Spisovatel Lukáš Vavrečka prošel výraznou proměnou, kdy z postmoderních detektivních románů s komplikovanou zápletkou a velkým množstvím postav přesedlal na literární fantastiku. Sám tuto výraznou změnu vnímá jako přirozený vývoj své tvorby a i přes odlišný žánr nevidí v psaní žánrové a nežánrové literatury příliš velký rozdíl. Jak si v dnešní době vydělává autor na živobytí? A co považuje za nejdůležitější pro začínající autory? I na to nám Lukáš odpověděl v rozhovoru.
Lukáši, nedávno Ti vyšla nová kniha – Mesopotamis, což je steampunkové fantasy, mohu-li to tak nazvat. Doteď jsi byl známý spíše jako autor postmoderních detektivních románů, co tě vedlo k tomu změnit žánr?
Myslím, že se to „prostě stalo“. Míním to tak, že jsem zhruba rok, ne-li déle, nosil v hlavě nápad – takový pomalu se formující svět. Svět města obrovských rozměrů a kruhového půdorysu. A věděl jsem, že tohle město existuje ve své finální podobě až v něčem, čemu se bude říkat například „nový věk“, ať už z toho či onoho důvodu. No a v určitou chvíli těch nápadů, které zapadaly do tohoto světa, přicházelo tolik, že jsem si je musel začít sepisovat. A jak jsem se do toho jednou ponořil, tušil jsem, že tu knihu budu muset i začít psát. Dřív, než to vyprchá. Navíc se kolem mne tou dobou pomalu kupili lidé, autoři, kteří s tímhle žánrem měli mnohaleté zkušenosti. Takže jsem s nimi mohl na jedné straně konzultovat, na druhé jsem cítil z několika stran motivaci, abych svět Mesopotamis nenechal ležet ladem a dokončil ho.
Čtenáři bývá fantasy, sci-fi a další populární literatura stále ještě vnímána spíše jako oddechová záležitost. Jak to ale cítí spisovatel? Je psaní tohoto „oddechového“ žánru oddechovka i pro Tebe?
V prvé řadě jsem cítil zvláštní vábení ku svobodě. Dostavilo se nečekané uvolnění spojené s tím, že jsem po dlouhé době – a bůhví, jestli ne poprvé – vytvářel vlastní svět a plně kontroloval jeho pravidla. Jenomže tahle volnost je nakonec draze vykoupená mnohem větší zodpovědností. Totiž, pokud se vám román odehrávající se v nějaké historické éře, neřku-li v současnosti, píše špatně, můžete to pořád ještě svést na omezení, která vám kladou reálie. Ale i když si od A do Z vymyslíte vlastní svět, tak vás jeho vnitřní logika při vší počáteční svobodě začne časem svazovat. A pak už můžete prskat jedině nad tím, co jste si to proboha vymysleli. Liší se tedy psaní fantastiky od tvorby nežánrové literatury? Vlastně nijak zvlášť. Jde hlavně o to, co vám v danou chvíli dělá radost. A jestli nakonec vznikne generační román nebo vybíječka napříč časoprostorem? Co na tom sejde (slovy Woodyho Allena), pokud se autor dobře bavil. Takže, abych na otázku odpověděl úplně: Tento druh žánrové literatury vůbec nemusí být oddechové psát, ale konkrétně u téhle knihy jsem si alespoň po většinu času, co jsem ji psal, významně oddechl.
Kniha Mesopotamis se od předchozích liší nejen žánrem, ale i co se týče autorského stylu. Bylo pro tebe těžké tento nový styl vytvořit a držet se ho po celou dobu psaní?
To je ale obtížné vždycky. Totiž pro každou knihu hledám vhodný způsob, jak ji vyprávět. Byť se výsledný styl může zdát u některých příběhů podobný, vždycky bylo na počátku hledání a ustalování stylu. Různé příběhy si žádají různé přístupy – tím spíš když si zvolíte svéráznou postavu, která bude od začátku do konce vyprávět. Zkrátka myslím, že u této knihy to nebylo o nic náročnější než u předchozích.
Jak důležitý je pro tebe názor tak zvaných beta-čtenářů? Konzultuješ s nimi často? Například technické detaily? A co názory cílové skupiny? Jaký na ně bereš ohled?
Pravidelně dávám číst každou vznikající knihu několika lidem, o nichž vím, že si s nimi budu moct o textu pohovořit. Rád dám na jejich přání, připomínky, návrhy… A snažím se to skloubit s tím, jakou bych tu knihu chtěl mít, kdybych byl čtenářem já. Takže: Jsem rád, když jsou ostatní svolní se mnou o vznikající knize hovořit, ale při samotném procesu tvorby myslím na sebe, respektive na dav relativně uniformních čtenářů, kteří chtějí od literatury přesně to co já. Píšu to tak, aby vznikla přesně taková kniha, jakou bych si býval rád přečetl, ale bohužel si ji musím napsat sám.
Psaní je teď v módě a o tvorbu literární fantastiky se pokouší mnoho mladých lidí. Co bys doporučil těm, kteří se rozhodli s tímto žánrem začít, popřípadě začínajícím autorům obecně?
Psát. Rozhodně psát a psát hodně a často, v návalech a s odstupy. A pak především číst po sobě své věci. Text, který po sobě čte s nelibostí i jeho autor, je špatný text. Autor je ten, který musí vědět, kde jsou nedostatky jeho textu, ale zároveň i kvality – a ty by měl nacházet i po čtvrtém, pátém přečtení. Měl by text pilovat do té podoby, aby jej žádná věta nebo pasáž neotravovala příliš na to, aby si ji přečetl znovu.
Naznačil jsi, že každá tvá kniha je něčím jiná než ty předchozí. U Mesopotamis je to vidět na první pohled. Máš snahu se vymezovat i vůči jiným autorům?
Když autor není jiný, je stejný jako ti ostatní nebo alespoň nějaká skupina. Jaký je pak důvod ho číst? Samozřejmě hard-boiled school si také držela své společné prvky, ale každý z těch známějších autorů měl svůj styl, své techniky atd… Zároveň je důležité, jak dotyčný přemýšlí, čeho si na skutečnosti všímá a čemu dává hodnotu. To ho dle mého odlišuje od ostatních nejvíc.
Psaní dnes člověka ve většině případů neuživí. Jak ses všechny ty roky během psaní živil a čím se živíš teď?
Musím přiznat, že většinou to mělo stejně něco společného s literaturou… Tedy až na výjimky. Ještě před vysokou jsem si přivydělával psaním sloupků do někdejších Deníků Bohemia, pak vydáváním románu na pokračování tamtéž a od vysoké především hraním na klavír po kavárnách a klubech, výukou na katedře literární kultury v Pardubicích, tvorbou propagačního designu a knižní sazbou, ale taky třeba psaním sloganů na každý měsíc pivního kalendáře. V současné době pracuji jako technický redaktor v univerzitním vydavatelství.
Co máš jako autor nyní v plánu, na co se můžeme těšit?
Tak aktuálně mám dokončenou knihu Tesla noir, což je víceméně kriminálka odehrávající se v Americe v alternativní historii počátku 30. let – no a jednou z hlavních postav je pochopitelně Nikola Tesla, přičemž svět té knihy vypadá tak, jak by býval vypadal, kdyby fungovaly i ty nejobskurnější Teslovy vynálezy a kdyby se je bývalo podařilo prosadit už v době, kdy s nimi poprvé přišel. A pak je tu kniha, na které teprve pracovat budu – její příběh se pro změnu odvíjí od cestování v čase, víc ale zatím prozrazovat nebudu.
Mgr. Tereza Exnerová
