Lucii Hlavinkové, autorce historických románů a příběhů pro mládež, letos vyjde dvacátý titul. Brněnská rodačka odmalička milovala literaturu a snila o tom, že jednou sama něco napíše. Po vystudování historie a religionistiky začala učit a překládat, ale na knihy nikdy nezanevřela a věnovala se jim alespoň ve volném čase jako čtenářka. Všechno se změnilo, když v roce 2015 uspěla v soutěži Hledá se autor bestselleru se sci-fi povídkou Seance. Autor bestselleru se tak už hledat nemusí, Lucie Hlavinková se zařadila mezi populární české spisovatelky. Díky ní víme, Kdo šije u Podolské, že Pravda nebyla k dostání, kdy se slaví Svátek hada nebo známe nebojácné Sesterstvo.
Jaké novinky letos chystá, čím se liší práce na publikaci pro děti od psaní historického románu, jak vypadá její pracovní rutina – nejen na tyto otázky odpověděla pro Zpravodaj Krajské knihovny Vysočiny.
Jak vypadá váš běžný den?
Záleží na ročním období. V zimě se naplno ponořím do psaní. Brzy ráno vstávám a vyrážím se svou parťačkou fenkou Miou na dlouhé procházky. Potom dopoledne zasedám s pořádnou konvicí zeleného čaje k počítači. Řekla bych, že nejvíc toho napíšu ještě před obědem, to mě napadají ty nejlepší myšlenky. I když kolikrát se zaseknu a třeba se strašně dlouho trápím nad jednou jedinou větou. Od března pak začínám plánovat besedy. Objíždím základní školy a knihovny v Brně a okolí, setkávám se s dětmi různých věkových kategorií a povídám si s nimi o svých knížkách. Už se těším, až to zase začne. V zimě, když je ledovka a řádí různé nemoci, radši zůstávám zalezlá doma a využívám ten čas k intenzivnímu psaní, s příchodem jara jsem naopak ráda mezi lidmi.
To znamená, že se teď nacházíte v tvůrčím období a pracujete na další knize?
Ano, zrovna jsem redakci odevzdala rukopis příběhu z padesátých let v Československu. Román vyjde letos na podzim a zůstane mu pracovní název Gottwaldova mumie. Mám radost, že jsem ho zdárně dokončila. I když tím to nekončí a bude s ním ještě spousta práce. Čekám, až se mi vrátí text s poznámkami od redaktorky Terezy Čechové, abych ho mohla upravit. Než kniha vyjde, musí projít procesem editace, korekturou, je třeba vytvořit obálku a anotaci… Těch kroků, než se výtisky dostanou na pulty knihkupectví, je celá řada.
Název Gottwaldova mumie by mohl zaujmout spoustu čtenářů, protože toto téma se do beletrie zatím moc nedostalo. Co vás k němu přivedlo?
Náhodně jsem se dostala k článku o tom, že to, že Gottwaldovo tělo bylo zlikvidováno, protože podlehlo zkáze, je pouhý mýtus. Ve skutečnosti za tím stály politické důvody. Na základě tohoto podnětu jsem začala pátrat a objevovala zajímavé informace, jak to v mauzoleu na Vítkově, kde tělo komunistického funkcionáře uchovávali, fungovalo. Jednalo se o opravdu bizarní podnik! O mumii se staralo mnoho lidí, používali se tam inovativní technologie, které by tělo pravděpodobně dokázaly zachovat dodnes. Kdyby… Ale to se čtenáři dozvědí v knize.
Jakými způsoby jste si dělala rešerše k novému příběhu?
Jako vždy, když píšu historický román, jsem strávila mnoho hodin v Moravské zemské knihovně, kde jsem nastudovala vše, co s danou dobou souviselo. Měla jsem k dispozici sborník o mauzoleu a také jsem kontaktovala historiky, kteří se tomuto tématu věnovali. Mám oproti nim velkou výhodu – beletrie se dostane k širšímu publiku než odborné články. Oni mi tak ochotně pomáhali, protože byli rádi, že se ten mýtus u části lidí podaří vyvrátit.
Vidíte paralelu mezi padesátými lety a dnešní dobou, kdy se hojně šíří dezinformace?
Určitě. Tehdy byl nedostatek informací a mnoho lidí si uvědomovalo, že nemá cenu oficiálním zprávám věřit. A tak probíhala šuškanda a předávaly se různé fámy. Dnes je to přesně naopak, informací máme až moc. Nicméně princip zůstává stále stejný, lidé nejvíce věří tomu, co slyšeli od někoho blízkého. Motiv mýtů a lží, které se rychle šíří, mi přišel nosný a prolíná se celým románem.
Když jste ústřední téma nalezla a dělala jste podrobné rešerše, objevila jste ještě něco, co vás překvapilo?
Asi ne. Přece jen už jsem do toho období jednou hlouběji nahlédla, a to při práci na románu Kdo šije u Podolské.
Ale fascinovaly mě právě různé fámy ohledně smrti Stalina a Gottwalda, stejně jako chod mauzolea a panoptikum tamních zaměstnanců. Z dnešního pohledu mi to přijde vlastně strašně legrační. Spíš tedy doufám, že budou překvapeni čtenáři, že se u knihy zasmějí.
Čím se liší psaní historického románu od tvorby dětské publikace?
Napsat historický román trvá déle, většinou téměř celý rok, musím si totiž nastudovat spoustu věcí. Dětská knížka se dá stihnout třeba za čtyři měsíce. U ní navíc vnímám jako takovou třešničku na dortu, že příběh dokreslují ilustrace. Vždy se těším na moment, kdy je poprvé spatřím. Ale baví mě oba žánry, hezky se doplňují. Většinou se mi podaří napsat od každého jednu knihu ročně. Letos na jaře tak vyjde i titul pro děti. Bude se jmenovat Barabizna.
Kdybyste měla možnost setkat se s nějakou z postav, kterou jste stvořila, koho byste si vybrala?
Hned mi vytanula na mysl protagonistka Gottwaldovy mumie Iška, vdova, která v mauzoleu uklízí. Je taková ztřeštěná, nemá to v životě lehké, přesto statečně čelí všem překážkám. I když to je možná tím, že je pro mě nejvíce aktuální, v poslední době jsem s ní strávila hodně času. Každopádně všechny hlavní postavy z mých knih mi utkvěly v hlavě. Nedokážu vybrat pouze jednu, to by bylo nespravedlivé.
Rozhovor s Lucií Hlavinkovou připravila Alžběta Neporová
