6. Vznik vícehlasu. Ars antiqua a ars nova
Vícehlas vzniká souzněním několika hlasových linií nebo obecně zvukových zdrojů, nezdvojených unisono. Vícehlas je rozšířený i mimo Evropu (malajsko-polynéská oblast, střední a jižní Afrika). Rozšířením evropských hudebních forem se stal téměř celosvětovým hudebním fenoménem. Podle vzájemného vztahu a způsobu spojení různých hlasů do jednoho skladebného organizmu rozlišujeme základní typy vícehlasu – heterofonii, polyfonii a homofonii.
Vícehlas se začíná uplatňovat koncem 7. století a zprvu sloužil příležitostnému slavnostnímu vybavení liturgického zpěvu. V Evropě se vícehlas vyvinul od počátečních forem organum v severozápadní Evropě (9. století) přes rozvinutější diskantové útvary v Anglii, melismaticky variované hlasy v pařížské škole ve 12. stol. až po francouzskou a italskou ars nova, v níž se již plně uplatnily rozvinuté polyfonní principy. Vícehlas si vyžádal přesnější označení časových i výškových proporcí mezi tóny. Kolem r. 1200 se uplatňuje v notredamské skladatelské škole vícehlasá technika organum a discantus, které jsou základem kontrapunktu (souboru kompozičních technik vícehlasé hudby, založených na spojování různých současně zaznívajících melodií). Skladatelská technika si vyžadovala účelné úpravy notového písma, které muselo vyjádřit kvantitativní vztahy jednotlivých tónů téhož hlasu a vzájemný časový poměr všech hlasů. Mensurální hudba se stala protikladem gregoriánského chorálu a dala základ slohu polymelodickému, jenž se dělí na ars antiqua (do konce 13. stol.), ars nova (první třetina 15. stol.) a nizozemskou školu (burgundská, od 15. stol., a franko-vlámská, v 15. – 16. stol.).
Kolem r. 1300 zjišťujeme v dějinách hudby nový vývojový úsek, označovaný jako ars nova. Italská ars nova je projevem rané renesance a Florencie, kde působili Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Bocaccio. Z nových forem dosáhl rozvoje především madrigal. Je to krátká báseň, složená ze dvou až tří slok po třech jambických verších a ze závěrečného ritornelu. Zprvu líčí přírodní náladu, pak přechází k úvahám, k didaktické reflexi i satiře. Nejslavnějším skladatelem italské ars nova byl Francesco Landino († 1397). Nejvěhlasnějším představitelem francouzské ars nova se stal Guillaume de Machaut (asi 1300 – 1377), skladatel a sekretář Jana Lucemburského.
O několik desetiletí později se rozvíjí anglická skladatelská škola, jejímž vrcholným představitelem byl John Dunstable († 1453). Jeho dílo má renesanční charakter. Zvlášť zajímavé jsou jeho chansony (slavná O rosa bella k básni Leonarda Giustinianiho).
* * *
Můžeme-li dospět k shrnutí výše řečeného, pak vícehlas tvoří druhé velké vývojové stadium evropské hudby a je časově vklíněn mezi období jednohlasu a komponované hudby na melodicko-harmonickém principu. Můžeme stanovit sedm vývojových etap evropského vícehlasu.
- Základem vícehlasé hudby byla předhistorická, orientální a antická heterofonie. Doklady o výskytu vícehlasu máme z druhé poloviny 9. století, počátky můžeme klást do 7. století. Od 7. století sledujeme první vývojové období trvající do 12. století – raný středověký vícehlas. Vývojově se překrývá s obdobím karolinské a otonské renesance, ve své vyspělejší formě pak odpovídá zhruba rozvoji románského výtvarného slohu. Byly to formy raného organa, později diskantu a gymelu, který byl lidového původu.
- Rozkvět vícehlasu, který se technicky a výrazově postupně osamostatnil a přestal být doplňkem nebo vylepšením jednohlasu, ale samostatným útvarem. Toto období nazýváme notredamskou školou, jejími představiteli byli skladatelé Leoninus a Perotinus. Trvání této školy lze vymezit léty 1150 – 1250. Tehdy se vyvinulo nové leoninovské organum, dále se rozvíjel discantus, vzniklo moteto a conductus.
- Ars antiqua (staré umění), trvající přibližně od roku 1250 do roku 1320. Vytvořila se černá menzurální notace, dále se vyvíjela forma moteta, vznikl rondellus a hoquetus. Obě období rozkvětu vícehlasu spadají do raného a vrcholného stadia francouzské gotiky. Ze skladatelských osobností byl významný Petrus de Cruce, teoretik Franko Kolínský a truvér Adam de la Halle.
- Ars nova (nové umění) lze vymezit léty 1320 – 1420. Vyvinula se ve Francii a představuje pozdní stadium gotického umění. Představiteli se stali Philippe de Vitry a Guillaume de Machaut.
- Italské trecento se objevuje téměř současně s francouzskou ars nova. Je spojeno s nástupem rané italské renesance a v tomto smyslu se stává počátkem novověku. Hlavním představitelem byl varhaník florentského dómu a všestranná renesanční osobnost Francesco Landino.
Vývojově významná byla i anglická kontrapunktická škola, stojící jakoby stranou hlavního vývoje. V jejím čele byl skladatel a teoretik John Dunstable.
- Ke konci 14. století se těžiště vývoje evropské hudby přesunulo do Nizozemí, kde vznikly tzv. nizozemské školy, zvané též franko-vlámské, které od konce 14. do 16. století ovládaly evropskou hudbu. Hudba se vyvíjela spolu se slavným nizozemským malířstvím. První nizozemskou školu tvořili Guillaume Dufay a Gilles Binchois. Druhá generace skvěle ovládla kontrapunktickou techniku. Z této školy jmenujeme Jeana Ockeghema a Josquina Despréz.
- Během 16. století vyvrcholil vývoj vícehlasu, renesanční hudba postupně prošla manýristickým obdobím a vytvořila předpoklad pro vznik barokního slohu, ve kterém převládl melodicko-harmonický (horizontálně-vertikální) hudební princip. Čtvrtá nizozemská generace, jež je výrazem těchto tendencí, už nepůsobila v Nizozemí, ale svými skladatelskými osobnostmi podnítila rozvoj vícehlasu v západoevropských zemích. V Německu působil Orlando di Lasso, v Praze na dvoře Rudolfa II. žil Philippe de Monte, ve Francii Clement Jannequin, v Anglii William Byrd a ve Španělsku Tomás Luiz de Victoria. V Itálii dala tato generace vzniknout dvěma skladatelským školám – římské a benátské, u jejichž kolébky stáli Nizozemci Jacob Arcadelt a Adrian Willaert.
Římská škola se pokusila o syntézu a o zjednodušení vymožeností předchozích generací Nizozemců. V čele školy stál Giovanni Pierluigi da Palestrina. Benátská škola byla již svou povahou barokní. Nejvýznamnějšími skladateli v Benátkách byli Andrea a Giovanni Gabrielliové. Benátskou skladatelskou školu můžeme srovnávat s tehdejší slavnou malířskou školou, jak ji reprezentovali Tizian, Veronese a Tintoretto.
Literatura
Černušák, G. Dějiny evropské hudby. Praha: Panton, 1964.
Hutter, J. Hudební myšlení od pravýkřiku k vícehlasu. 1. vyd. Praha: Václav Tomsa, 1943; 2. vyd. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2006.
Mazurek, J. Stručné dějiny evropské hudby. Ostrava: Montanex, 1992.
Reese, G. Music in the Middle Ages. With an introduction on Music of Ancient Times. New York: W. W. Norton & company, 1940.
Rybarič, R. Vývoj európského notopisu. Bratislava: Opus, 1982.
Šafařík, J. Dějiny hudby. I. díl. Od počátků hudby do konce 18. století. Praha: Votobia, 2002.
Hudební ukázky pro zájemce
Z CD, které je součástí knihy Nadi Hrčkové Dějiny hudby I., Evropský středověk (Ikar, 2005), si poslechněte ukázky středověkého vícehlasu.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
