Letos uplynulo 125 let od narození spisovatele Josefa Věromíra Plevy. V jeho tvorbě dominovaly knihy pro děti a mládež, ale psal i pro dospělé. Definovat přesnou hranici mezi těmito oblastmi nelze, protože se prolínají. Dá se povědět, že díla pro dospělé jsou postavena na čerstvých zážitcích, především na základě společenských zvratů, které autor prožil. V těchto knihách reagoval na významné historické události 20. století.
Narodil se 12. srpna 1899 v Moravské Svratce – dnes město Svratka. Jeho otec pracoval jako nádeník, ze kterého se postupem času vypracoval na úpravčího trati. Žili velmi skromně, v přísně evangelickém duchu. Pleva sloužil od jedenácti let na statcích jako pasáček krav, kde se seznámil i s bratry Křičkovými. Od dětství již lnul hodně k četbě, a proto šel ve Svratce v patnácti letech do učení na knihaře. Když v roce 1915 úspěšně získal výuční list, začal pracovat jako knihařský dělník ve Frenštátě pod Radhoštěm, následně v Novém městě na Moravě a potom v Moravských Budějovicích.
Na jaře 1917 narukoval na vojnu a brzo byl poslán na italskou frontu v Korutanských Alpách. V roce 1918 se pokusil dezertovat, ale chytili ho. Záhy však onemocněl zápalem plic a díky tomu se domů dostal ještě v průběhu války. Po vyléčení se vrátil zpět ke knihařskému řemeslu. Touha po vzdělání jej přivedla ke studiu učitelského ústavu v Čáslavi, který absolvoval v roce 1924. V průběhu studia publikoval své první básně ve Studentském časopise. Jako vyjádření odporu k válce začal používat druhé jméno Věromír.
V polovině 20. let 20. století začal Pleva pracovat pro nakladatelství Družstevní práce, organizoval prodej jeho knih a v Novém Městě na Moravě založil i pobočku tohoto nakladatelství. V roce 1929 napsal prozaickou prvotinu naplněnou dojmy a zkušenostmi z válečného období, která nese název „Eskorta“. V Novém Městě na Moravě účinkoval v místním ochotnickém divadle a byl v čele akademického spolku Horák. Po maturitě na učitelském ústavu vyučoval na spoustě školách na Vysočině až do roku 1930. V tomto roce dostal nabídku od Jiřího Mahena a Bedřicha Václavka, aby přešel do Brna. Zde působil Pleva v redakci časopisu Index, v Klubu pro moderní vědu a umění Ars a zároveň i ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a od roku 1932 též v rozhlase, kde měl na starosti pořady pro děti. V těchto letech se zabýval hlavně tvorbou pro tuto věkovou kategorii. V roce 1935 stál u zrodu skupiny Blok. Za dva roky odešel ze školství do brněnské stanice Radiožurnálu – předchůdce Československého rozhlasu a dnešního Českého rozhlasu, ve kterém řídil vysílání pro školy a mládež. Těsně před druhou světovou válkou odešel do Prahy, ale okupací byl donucen vrátit se do Brna, nejen do rozhlasu ale ještě i k učitelství. V roce 1941 kvůli nedoslýchavosti učitelský obor definitivně opustil.
Po roce 1945 působil v různých spisovatelských organizacích a účastnil se kulturního života. Od roku 1949 byl předsedou České sekce literatury pro mládež Svazu československých spisovatelů. Mezi roky 1951 až 1952 řídil vysílání Československého rozhlasu v Brně. Následně se stal náměstkem předsedy Československého státního výboru pro rozhlas v Praze, kde bylo v jeho kompetenci vysílání pro děti a mládež. V roce 1954 jej postihl infarkt, a proto rezignoval na všechny své funkce. Potom již spolupracoval jen s výborem Československého literárního fondu. V roce 1958 se natrvalo usadil v Brně.
Po prvotině „Eskorta“, kterou jsem již výše zmínil, navázal Pleva spolupráci s „Vlastivědným sborníkem Podřipska“. Ten jej motivoval k tvorbě pro děti. Jeho růst v popularitě strmě letěl nahoru a již prvním dílem s názvem „Malý Bobeš“ (vyšel v roce 1931) se dostal na její vrchol. V této knize se Pleva odlišoval od autorů, kteří prezentovali dětský svět idylicky. Svým čtenářům jej ukázal realisticky, včetně sociální nerovnosti. Prezentoval i realitu zrození a smrti. Zobrazil přímý pohled dítěte tvrdým obrazem údělů chudé venkovské rodiny, která prožívala náročný existenční boj na vesnici a později v menším městě. Toto dílo je odbornou veřejností vysoce ceněno jak z literárního, tak i sociologického hlediska. Sociální smířlivost, kterou čtenář v tomto díle vnímal v třicátých letech, byl autor v poúnorovém vydání z let 1950 a 1953 nucen nahradit třídně vyostřenějším vyústěním. Toto dílo obsahuje celkem tři části a bylo přeloženo do mnoha jazyků, včetně čínštiny.
Povídka „Hoši s dynamitem“ vyšla v roce 1934. J. V. Pleva v ní zkusil propojit romantiku chlapeckého dobrodružného románu s realistickým podáním osudu nezaměstnaných a jejich rodin. Dílo „Kapka vody“ z roku 1935 přibližovalo poeticky s prvky fantazie mladým čtenářům dění v přírodě i ve společnosti. V této době se Pleva věnoval rozhlasové práci, kterou cílil hlavně na děti a mládež. Kromě tvorby pásem a reportáží dramatizoval lidové a umělé pohádky a také například scény z „Malého Bobše“, „Hochů s dynamitem“ či „Toma Sawyera“. V průběhu druhé světové války se vrátil k tvorbě pro dospělé básnickou sbírkou „Náruč maminčina“ (vyšla v roce 1943), ve které vyslovil svoje nejčasnější vzpomínky a sny o dětství a domově.
V období po druhé světové válce se J. V. Pleva ve své tvorbě vrací k válečným rokům, a to převážně povídkovou formou. Nejvýznamnější z povídek je „Budík“, ve kterém Pleva popisuje konflikt svědomí chlapců z brněnského předměstí. Ukazuje v ní čtenářům těžký život dětí, ve válečných letech.
Autor se v průběhu 50. let 20. století snažil vypodobnit rozsáhlou transformaci života v poúnorových letech v díle „Jediná cesta“, která byla poznamenaná dobovým schematismem. Dílo prezentuje socializaci vesnice na jižní Moravě nedaleko od rakouských hranic. V roce 1970 vydal románovou kroniku „Dávno tomu“, v níž Pleva dramaticky zpracoval vzpomínky své matky. Původně připravoval druhý díl této beletristické autobiografie, ale nakonec tento svazek vyšel v roce 1979 jako torzo s názvem „Když jsem byl železničářem“. V něm podává s humorným nadhledem i něhou citové probouzení dospívajícího chlapce.
Další Plevovy menší práce s názvy „Přátelé“ z roku 1974 a „Rád vzpomínám“ (vyšlo v roce 1979) předkládají utajená svědectví o Vítězslavu Nezvalovi, Jiřím Mahenovi a Bedřichu Václavkovi. Tato díla ukazují, jak Pleva uměl dobře charakterizovat.
J. V. Pleva zemřel 7. 9. 1985 v Brně. Doufám, že jeho knihy budou vycházet i dále a pomohou tak čtenáře citově obohatit a přimět k zamyšlení díky možnosti setkat se s reálným pohledem na život v 20. století.
Mgr. Pavel Pešta
Fotografie: archiv autora
