Na konci utrpení naděje. Paradoxně nalezená na hřbitově se zhruba 750 kříži a hroby. Na hřbitově, kde není jen smrt, ale především smíření, a který nepřipomíná pouze místo posledního odpočinku, ale rozkvetlými růžemi rajskou zahradu. Právě to byla jedna z myšlenek, kterou posluchačům předala spisovatelka Kateřina Tučková na besedě v Krajské knihovně Vysočiny.
Přednáškový sál obsazený do posledního místa. Na sto prodaných vstupenek a zájem, který je na besedu s autorem knih neobvyklý. Ale ne nečekaný. Dne 13. března zavítala do Krajské knihovny Vysočiny jedna z nejpopulárnějších a nejčtenějších spisovatelek Kateřina Tučková.
Povídala o svém zatím posledním románu Bílá Voda. Ten (ve zkratce řečeno) vypráví příběh Leny Lagnerové, která se po pokusu o sebevraždu dostává do příhraniční vesnice Bílá Voda. V tamním klášteře se seznamuje s pohnutým osudem nejen samotného místa, ale i řádových sester během komunistického režimu, kdy sem začaly být po Akci Ř internovány řeholnice ze zrušených československých klášterů.
Stejně jako předchozí autorčiny knížky, i Bílá Voda si našla tisíce čtenářů a přinesla 
jim velký literární zážitek. Především pak silný příběh, do kterého Kateřina Tučková zahrnula například osud Ludmily Javorové. Ta je jedinou známou ženou, jíž tajně vysvětili na katolického kněze.
Kateřina Tučková román nejen skvěle napsala, ale dokáže o něm také krásně a poutavě povídat. O tom jsme se při zmíněné besedě přesvědčili. Začala vyprávěním o knize i o místě jako takovém. Na to navázala nádherně přečtenou ukázkou – nezapomenutelný zážitek, kdy mnozí návštěvníci zavřeli oči, aby si ho vychutnali naplno. Z Bílé Vody předčítá sama Kateřina Tučková!
Při setkání samozřejmě nemohla chybět diskuze a dotazy diváků a čtenářů. Například na vůbec první impuls pro práci na románu či na poutní místo Mariahilf. To Kateřina Tučková v knize umístila právě do Bílé Vody, byť ho tam ve skutečnosti nenajdeme. Jak sama říká, udělala to proto, aby bělovodskému klášteru přidala motiv zázraků a Panny Marie coby ochranitelky.
Jsou setkání se spisovateli a spisovatelkami, které ve vás zůstanou dlouho. To s Kateřinou Tučkovou mezi ně patří. Jak bylo řečeno v úvodu, také kvůli krásné myšlence o odpuštění a naději, kterou nám řekla i před třemi lety, kdy jsme ji krátce po vydání Bílé Vody vyzpovídali pro Knihovnický zpravodaj (celý rozhovor zde). Tehdy na otázku, jak moc při psaní čerpala od pamětnic, odpověděla:
„Mluvila jsem kupříkladu s nějakými řádovými sestrami a ptala se na dobu internace či věznění, ale narazila jsem na jejich mírumilovnou povahu – sestry nebyly ochotny vzpomínat na špatné věci, které se jim v minulosti děly. Díky síle své víry byly dokonale smířené a svým věznitelům odpustily.“
Sama to při setkání zopakovala. Jde především o naději, kterou při psaní Bílé Vody našla v utrpení řádových sester, o nichž vyprávěla.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
