Stovka: Pomník Karla Havlíčka v Havlíčkově Brodě

Bude tomu sto let, co se v Hlasech z Posázaví, vlivných novinách tehdejší doby, objevil článek Otakara Štáfla jasně definující potřebu města a jeho občanů postavit v tehdejším Německém Brodě pomník Karlu Havlíčkovi. Začala tím neuvěřitelná šestiletá anabáze, která vyvrcholila odhalením jednoho ze současných symbolů města.

Úvahy zbudovat sochu v „městě Havlíčkově“ se poprvé vyskytly roku 1906. Tehdy totiž lidé velkému novináři zbudovali pomníky a odhalili plakety v mnoha městech českých zemí a Německý Brod odmítal dále jen přihlížet. Navíc od roku 1911 kamenný Havlíček zdraví i americké Chicago. Jenže v Brodě se nenašel nikdo, kdo by měl dostatek silné vůle, aby nápad nejen začal realizovat, ale také jej dotáhl úspěšně do konce. To se změnilo v polovině roku 1918, kdy se nápadu chopil místní malíř Otakar Štáfl a požádal o odbornou spolupráci akademického sochaře Bohumila Kafku. Dne 23. 8. 1918 světu skrze noviny oznámil, že chce na Havlíčkovy narozeniny roku 1921 odhalit důstojný památník a již podniká kroky k této realizaci. Jeho výzvy aktivizovaly (či spíše vyděsily) společnost a v září a říjnu roku 1918 proběhly ustanovující schůze Spolku pro postavení pomníku Karla Havlíčka v Německém Brodě. Nikdo najednou nechtěl chybět nebo být vyloučen. Zástupci byli vybráni z řad městské politické a spolkové reprezentace a tím se do budoucna vyloučila jakákoliv širší veřejná diskuze nad podobou i umístěním sochy.

Stačily horlivé spory mezi zvolenými členy spolku, především nad lokalitou umístění sochy. Dokonce pozvali Bohumila Kafku a dovolili mu přivést si kolegu architekta. Kafkova volba padla na Josefa Gočára. Oba se snažili na zasedání spolku věcně argumentovat veškerá pro a proti jednotlivým návrhům, protože velká část členů toužila mít sochu na náměstí. Místa před radnicí či u děkanského kostela byly velmi střídmé návrhy oproti vážně míněným nápadům zbourat morový sloup či kašnu a sochu umístit na jejich místo. V této diskuzi musel rázně zakročit až konzervátor Zdeněk Wirth, tehdy zaměstnanec nově zřízeného československého Ministerstva školství a národní osvěty, a jakýkoliv pohyb či likvidaci barokních památek na náměstí zakázat (jeho slovy „nedoporučit“). Měl stále v živé paměti lůzou živelné zbourání historicky cenného mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí v listopadu 1918. Kafka se Štáflem nakonec prosadili umístění sochy do městského parku, kde neměli obavy, že pomník zapadne. Také argumentovali, že prostor a pozice dovolí případným autorům opravdu umělecky se projevit. Nakonec se spolek rozhodl nevyhlásit výběrové řízení a zakázku dal rovnou do věci zasvěceným umělcům Bohumilu Kafkovi (socha) a Josefu Gočárovi (podstavec a okolí sochy). Kafka ovšem od počátku pochyboval, že se mu úkol podaří splnit do požadovaného termínu oslav 100 let od Havlíčkova narození v roce 1921.

Spolek plánoval sochu vystavět pouze z donací a tomu měly posloužit různé plánované kulturní akce. Přesto první a pravděpodobně největší a nejoriginálnější dar přišel zcela záhy a nečekaně. Německobrodský rodák a první československý ministr národní obrany Václav Klofáč daroval spolku 3 kusy zabavených rakouských bronzových děl o celkové váze 1500 kg jako materiál pro odlití sochy. Havlíčkův pomník tak být měl po vzoru antických vítězných monumentů postaven ze zbraní „poražených nepřátel“.

Kafka svůj model sochy představil veřejně v říjnu roku 1919. Rozkročený, pevně do půdy zakotvený postoj a vzpřímená hlava měla symbolizovat Havlíčkovu mužnou pevnost a odhodlanost, levice drží vzrušeně smotek spisů, zvednutá pravice alarmuje a burcuje lid k novému životu. Sám Kafka prohlásil, že jeho Havlíček je „zvonem bijícím na poplach“. Podoba sochy se sice ještě drobně změnila v roce 1923, ale hlavní motiv zůstal stejný. Stejně usilovně pracoval i Josef Gočár, který navrhnul dvě možné podoby okolí pomníku a celkem tři typy podstavce. První podoba okolí (schodiště, balustrády a odpočívadla vedoucí od rybníku Hastrman až k soše) byla pro vysoké finanční nároky odmítnuta. I ve skromné variantě se celková cena nakonec vyšvihla na 205 000 Kč. Pro porovnání: za chleba naši předci tehdy dali kolem 1,50 Kč.

Roku 1920 byl slavnostně umístěn za protektorátu prezidenta Masaryka do parku Budoucnost základní kámen. Důvod byl dvojí. Především lidé měli vidět, že se to se sochou myslí vážně a také bylo třeba umlčet občasné hlasy opozice neustále volající po umístění sochy na náměstí.

Spolek odhalit sochu roku 1921 nestihl. Povedlo se to až o tři roky později. Původní termín (červen 1924) nakonec musel být posunut na 14. září 1924 pro poškození modelu sochy cestou do Württemberska, kde se měl zvětšit pro potřeby odlití do plánované velikosti. Německý Brod tak konečně získal svou další dominantu: podstavec měřil 4,7 metrů a samotná socha metry 4 (po hlavu).

Bronzový Havlíček se tak stal pomyslným dalším centrem města, kam se sjížděli abiturienti místních škol, novináři i obyčejní lidé. Sochu dokonce vyhledali roku 1932 vandalové a pomník pomalovali protirepublikovými hesly. Příchod okupantů ustál pomník až do roku 1943, kdy v ní nově jmenovaný vládní komisař Hermann Münzberger viděl (jistě právem) připomínku „české věci“ a nechal ji odvézt do Prahy. Osamocený podstavec byl srovnán se zemí.

Socha válku bez úhony přežila v pražské sběrně kovů na Maninách. V červenci roku 1946 byla slavnostně a za přítomnosti prezidenta Beneše znovuodhalena na svém původním místě, i když návrší doplnil druhý pomník, tentokráte obětem nedávné války. Tak tomu je dodnes.

Mgr. Michal Kamp, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Použité fotografie jsou uloženy v Muzeu Vysočiny Havlíčkův Brod