Vodník, Klekánice, Dceřina kletba – tak se jmenují nejen balady z Erbenovy Kytice, ale i detektivní romány Terezy Bartošové. Ta se inspirovala temnou atmosférou a motivy klasických básní a napsala kriminální sérii, ve které dvojice policistů Tomáš Vyskočil a Jan Richter vyšetřuje různorodé zločiny. Navíc si můžete od této spisovatelky přečíst ještě postapokalyptickou knihu Když andělé dřímají.
Pokud Terezu Bartošovou nezastihnete v ordinaci ani s její rodinou, pravděpodobně je ponořená do psaní dalšího temného příběhu. I ve svém nabitém programu si však našla čas na rozhovor pro Zpravodaj Krajské knihovny Vysočiny.
Lékařské prostředí je ve tvých knihách všudypřítomné. Kriminalisté musí mnohdy spolupracovat s doktory, celá řada postav je zaměstnaná ve zdravotnictví a často se děj odehrává v nemocnici. Pomáhají ti vědomosti z tvého oboru při psaní a nastala už někdy situace, kdy jsi musela „ohýbat“ medicínská fakta, aby to vyhovovalo zápletce?
Je pro mě nejjednodušší vycházet z toho, co dobře znám. Na druhou stranu si často 
vymýšlím situace, které nejsou obvyklé. Například v Dceřině kletbě se vyšetřuje otrava, která se neděje běžně. K tomu se informace hledaly dost těžko. Ověřovala jsem si to třeba ve staré učebnici soudního lékařství, tam jsou detailně popsány různé případy, co soudní lékaři řešili. Nejsem si jistá, jestli by to probíhalo tak, jak jsem to napsala, ale snažila jsem se být v rámci možností co nejpřesnější.
Mimo profese vycházíš také ze znalostí Příbramska, kde žiješ a kde se odehrává děj všech knih, které jsi napsala. Ale jak to máš s postavami? Jsou hlavní vyšetřovatelé inspirováni někým konkrétním?
Kdepak, nechci, aby se v mých knihách někdo poznal. Detektivy Honzu a Tomáše jsem si vysnila a nemají žádný reálný předobraz. I když pravdou je, že jednou mi do ordinace přišel pacient, který se jmenoval úplně stejně jako jeden z nich. Tehdy jsem se orosila, že na mě vyběhne chlap jak hora, přesně ten, kterého jsem si představovala. Ale nebyl ani tak hezký ani tak vysoký. (směje se)
Děláš si při psaní poznámky ke vzhledu postav, například jakou mají barvu očí a podobně?
Ne, na to jsem lajdák. Občas je proto těžké dohledat, jak jsem danou postavu popsala v předchozí scéně, a tak někomu třeba tu barvu očí změním. Naštěstí před vydáním všechno kontroluje redaktorka Tereza Čechová. Díky ní se podaří většinu chyb zachytit a opravit. Já si postavy, a mám to tak i u lidí v běžném životě, nepředstavuju jako souhrn nějakých znaků, ale spíš mi jde o celkový dojem, který z nich mám. Když mi někdo vyčítá, že si postavy v mých knihách nedokáže představit, protože nejsou dokonale popsané, říkám mu, ať si je představuje tak, jak mu to vyhovuje. Podle mě čteme knihy i z toho důvodu, abychom nechali pracovat svoji vlastní fantazii.
Píšeš si nějaké poznámky alespoň k zápletce?
Když začínám s novou knihou, vytvořím si v počítači dokument a do něj vkládám vše, co mě k příběhu napadne. Jakmile dostanu nápad, hned si ho poznamenám s tím, že ho rozpracuju, až na něj přijde čas, ale mnohdy už na něj ani nedojde. Od začátku sice vím konec, ale to, jakou cestou k němu postavy dojdou, se utváří tak nějak samovolně. Občas si postavy zkrátka žijí svým vlastním životem. Snažím se jim házet klacky pod nohy, aby to neměli tak jednoduché, protože jinak by mě to nebavilo, ale i tak mě dokáží překvapit.
Může se stát, že nějaké postavě nadržuješ, a tak jí zas tolik klacků pod nohy neházíš?
Možná Honzovi Richterovi, to je můj favorit. On je prostě správňák.
Konzultuješ s nějakým policistou, zda postup popsaný v tvých knihách odpovídá realitě?
To ne. Je mi jasné, že vraždu nevyšetřují dva policisté a technik. Dovedu si představit, že ve skutečnosti se na vyšetřování podílí celý tým a je to spíš o hodinách prosezených v kanceláři u papírů. Jenže není mým cílem být věrná skutečným policejním postupům. Ruku na srdce, mě ani nebaví se procedurálními kroky zabývat. Já jsem prostě pohádkář, jde mi spíš o postavy, příběh a atmosféru, a buď to čtenáři vezmou tak, jak jsem to napsala, anebo ne.
Psaní knih s sebou přináší i vystupování na různých besedách, 
autogramiádách a podobně. Setkáváš se ráda se čtenáři?
Mám radost, když vidím, že někoho moje knihy zajímají. Ale zároveň mě stresuje mluvit před více lidmi, takže si veřejná vystoupení rozhodně neužívám.
Na jakou otázku se čtenáři ptají nejčastěji?
Kde berete inspiraci? Píšete něco dalšího? Jak se bude jmenovat další díl? – To jsou asi ty nejčastější.
Jaký čtenářský vkus má autorka krimi? Čteš ten stejný žánr, který píšeš, nebo něco jiného?
Během léta jsem si odpočinula od odborných textů, protože ty jinak musím louskat neustále kvůli práci. Ve volných chvílích si ráda přečtu vlastně cokoliv, detektivku, fantasy a občas sáhnu i po nějaké romanťárně. Moji oblíbení čeští spisovatelé jsou například Jiří Březina, Petra Klabouchová, Miriam Blahová, Alexandra Soldánová a Martina Domaničová.
Chtěla bys někdy zkusit napsat ještě nějaký jiný žánr?
Asi ne. Jen tím postapokalyptickým románem jsem se odklonila od toho, co běžně píšu. Potřebovala jsem vyventilovat přetlak, který jsem cítila. Nadále se chci držet detektivek. Na těch mě baví, že mají jasně daná pravidla. I když to, na čem teď pracuju, jde spíš do thrilleru, je to takové rychlejší a akčnější. Uvidíme, jak se to nakonec vyvrbí. Hlavní postavy, Příbramsko a motiv Kytice, to určitě nebude ani v nové knize chybět.
Rozhovor s Terezou Bartošovou připravila Alžběta Neporová
