Nakladatelství Baobab v minulosti vydalo dvě knihy švédské spisovatelky Evy Lindström. Na útěku! (překlad Jonáš Thál, Baobab, 2016) a Lejlo, přijď domů (překlad Ondřej Buddeus, Baobab, 2018). Jako u většiny výjimečných knih z malých nakladatelství se nedostalo ani těmto dvěma velké reklamy a pozornosti. Je velká škoda, že nakladatelé, kteří pečlivě vybírají k vydání to, co je z jejich pohledu nejlepší, vyčerpají síly i prostředky na pilování kvality samotné knihy, a na reklamu, která by tituly přivála pod nos čtenářům, už nezbývá. Je iluze se domnívat, že kvalita se prosadí ze své podstaty a všichni mají stejnou startovní čáru. V prostředí masivní knižní nadprodukce ztrácí čtenáři přehled a kupují to, co jim našeptává reklama – ať už na internetu nebo prostřednictvím ve škole distribuovaných propagačních letáků. Vyznat se v té knižní cunami není nic jednoduchého ani pro odborníka, ale dovoluji si pokorně doufat, že knihovny mohou hrát ve formování vkusu svých čtenářů důležitou roli a „prodávat“ svým čtenářům i tituly méně známé, méně konvenční, náročnější a hodnotnější. Jistě, ne každému se líbí stejné ilustrace a touží po stejných příbězích, a to je potřeba respektovat, ale pokud vyvíjí tlak na čtenáře komerce, je z mého pohledu na místě určitý protitlak směřovaný na kvalitu.
Prvním krokem knihovníka je najít si k méně známým titulům malých nakladatelů vlastní cestu, a to není vždy zcela snadné. Vkus každého je odlišný a opravdu poutavě doporučit umíme většinou jen knihu, která nás samotné zaujala – a platí to jak pro čtenáře, tak pro samotné knihovníky.
Důležitou roli v ladění se na náročnější dětské tituly hraje i čas, kterého není nikdy dost. Jsou tu knihy, které chceme sami přečíst, a jsou tu knihy, které bychom přečíst měli z pohledu své pozice. Dětské tituly mnohdy jen prolistujeme, abychom měli představu „o čem to je“ a už saháme po dalším svazku. U kvalitních, zejména obrázkových knih však často není možné pochopit „o čem to je“ jen při zběžném prohlédnutí. Knihu je většinou potřeba číst od začátku do konce, nikoliv jen pár vybraných stránek, a je potřeba se nad příběhem zamyslet, jít za slova, která jsme přečetli, vnímat, co je za nimi skryto, jak textovou rovinu knihy doplňují, případně dotvářejí ilustrace. Často se soustředíme jen na faktické sdělení, slova chápeme v jediném, nám nejbližším významu, a pokud není poselství na první pohled zřejmé, knihu odložíme s tím, že „ty oceňované knihy jsou takové divné“.
Spěch a rychlost je doménou současného světa dospělých… a učíme tomu i děti. Předkládáme jim zkrácené verze pohádek, sápeme se po „něčem krátkém před spaním, protože já už na to večer nemám“, chceme po dětech, aby se naučily číst rychle, odměňujeme je za počet přečtených stránek a knih, tleskáme těm, kteří zhltnou tlustý fascikl v rekordním čase, chmuříme nad těmi, kteří dlouhé desítky minut zírají do jedné stránky a tiše vrtíme hlavou nad tím, že „jim to čtení moc nejde“. Ale čtení by nemělo být závodem. Rychlost zaviní, že nám toho spousta uteče, mnohdy to nejdůležitější sdělení. Naše hlava a srdce se k podstatě ještě nedostaly a my už knihu zaklapneme, odložíme a saháme po další. Další odškrtnuté položce, další stránce ve čtenářském deníku.
A přesně na tuhle plytkou rychlost vsázejí ti, co si platí barevné reklamy, o nichž jsem mluvila na začátku. Předkládají nám jeden za druhým příběhy naředěné stovkami stran, v nichž se orientujeme, i kdybychom četli jen každý druhý odstavec. Chtějí, abychom četli rychle – pak od nich budeme chtít víc a častěji. Chtějí, abychom četli tlusté knihy, protože tučná kniha může mít i tučnou cenu. Chtějí, abychom četli nenáročnou literaturu, k té totiž nebudeme mít potřebu se vracet, budeme chtít další a další novinky, které oni s radostí vychrlí.
Jistě, i tohle je čtenářství, které je potřeba akceptovat, jako fenomén dnešní doby, a ušklíbat se nad ním je házení klacků pod nohy čtenářům, které právě tento typ beletrie baví. Kdo jsem já, abych jim to brala.
Vrátím-li se však k původnímu tématu, je potřeba si uvědomit, že takhle se kvalitní obrázkové knihy číst nedají. Jde to přímo proti jejich podstatě. Autoři se při tvorbě vracejí k podstatě toho, co děti přirozeně potřebují a mnoho z nich to naštěstí stále žádá. Klid a čas na to zkoumat, zamýšlet se, vnímat… rýpat se hodinu klacíčkem v zemi, zastavovat se na procházce u každého kamínku nebo mrtvého brouka, zírat dlouhé desítky minut do jediné, zdánlivě nevýrazné ilustrace. My tam vidíme pár čar a barevnou mazanici… „Co to jako je? Dyť tam pořádně nic není. To bude mít hned přečtené, my chceme něco delšího. Něco, co stojí za to táhnout z knihovny domů, ať sem s ním proboha za týden zas nemusím. Něco, čeho je víc.“ Dítě tam ale uvidí vlny a duny, mraky a náladu – tady v rožku je to smutné, tady zase veselé, co je tohle za kolečko?, to by mohlo být kolečko od kamínku, co někdo do té barvy hodil… a tak dál. Oni tam toho vidí tolik! Jen nemají vždy dostatečně rozvinutý slovní fond, aby nám to detailně popsali, aby nám vysvětlili, proč bychom taky měli přestat kvaltovat, sednout si a koukat do té úžasné stránky. Čtení obrázkových knih není jen pasivní nasávání, je to aktivní přístup k rozvoji vědomostí, estetického cítění, emocí a rozpoznávání symbolů.
Knihy Evy Lindström je potřeba číst pomalu. V češtině vyšly dvě. Podíváte-li se na Databázi knih, uvidíte průměrné hodnocení a jen hrstičku bezradných komentářů dospělých. Když ale tyto dvě knihy vezmu s sebou do školek nebo škol a s dětmi je čtu, ptám se, co si myslí, že se v knize děje, nehodnotím jejich názory, jen chválím, že se rozhodly nahlas přispět a vzápětí dodávám, že je v pořádku, když se jiní rozhodli mlčet, dostávám komentářů plné náruče.
Je zajímavé, že v těchto chvílích často mlčí právě ti, kteří jinak vykřikují první a snaží se sbírat pozitivní body za „správné odpovědi“. A naopak promluví ti váhavější, kteří se pomalu zamýšlejí. Když zjistí, že je přijata jakákoliv, byť vágní poznámka založená na jakémsi podivném vnitřním pocitu nebo domněnce, že tentokrát to není o tom, kdo nejrychleji vyšvihne správnou barvu, tvar, letopočet, dodají si odvahy a nechají svou mysl plynout. Zapletou do příběhů, které mají před sebou, své vlastní nitro, své vlastní strachy a obavy. Lejla i ovečka rozproudí jejich mysl, dovolují jim nacházet spletité chodníčky v labyrintu vlastních myšlenek a úvah. Zatímco rozmrzelí šplhouni zažívají pocit rozladění z absence jedničky s hvězdičkou, ti, kteří se do příběhu pomaličku ponoří, mají najednou hlavu plnou myšlenek – pro ně příběh nekončí, pro ně je to start nových úvah, díky nimž poznávají sami sebe, učí se zorientovat se ve vlastních emocích, učí se empatii a objevují nové úhly pohledu. Jen to není kvantifikovatelné, zaškatulkovatelné a oznámkovatelné. Je krásné sledovat, že po chvíli se i mnoho dětí zvyklých na rychlé výkony uklidní a zamyslí, ztratí ostražitost a naladí se na jinou notu, zasní se.
Zkuste otevřít tyhle dvě knihy Evy Lindström znovu, uvařte si čaj a vypněte svět kolem. Pozorujte, jak se před vašima očima vlní ty jednoduché, ale promyšlené kresby. Užijte si nenucené plynutí, ponořte se hluboko pod povrch. Nečekejte, až vám autorka doslovně oznámí, proč ovečka odešla od stáda a jakou roli v jejím životě teď hraje lasička, a kdo je vlastně ta tajemná Lejla, kdo ji zve, aby šla domů, proč by měla potřebovat matraci nebo autobusovou zastávku… přemýšlejte nad každým slovem, které autorka i překladatelé pečlivě vybrali – proč má Lejla „přijít“ domů a ne „vrátit se“ domů?, kde je doma? A kde že je nějaké to morální ponaučení? Jste si jistí, že je morální ponaučení potřeba? Nečekejte jednoznačné odpovědi, ale užívejte si tu nejistotu a nejednoznačnost, nechejte myšlenky plynout a radujte se z jejich šíře a neohraničenosti. A pokud přece jen budete chtít pomoct s interpretací, protože máte na vlnách vágních úvah mořskou nemoc, zeptejte se dětí, ideálně těch malých, které budou potřebovat, abyste s nimi knihu pěkně pomalu přečetli.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
