Literatura a hudba

8. Vztah literatury a hudby v renesanci, v období zaalpského humanismu a reformace. Slohová syntéza

Vrcholná renesance

Prvá desetiletí 16. stol. jsou jedním z nejdůležitějších období kulturních dějin. V Itálii vyvrcholila tvorbou Leonarda da Vinciho, Raffaela Santiho a Michelangela Buonarrotiho. Německé výtvarnictví mělo své velké představitele v Albrechtu Dürerovi a Lucasi Cranachovi. Humanisté Erasmus Rotterdamský a Johanes Reuchlin razili cestu nové vědecké práci. Martin Luther zahájil náboženskou reformaci. Středisky hudebního umění zůstávají Cambrai, Antverpy, Brusel a Paříž.

Příznačným francouzským oborem byl chanson. Básník Clément Marot († 1544) udal základní tón básnické složky a od třetího desetiletí 16. stol. nastala záplava skladeb vděčně přijímaných vyššími společenskými vrstvami. Chanson nouveles zahájily r. 1527 tištěné sbírky chansonů. Z velmi četných skladatelů vynikl zejména Clement Jannequin († kolem 1560).

V severní Itálii se rozšířila kolem r. 1500 do vyšší společnosti frottola, vtipná lidová písnička (prvá tištěná sbírka je z r. 1504). Pěstovali ji pak uměle četní básníci a skladatelé. Kolem r. 1540 se frottola opotřebovala a její místo zaujala villanesca, pozdějším jménem villanella (prvý tisk 1537), která posléze přešla v canzonettu. Volbou umělejších básnických podkladů a uplatněním složitější skladatelské techniky přešla frottola v polyfonní (vícehlasý) madrigal. Prvým tiskem jsou Madrigali novi z r. 1533. Vrcholná italská renesance tu našla formu tak příznačnou, jakou byl v tehdejší Francii chanson. Slovesně byl pro jeho vznik důležitý literát Pietro Bembo († 1547) a jeho básnický kroužek, v polovině století se stal velkou módou Petrarca. Hudebně vytvořili v 30. letech raný typ nového madrigalu Nizozemci Filip Verdelot, Adrian Willaert, Jacob Arcadelt a Ital Constanzo Festa.

Křesťanské země Pyrenejského poloostrova měly také v pozdějším středověku velmi intenzivní hudební kulturu. Koncem 15. a počátkem 16. stol. vydala španělská hudba ve světském oboru velmi zajímavé projevy v tzv. canciones, jež jsou analogií frottol. Známe je zvláště z bohaté sbírky Cancionero musical, kterou pořídil slavný básník a hudebník Juan dell Encina († 1537). Italská villanesca má španělský protějšek v tzv. villancicos.

Zaalpský humanismus a reformace

Studium starověké vzdělanosti, jemuž se věnovali humanisté, obrátilo pozornost k zpěvnímu přednesu antických básní. Poněvadž nebylo možné se dopátrat původních nápěvů, nezbylo, než se pokusit o nové zhudebnění. Petr Tritonius (1465 – asi 1525) složil čtyřhlasně zpěvy k Horáciovým ódám, v nichž nešlo o poetický výraz. K nápěvu se zpívaly všechny básně stejné metrické struktury. Tiskem vyšly Tritoniovy skladby r. 1507 pod titulem Melopoiae. Objevila se celá řada vícehlasých skladeb k jiným římským básníkům i k nové latinské poezii humanistické. Z popudu Reuchlinova vzniklo humanistické drama, které také působilo na školské hry. Hudba se v těchto dramatických formách uplatňovala zvláště závěrečnými sbory podle příkladu řecké tragédie.

Německá reformace neobyčejně zdůraznila význam lidového chrámového zpěvu. Martin Luther (1483–1546) učinil lidovou píseň podstatnou částí liturgie. Německá reformační píseň (protestantský chorál), na niž se rovněž podílel Johannes Walther, se opírala o gregoriánský chorál a o meistersingrovskou melodiku. Některé melodie jsou převzaty z francouzského reformovaného žaltáře a z písní Českých bratří.

Slohová syntéza

Katolická protireformace se v duchu tridentského církevního sněmu (1545–1563) projevila v italské chrámové hudbě nejdokonaleji tvorbou Giovanniho da Palestriny (1525–1594). Liturgickému slovu slouží vzornou deklamací a poetickou výstižností, přizpůsobuje se bez výhrad potřebám náboženského obřadu. Z jeho tvorby jsou nejdůležitější mše (nejslavnější šestihlasá Missa papae Marcelli – Mše papeži Marcellimu). Z ostatních Palestrinových skladeb vynikají motety ze Šalamounovy Písně písní aj.

V madrigalu se doba pokoušela řešit nejvypjatější úkoly. Nejdále zašel Carlo Gesualdo di Venosa (1566–1613), jehož smyslná a násilnická osobnost se umělecky vybíjela harmonickými smělostmi. Zjitřená výrazovost madrigalu svědčila o duchovní změně, jež dělí renesanci od baroka.

Možnosti polyfonního madrigalu se posléze vyčerpávaly. Nejzajímavějším pokusem byla snaha obrátit jej k námětům dramatickým, zvláště komickým, podle vzoru francouzské commedie dell’arte. Mistrovskou práci v tomto směru vytvořil Orazio Vecchi (1550–1605) madrigalovým cyklem Amfiparnasso. Na německé půdě došlo k syntéze v tvorbě Orlanda di Lassa (1532–1594), jenž působil v Mnichově jako kapelník bavorského vévody Albrechta V. Nejúplněji vyniká jeho genialita v motetu. Slovesné podklady čerpá z bible a liturgie, ale také z antiky, humanistického básnictví a příležitostného veršování.

Anglie prožívala za vlády královny Alžběty období mohutného kulturního rozmachu. Tvorbou Williama Shakespeara zaujala přední místo ve světové dramatické literatuře. V r. 1588 vyšla první sbírka duchovních madrigalů Williama Byrda (1538–1623) Psalmes, Sonets, & Songs of Sadnes and Pietie.

Shrnutí

Vrcholná renesance je jedno z nejvýznamnějších a nejplodnějších období evropské kultury. Vznik renesance je spojen s rozsáhlými zeměpisnými cestami, které postupně realizovali Španělé, Portugalci, Holanďané, Angličané a Francouzi. Tyto objevy vedly k vytvoření správné představy o skutečné velikosti naší planety. Posílila se důvěra ve vlastní síly člověka, v jedinečnost a neopakovatelnost každé lidské bytosti. Nastoupil individualismus jako charakteristický rys moderní novověké společnosti.

Druhým významným popudem ke vzniku renesance se staly antické památky, doslova rozeseté po celé Itálii, které dráždily fantazii Italů i ve středověkých dobách a hlavně v kruzích vzdělanců vzbuzovaly nostalgii po zlatých časech římského impéria. Také ve Vatikánu začala vznikat nebývale velká sbírka antických památek. Proti theocentrické orientaci středověkého myšlení se dostává do centra zájmu člověk jako svobodné lidské individuum. Tak vznikl humanismus, který se nejvýrazněji profiloval v literatuře, a to jak v Itálii (Petrarca, Boccacio, Ariosto a na pomezí baroka stojící Tasso), tak i ve Francii, Německu a ve střední Evropě. V českých zemích zanechal humanismus stopu v českém jazyce (Viktorin Kornel ze Všehrd) i v latině (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic).

Ve střední a severní Evropě vyvolaly některé tendence v katolické církvi nesouhlas a snahu po reformách. Reformní hnutí proběhlo ve třech etapách nejprve v Anglii (John Wycliff), pak v Čechách (Jan Hus) a konečně nejšíře a nejhlouběji zasahující luterská (Martin Luther) a kalvínská reformace (Jean Calvin). Anglická náboženská reforma vznikla osobním rozhodnutím krále Jindřicha VIII., věroučně ani liturgicky se od katolictví příliš nelišila, odmítala primát římského papeže.

Vedle Florencie se centrem renesance stal Řím, sídlo umělecky zdatné papežské kapely pokračující v tradicích Scholy cantorum z dob papeže Řehoře Velikého. Při Sixtinské kapli bylo vytvořeno těleso zvané Capella Sistina, jež působí dodnes. Bohaté Benátky reprezentovala vokálně-instrumentální kapela při chrámu sv. Marka.

Vedle motetu jako nejreprezentativnější formy duchovní hudby byly vytvářeny obdobně skvělé formy světské hudby. V Itálii a Anglii to byl madrigal 16. století, který se od madrigalu 14. století odlišoval složitější strukturou. Ve Francii se jeho protějškem stal chanson, Němci pak většinou užívali názvu lied (píseň). Do Španělska renesance příliš nepronikla, neboť umění, v to počítaje hudbu, si zde zachovala spíš duchovní ráz, který časem nabyl až mystického nádechu. Hlavní představitelé tohoto směru navíc většinou sídlili v Římě. Kromě profesionálního umění italského madrigalu a francouzského chansonu se těšily oblibě i prostší a lidovější formy.

V Německu se vícehlas rozvíjel zásluhou skladatelů nizozemského původu. Nejvýznamnějším příkladem byla mnichovská kapela, v jejímž čele stál Orlando Lasso. Jiným centrem hudebního života byla innsbrucká kapela.

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Literatura

Bártová, J. – Schnierer, M. – Zouharová, A. Dějiny hudby. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 1995.

Černý, J. Hudba české renesance. Praha: Státní knihovna, 1982.

Feller, K. G. Palestrina. Leben und Schaffen, Wirken und Werk des grossen Meisters des kirchlichen Tonkunst in neuer Darstellung. Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1930.

Fellowes, E. H. The English madrigal Composers. Oxford: Oxford University Press, 1921.

Fellowes, E. H. William Byrd. Oxford: Oxford University Press, 1948.

Harrison, F. L. Music in Medieval Britain. London: Routledge and Kegan Paul, 1963.

Hrabák, J. Studie ze starší české literatury. 2. vyd. Praha: SPN, 1962.

Racek, J. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha: SNKLHU, 1958.

Pozn.: Zájemcům doporučujeme knihu Romana Dykasta Hudba věku melancholie (Togga, 2005), která provází několika evropskými humanistickými centry, v nichž se pod hlavičkou akademií či učeneckých kroužků takřka jako v alchymistických dílnách hledala ztracená jednota mezi poezií a hudbou. Stanovený cíl byl stejný, ale praktické výsledky rozdílné. Humanistická estetika podnítila vytvoření řady nových hudebních výrazových prostředků, z nichž mnohé se staly základem pro vytvoření národních hudebních stylů.

Hudební ukázky pro zájemce

Z CD, které je součástí knihy Nadi Hrčkové Dějiny hudby II., Renesance (Ikar, 2005), si poslechněte ukázky renesanční hudby.