny na Karlově univerzitě Matouš Kolín (Collinus) z Chotěřiny (1516–1566) složil jednohlasé zpěvy k Horatiovým ódám. Latinské náboženské písně skládal bakalář pražské university, humanistický nakladatel Tomáš Mitis z Limuz (1523–1591). Poslední rektor vysokého učení Karlova před jeho dočasnou pohromou po bitvě na Bílé hoře Jan Campanus Vodňanský (1572–1622) vydal čtyřhlasé zpěvy k svým parafrázím žalmových překladů Vavřince Benediktiho z Nudožer.
Roku 1526 nastupuje na český trůn dynastie Habsburků, která se na něm udrží až do roku 1918. Habsburkové zpočátku nevládli dědičně, teprve po Bílé Hoře získali dědičný titul českého krále. Toto období končí porážkou na Bílé hoře, resp. vítězstvím katolických sil v českých zemích. Následkem toho byla značná část inteligence (včetně spisovatelů a skladatelů) nucena odejít do exilu.
Po příkladu císařského dvora pěstovala hudbu také šlechta. Svou kapelu zřídil na hradě Pecka spisovatel, válečník, dvořan a diplomat Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621). Hudbě byl oddán od mládí, osvědčil se jako skladatel. Zachoval se šestihlasý motet Qui confidunt in Domino (na text 125. žalmu složené roku 1598 při Harantově cestě do Palestiny a otištěné jako příloha popisu cesty do Palestiny a Egypta z roku 1598 vydaného v roce 1608 pod názvem Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta), pětihlasý motet Maria Kron a pětihlasá mše Dolorosi martyr, český motet Když tohoto Pán Bůh aj. Kryštof Harant byl kromě kompoziční činnosti znám ve své době také jako vynikající hudebník a zpěvák. Ironií osudu bylo, že jedna z jeho katolických mší se konala při církevní slavnosti v jednom z pražských katolických kostelů v r. 1620, tedy několik měsíců před jeho popravou.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
Literatura
Bártová, J. – Schnierer, M. – Zouharová, A. Dějiny hudby. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1995.
Černý, J. Hudba české renesance. Praha: Státní knihovna, 1982.
Hrabák, J. Studie ze starší české literatury. 2. vyd. Praha: SPN, 1962.
Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.
Racek, J. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970 – 1973.
Hudební ukázky pro zájemce
Z CD, které je součástí knihy Nadi Hrčkové Dějiny hudby II., Renesance (Ikar, 2005), si poslechněte ukázky renesanční hudby. Dále doporučujeme ukázky z Antologie české hudby / Anthology of Czech Music.
