Když vznikala naše knihovna aneb Móda v roce 1894

„Podívají se, tatínku, já bych od nich něco potřebovala,“ začala jednou debatu ve svátečním pokoji paní Škvorová. „Václav bude nastupovat do Prahy do školy a my tam pojedeme s ním. Podívat se ke švagrovi, jak bude Václav bydlet, domluvit jídlo a kolik to bude stát a tak. A taky se podívat po stověžaté matičce. Posledně jsme nestihli návštěvu rozhledny na Petříně a tu novou vymoženost – lanovou dráhu. A já bych potřebovala nové šaty, abych tam nevypadala jako nějaká venkovanka.“

„Tak si je objednají, Márinko, ona jim je Höferová v salónu stihne ušít.“

„Já bych ráda, ale tam jsou hrozně pozadu s módou, paní radové ušili šaty s honzíkem a ty už se nenosí. Od nich bych potřebovala sehnat nějaké časopisy s módou, jestli mají nějaké vídeňské nebo i cizí, hlavně aby tam byly obrázky, abych jim mohla ukázat, jak to má vypadat.“

„Zkusím to, do spolkové čítárny kupojeme Světozor, tam jsou moc pěkné ilustrace. A mohu i něco objednat do krámu. Když se to neprodá, tak to můžou nechat v salónu, ať se poučí a šije moderně. Jenom aby to naše měštky dokázaly snést, ty novoty, a nepomlouvaly švadlenu, že zavádí blázniviny. Já hned v pondělí dopíšu do Prahy o módní magazíny a snad něco do konce týdne přijde. Vlakem to jde docela rychle.“

„Děkuju jim, tatínku,“ políbila vděčně paní Škvorová manžela a odběhla do kuchyně pro kávu a sváteční bábovku.

V sobotu přišel pan Škvor z koloniálu se štůskem časopisů v podpaží. „Márinko, mají tady ty módy, dneska to dovezli vlakem z Prahy. Bratranec si pospíšil a sehnal i něco cizího. Tak se jdou na to podívat.“

„Tedy tatínku, to je nádhera. Podívají se tady na ty tabule v časopise Nová móda. Honzíky žádné, hodně nařasené vějířkovité rukávy a rovná tajle. A sukně se nosí bez vlečky, to je moc praktické, hlavně když jsou ulice plné bláta. A budu potřebovat i nový klobouk, stačil by takovýhle s květinami. A tyhle šaty by se mi líbily do plesu nebo do divadla. Stojatý límeček ke krku, nahoře na sedle šatů krajka a stejná krajka našitá na skukni. To vypadá moc chic. K tomu ten vějíř, co mi darovali k narození Jana Křtitele, a bude to dokonalé. Ať si zlé jazyky klevetí, jak chtějí.“

Hned v pondělí se paní Škvorová vypravila i s časopisy do salónu. Ale vrátila se hrubě nespokojená.

„Tomu by nevěřili, tatínku,“ stěžovala si večer manželovi. „Ta ženština má na oblékání názory jak z doby před národním obrozením. A možná že ještě z dob, kdy Žižka dobýval Brod. Bez honzíku že šaty nešije a nějaké novoty, které pan farář stejně brzy z kazatelny zakáže, prý ji nezajímají. Můžu být ráda, že se mi nesnažila vnutit krinolínu, co ji má na figuríně v předpokoji. Magazíny nechtěla ani vidět. Už tam víc nepůjdu. Ale v Kozí uličce je prý nějaká švadlena, paní Žáková, ta snad šije moderněji. Říkala mi to služebná, když mě ze salónu vyprovázela. Je to příbuzná naší Máry, tak mi to pošeptala. Höferová jí prý nemůže přijít na jméno.“

A druhý den večer byla nálada úplně jiná. „No to bylo jiné povídání. Paní Žáková je tu nová, její muž ji poznal, když byl na vandru ve Vídni. Učila se tam šít u nejlepší krejčové, ale zamilovala se a je tady. Zkoušela štěstí v salónu u Höferové, ale nepohodly se. Tak zatím šije doma. Zákaznice si povědí, že je dobrá a časem se vzmůže. Z magazínů měla radost a říkala, že něco podobného už šila ve Vídni. Příští týden jdu na zkoušku a do dvou, tří týdnů to bude hotové. Z Vídně si dovezla jako výbavu dva šicí stroje Singer, tak má pěkný počinek do živnosti.“

A tak když Škvorovi vyprovázeli Václava na studia do Prahy, nastupovala do vlaku paní Škvorová ve zbrusu nových šatech podle poslední módy s širokým kloboukem s květinovou ozdobou. A v zavazadle se s ní vezly ještě jedny nové šaty, sváteční, protože co by to bylo za návštěvu hlavního města království Českého bez návštěvy Zlaté kapličky. A tam je třeba vstoupit v oděvu, který odpovídá jejímu významu. Ne jako nějaká venkovanka v šatech s honzíkem.

Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny