K archeologovi, který z úlomků skládá zpět dokonalý tvar antické amfory, přirovnala Lucie Tučková básníka a publicistu Miloše Doležala. Tato slova jako by se však nevztahovala pouze k jeho nedávné knize Jízda na skle ochcanou strání, kterou recenzovala, ale také k dílům Jako bychom dnes zemřít měli a Krok do tmavé noci, ve kterých Doležal z obsáhlých i drobných výpovědí pamětníků složil ne amforu, ale rovnou pomník komunismem umučenému knězi Josefu Toufarovi z Číhoště.
O tom, jak se k tématu dostal, co ho na něm zaujalo, jak na něho působilo setkání se svědky tzv. číhošťského zázraku, a také o své další činnosti nám vyprávěl do Knihovnického zpravodaje Vysočina.
Tvým nedávným počinem je kniha Jízda na skle s podtitulem střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice. Bylo záměrem vydat ji v době, kdy se blížilo kulaté výročí února 48?
Jízda na skle se především váže k umírání mého táty. Chtěl jsem ho v těžkém čase potěšit, a tak jsem pro něj dopsal soubor krátkých textů – vzpomínek na mé dětství v 70. a 80. letech v Ledči nad Sázavou a okolí. Jsem rád, že si ty texty stačil ještě přečíst a zasmát se.
Je pravda, že ten soubor miniatur, zápisků, tragikomických historek a drobných příběhů vypráví o reálsocialismu v schizofrenických disproporcích, absurditě a banalitě, ovšem s temným výročím února 48 souvisí spíše jiná práce.
V našem Nezávislém podmelechovském spolku jsme vydali drobnou knihu – sborník s názvem Byla sobota 25. února…, která se váže k 70. výročí nuceného odchodu P. Josefa Toufara ze Zahrádky do Číhoště právě v roce 1948. Ta knížka také připomíná loňské odhalení sochy Olbrama Zoubka v Zahrádce a jsou v ní texty historika Tomáše Petráčka, básníka Josefa Kroutvora, sochaře Olbrama Zoubka a další zajímavé texty, dokumenty a fotografie.
Zmínil jsi P. Josefa Toufara, o kterém jsi publikoval knihy Jako bychom dnes zemřít měli a Krok do tmavé noci. Co tě k případu číhošťského mučedníka přivedlo?
Moji prarodiče byli Toufarovými farníky a přáteli ze Zahrádky a u nás dom
a se o něm, i když to téma bylo za komunismu přísné tabu, šeptem mluvilo. V roce 1987 jsem se jako šestnáctiletý student vypravil se svým spolužákem do nedaleké vesnice Číhošť, kde Josef Toufar působil a odkud byl unesen příslušníky komunistické Státní bezpečnosti. Vyptávali jsme se tam na osud umučeného faráře a lidé před námi utíkali, protože se báli. Až Toufarova neteř Marie Pospíšilová byla ochotná s neznámými mladíky o všem otevřeně a nebojácně hovořit. Tehdy mě to velmi zasáhlo a umínil jsem si, že se té kauze musím v blízkém budoucnu věnovat. Za necelé tři roky naštěstí padl komunismus a hned po revoluci jsem o tom psal diplomku.
Nakonec nezůstalo jen u diplomky, ale i u zmíněných knih nebo televizních dokumentů. Čím tě ten příběh tolik zasáhl?
Jednak tím, jakým sympatickým, neformálním, otevřeným a srdečným člověkem Josef Toufar byl. Na nic si nehrál, byl sám sebou. A také tím, jak totalitní moc dokáže zavraždit a ze světa vygumovat nevinného člověka, a ještě mu nasadit masku zločince. A v neposlední řadě přítomnost zvláštního tajemství v Toufarově životě a v celém případu. Je to jedno z mých osudových témat.
Při své práci jsi spolupracoval s přímými pamětníky daných událostí. Co pro tebe tato setkání znamenala?
Silný zážitek z autentických setkání s lidmi, kteří znali svět Josefa Toufara. Ať už to byly vzpomínky Toufarovy spolužačky z obecné školy Anny Schwamenhoferové z Arnolce nebo vyprávění Karla Vrány, který se pod vlivem Toufarova autenticky žitého kněžství rozhodl sám pro studium teologie. Nezapomenutelné bylo i setkání s paní Polívkovou, s jednou ze svědkyň pohybu křížku – ta mi o událostech vyprávěla na nemocničním lůžku den před svou smrtí.
Za podstatné považuji svědectví Toufarovy neteře Marie Pospíšilové, popisující strýcovo zatčení, nebo jak jí jeho smrt dva estébáci oznámili až po čtyřech letech. Pohnutá byla vyprávění želivského opata Víta Tajovského a Jana Zmrhala – oba byli (stejně jako P. Toufar) brutálně vyslýcháni ve Valdicích a oba vzpomínali, jak tam slyšeli Toufarův bolestný křik nebo dunění ran dopadajících na nahé tělo. Patrně nejvíc mě ale zasáhlo svědectví zdravotní sestry Růženy Kozlové, která byla při Toufarově operaci a popisovala jeho zmučené tělo.
Jak ty sám nahlížíš 
na samotný tzv. číhošťský zázrak?
Především – není to pro mne na celé té kauze to nejdůležitější, navíc slovo zázrak je příliš veliké. Za ústřední považuji životní příběh Josefa Toufara a sílu jeho svědectví. Pokud jde o pohyb křížku, vidělo ho dvacet lidí. Stalo se to při adventním kázání, zrovna když Toufar mluvil z kazatelny o tom, aby se lidé před Vánocemi zamysleli nad svými životy, dali je do pořádku a že Kristus je s námi a že přebývá ve svatostánku.
On sám to neviděl, čtyřiceticentimetrový dřevěný kříž stál na svatostánku za jeho zády. Pohnul se ne jednou, ale třikrát do úhlu 45 stupňů, napravo i nalevo, a zůstal abnormálně vychýlený a stočený až do doby, než ho odvezli estébáci. Když byli svědkové vyslýcháni prokurátory Čížkem a Brožovou-Polednovou, nikdo z nich to neodvolal, i když na ně naléhali. A byly mezi nimi děti i studenti.
Ty jsi věřil, že se křížek skutečně pohnul?
Když jsem obcházel svědky a oni mluvili o Božím dotyku, tak zprvu ne. Dlouhá léta jsem si myslel, že šlo o provokaci StB, ale po dalších rozhovorech se svědky, s některými z těch estébáků (například s vedoucím technické skupiny StB, která se tam pokoušela ten mechanismus po Toufarově únosu namontovat, ale jak prohlásil, nikdy jim to nefungovalo), z Toufarových komentářů i rekonstrukce jeho vyšetřování jsem to jednoznačně vyloučil. Stejně jako domněnku, že to udělal někdo z Toufarových nejbližších.
Pro mne je to tajemný, nevysvětlitelný jev, odporující fyzikálním zákonům. Ale nechávám závěr na každém člověku podle jeho pohledu na svět. Více se o tom čtenář může dočíst v těch mých knihách o P. Toufarovi.
Máš za sebou rozhovor i s Toufarovým hlavním mučitelem Ladislavem Máchou. Co v tobě zanechalo toto setkání?
Pachuť i lítost nad jeho tvrdostí a myšlením. Setkal jsem se s ním v roce 1998, kdy s ním probíhal soud. Několikrát jsem ho doprovázel domů, překvapivě mě neodehnal, občas odpovídal na otázky, někdy se zapomněl a zasyčel: „Ty svině černoprdelnický…“ Ale bylo vidět, že mu ten případ nedává spát.
Bydlí v Praze na Petřinách a i tam má podle sousedů příšernou pověst. Několikrát prý na něj volali policii, protože z bytu slyšeli křik, soudruh mlátil svou ženu. S nikým se nebaví, nezdraví, nasupený na svět. Byl to ambiciózní kariérista, komunistický fanatik. Do služeb bezpečnosti nastoupil bezprostředně po válce. V únoru 1948 se podílel na rozvracení sekretariátů demokratických stran. Číhošťský případ se s ním táhne celý život, snaží se mu uniknout, a nemůže.
Adekvátní trest se mu ale vyhnul. A prý ti řekl, že činu ani nelituje.
Při posledním doprovázení jsem se ho zeptal, zda něčeho v životě lituje. On se zastavil, zamyslel a povídá: „Možná toho, že jsem se nestal lesníkem jako otec.“ / „Proč?“ / „Byl bych na čerstvym vzduchu, na sluníčku a ne v kancelářích.“ Adekvátně potrestán nebyl jen Mácha (odseděl si sotva rok), ale i další spolumučitelé a viníci, kteří v 90. letech ještě žili.
Věnuješ se také vysočinskému básníkovi Janu Zahradníčkovi, jehož stihl podobný osud jako Josefa Toufara. Neplánuješ napsat knihu i o něm?
Pracovních plánů mám nemálo, ale 
času a sil omezeně, a tak uvidím, co je možné stihnout. Osud Jana Zahradníčka mě velmi zajímá od studentských let a v poslední době s básníkovým synem uvažujeme o polohraném dokumentu pro Českou televizi. A zrovna teď ČT vysílá (každý pátek) nový dokumentární cyklus Rudí prezidenti, na kterém jsem se podílel – u dílu o Klementu Gottwaldovi a Ludvíku Svobodovi – jako scénárista. Považuji za nutné nedávnou minulost stále připomínat v nezkreslených konturách. A pokud jde o knihy – právě chystám k vydání zajímavou věc – texty z pozůstalosti tuláka, cestovatele a bohéma Zdeňka Matěje Kuděje (povídky, básně a vzpomínky na Jaroslava Haška). Vyjde v květnu v naší malé nakladatelské „dílně“ Nezávislý podmelechovský spolek.
Miloš Doležal
Petr Bobek, KKV
foto: facebook.com/Miloš Doležal, kosmas.cz
