O Zbigniewu Czendlikovi by na první pohled nikdo neřekl, že je knězem. Věčně usměvavý chlapík raději než o Tomáši Akvinském mluví o českých modelkách a nijak se netají vášní pro cigarety. Mnohým tak boří představy o kněžském povolání, přesto, jakmile začne mluvit o duchovních věcech, si od něj člověk odnáší mnohem víc než od sebelepšího teologa.
Plyne to předevší
m z toho, že více než přehnaná zbožnost je pro něho důležité umět pomoci druhým, důležitější než tituly je skutečnost, aby si o nás jednou ostatní řekli, že jsme byli dobrými lidmi. Tyto a další myšlenky prezentoval v knize Postel hospoda kostel a také je představuje při častých besedách. Před tou, která se 12. října uskutečnila v městečku Svratka na Žďársku, jsme si s ním popovídali… Nejen o knize, jež získala Kosmas cenu čtenářů v Magnesii Liteře, ale i o vztahu Čechů k duchovnu a dalších tématech.
Od koho vzešel nápad na napsání knihy Postel hospoda kostel, která je rozhovorem Markéty Zahradníkové s vámi?
Je to dlouhý příběh. Původně jsem si chtěl dát k padesátinám dárek a napsat knihu. Myslel jsem, že to zvládnu sám, předtím jsem psal články nebo fejetony do různých novin. Tak jsem začal, jenže jsem psal a psal, četl a četl a nakonec škrtal a škrtal (smích). Dva roky jsem se nemohl posunout dopředu, přišly padesátiny a po knize ani stopa. A potom, úplně náhodou, jsem se potkal s Markétou Zahradníkovou a ona mě oslovila s nápadem, že by se mnou udělala knižní rozhovor. Předtím sice žádnou knihu nenapsala, ale měla zkušenosti z novin, marketingu a televize. Postupně mě tedy zpovídala, nahrávala a já jí poskytl nějaké materiály. Takhle ta kniha vznikla. Jsem za to hrozně rád, protože sám bych ji nenapsal.
Jak dlouho jste na ní pracovali?
Dva roky. Jelikož k padesátinám se to stejně nestihlo, řekl jsem, že ty dva roky klidně ještě počkám.
V knize jste hodně otevřený. Jako by vám ani nepříjemná otázka (a že Vám jich 
Markéta Zahradníková položila) nevadila…
Vidíte, já si právě moc otevřený nepřišel. Pravda je, že jsem se snažil – jak se říká – svléknout, ale popravdě „nahý“ člověk po padesátce úplně atraktivní není. Co jsem ale chtěl především, tak být přirozený. Takže spíš než otevřenost by v knize měla být vidět přirozenost.
Jak na vaši přirozenost reagovala církev? Přece jenom, v mnohých tématech se názorově rozcházíte.
Mám hodně vystoupení a po každém mi přijde nějaká negativní reakce. Tak už to prostě je. Je však zajímavé, že už je to rok, co kniha vyšla, a přímo na ni jsem žádnou nedostal. To považuji za zázrak, protože nepřišla ani od mých nadřízených. A naopak – od svých kolegů jsem dostal tři dopisy, kde mi za knihu děkují.
Získal jste Magnesii Literu: Kosmas cenu čtenářů. Čím si čtenářský zájem vysvětlujete? Když to zobecním, rozhovor s knězem se stal knižním bestsellerem v zemi, kde víc než polovinu obyvatel tvoří ateisté…
Já si to vysvětluji skrytým zájmem lidí o duchovní věci. Mnohokrát řeknou, že jsou ateisté, protože nechtějí být ztotožňování s církví jako konkrétní institucí, ale duchovní hodnoty v sobě přesto hledají. Každý z nás je potřebuje. A právě ta knížka slouží, mimo jiné, i k tomu, aby v ní ten další rozměr svého života nalézali.
Takže to s n
ámi Čechy po duchovní stránce není tak úplně hrozné?
Ne, to vůbec. Já nemám rád taková zjednodušení, že Poláci jsou šmelináři a Češi ateisté. Naopak si myslím, že národ, který má své kořeny spojené například s Anežkou Českou, svatým Václavem, Janem Husem nebo Janem Ámosem Komenským a má v historii další řadu zajímavých lidí, nemůže být národ neduchovní.
Jste slavný a stýkáte se se slavnými lidmi. Připadáte si sám jako celebrita?
Víte, celebritou se stanete jednoduše. Stačí se proběhnout nahý po Václavském náměstí a nechat o tom napsat bulvár a být na prvních stránkách časopisů. To je celebrita. Ale já chci pracovat především na tom, abych byl osobností, kterou charakterizuje šarm nebo laskavost. To sice ještě úplně nejsem, ale chci se o to pořád snažit.
Srovnávat celebritu a osobnost, to je jako s bohatstvím. Potkávám lidi, kteří mají hodně peněz, ale jsou chudí, protože bohatství není o tom, kolik mám peněz, ale o tom, co mám v srdci, v hlavě, co cítím… Není těžké zbohatnout, najednou třeba vyhrajete miliony. Budete mít hodně peněz, ovšem neznamená to, že budete bohatý. A to platí i o celebritách – najednou se stanete celebritou, ale to neznamená, že jste osobností.
Řekněme tedy, že jste populární. Přilákalo to – konkrétně ve vaší lanškrounské farnosti – lidi do kostela?
Kvůli tomu to nedělám. Stanislav Bernard říkal, že jeho posláním bylo vařit pivo, a to, že je díky tomu úspěšný, znamená jen přidanou hodnotu, vedlejší věc. Nikdy jsem si nedával za cíl mít plný kostel. Pokud si takový cíl dám, tak to bude chvilkové. Mně jde o to, objevovat v lidech hodnoty. Hodnoty, které v sobě mají, ale nevidí je. To je zase moje poslání.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
