„K Rusku upírali své zraky vlastenci čeští v dobách nejkrušnějších. (…) Polsko bylo roztrháno, Jihoslované teprve usilovali chrabrou rukou vyrvati vlast z poroby turecké. (…) Teprve Havlíček, který r. 1843–1844 pobyl na Rusi jako vychovatel, ukázal ve svých proslulých Obrazích z Rus, že toto veliké dubisko je uvnitř hodně prožrané.“
Jak lépe začít text o proměně vnímání Havlíčkova díla Obrazy z Rus v toku času než citací literárního historika Františka Šimka z roku 1921, z doby krátce po vzniku Československé republiky. Když se Karel Havlíček Borovský po roce a půl vrátil v červenci 1844 ze své návštěvy Ruska, neváhal a hned se pustil do sdílení svých zážitků formou esejů v novinách. Články, na nichž pracoval už v Rusku, publikoval v pražských časopisech Květy, Česká včela či v Časopise Českého muzea. Havlíček měl však zřejmě záměr napsat větší dílo, které se nepodařilo nikdy sestavit. Jako příklad lze uvést jednu poznámku z dopisu odeslaného Karlu V. Zapovi, kde Havlíček píše o plánu napsat přírodozpyteckou klasifikaci všech čepic vyskytujících se v Moskvě, podle nichž měl v úmyslu následně sepsat satirické pojednání o společenském rozdělení Moskvanů podle pokrývek hlavy.
V Čechách se v té době hodně diskutovala česko-ruská otázka a slovanská vzájemnost. Zjednodušeně řečeno: Slované v habsburské monarchii doufali, že jim Rusko pomůže v boji proti rakouské a německé nadvládě – minimálně v jejich lepším společenském postavení. Rusko bylo jako slovanský stát bráno někdy až nekriticky za vzor. Proto se Havlíček vydal ve svých dvaadvaceti letech do Ruska, aby poznal, zda je opravdu domácí názor na tuto zemi správný. V Rusku se Havlíček setkával s různými osobnostmi tamější kultury (např. profesorem historie Michailem Petrovičem Pogodinem nebo profesorem ruské literatury Stepanem Petrovičem Ševyrjovem), které Havlíčka jistě názorově ovlivnily, a poznával ruský lid. Česko-ruské vztahy byly vždy diskutovány a toto téma je stále aktuální. Havlíček by se možná divil, kam až tyto vztahy dospěly. Po celou dobu, stejně jako dnes, hrála velkou roli pro interpretaci Obrazů z Rus ideologie. Ostatně v Rusku nebylo toto dílo nikdy vydáno. Havlíček chtěl těmito texty pravděpodobně srovnat českou a ruskou společnost, což se mu do jisté míry povedlo. Obrazy z Rus měly fungovat jako „deklarace principů českého národního osvícenství“, jak podotkla Irina Cernova-Burgerová. Havlíček se díky poznání ruské země přikláněl k možnosti vytyčit českou národní samostatnost – ale samostatně. Ruská společnost nebyla podle Havlíčka připravena řešit národnostní otázky v širším slovanském kontextu. Nutno však také zdůraznit, že se časově nacházíme stále před rokem 1848, který nastolil úplně jiné poměry.
Muzejní sbírková Havlíčkova knihovna obsahuje řadu různých vydání Obrazů z Rus. To, že dílo nebylo nikdy vytištěno v Rusku, nepřekáželo jeho vydávání v Československu, a to i po roce 1948. Jak se k tomu vydavatelé tehdy ideologicky stavěli (alespoň oficiálně), dokládají úvody, doslovy a komentáře editorů a vydavatelů.
Začněme vydáním z roku 1904, tedy ještě před vznikem první republiky, jehož úvod napsal historik Zdeněk Tobolka. Pokud bychom se měli podívat na Havlíčkovy myšlenky, na které se Tobolka zaměřoval, pak jich lze zmínit hned několik. Jako jeden z mála se Tobolka věnuje otázce pravoslaví, kterou Havlíček vyzdvihuje nad římské katolictví, a to především kvůli tomu, že pravoslaví spojuje víru, národnost, jazyk a „svaté po předcích zděděné obyčeje“. Za kladnou vlastnost Rusů Havlíček považoval vlastenectví, dobročinnost, štědrost, ale odsuzoval carismus (čehož si všímají i další níže zmínění historici) a rozhodně pak i postoj Ruska proti Polákům, kteří byli zbytečně utlačováni. Zároveň Tobolka také zdůrazňuje Havlíčkův pozorovací talent na jednotlivé společenské třídy – ženy, dělnickou třídu, ruskou šlechtu, kupce apod. Toto téma se kupodivu neobjevuje v žádných vydavatelských komentářích po roce 1948. Hlavním motivem však byla podle Tobolky snaha ukázat obecně rozdíl mezi českou a ruskou společností.
Literární historik Miloslav Novotný ve vydání z roku 1948 hovořil o Havlíčkovi jako o literátovi sice navenek zklamaném ruskou zkušeností, zároveň ale o člověku, který si odnesl novou naději do života – budoucnost Ruska se teprve ukáže. Podle Novotného si Havlíček tehdy uvědomil pravdu, realitu, a proto mohl k Polákům, Rusům a Ukrajincům přistupovat „už beze všech mlhovin a fantasií“. Jako hlavní chybu Ruska viděl údajně v carismu a cizomilství (zřejmě narážka na francouzštinu v aristokratických kruzích, a to hlavně v Petrohradě). Novotný ale souhlasí s tím, že Havlíček přinesl zpět do Prahy kritický a realistický pohled na ruskou zemi. Tento nově získaný pohled využil Havlíček k posunu českého národa k „myšlenkové, národní, sociální a politické samostatnosti“. Celkově však podle Novotného ze stránek Obrazů z Rus ční Havlíčkova naděje a víra, že se „Rusko polepší, že ani Rusko nemůže věčně setrvat v své živočišné zaostalosti“. A Novotný také dodává: „snad nám místo mladého publicisty (…), jenž ví, že musí národ vychovat a připravit, odpověděla za tehdejší Rus až teprve minulost po naší paměti a naše přítomnost“.
Roku 1953 byly Obrazy z Rus vydány znovu, tentokrát s doslovem Jaromíra Běliče, opět literárního historika, který se Karlem Havlíčkem odborně zabýval. Také Bělič se vyjadřuje k Havlíčkovu zápornému vztahu k „despotickému ruskému carismu“, kde vidí hlavní problém – Havlíček ale „k ruskému lidu zřejmě cítí náklonnost“. Polskou šlechtu údajně vidí autor v souvislostech s nedávnými povstáními proti Rusku jako zrádce „podporující vlastně dobyvačné záměry Němců a Maďarů proti Slovanům ve snaze udržet si své třídní posice nebo dokonce obnovit (…) feudální polský stát“. A jak dvousečně lze pochopit Havlíčkovu myšlenku, že ruský „takový národ není v celé Evropě a až on se někdy prodere navrch, až on sebe ukáže světu sám, tenkrát poznají, co je ruský národ“ – toto místo jistě Bělič nevyzdvihuje kvůli nějaké předpokládané negativní stránce Ruska, jak bychom větu možná pochopili po zkušenostech z 20. století dnes nebo jak ji také třeba chápal Havlíček. Všimněte si, jak lze jednu myšlenku pochopit různě podle aktuální ideologie. Na dalším místě svého doslovu pak Bělič částečně omlouvá Havlíčka za jeho názory proti Rusku, protože během svého pobytu nepoznal jiné osobnosti tehdejší ruské kultury, některé kritizující ruský carismus, a proto se díval na ruskou společnost jednostranně. S Novotným se ale shodují v tom, že hlavní prospěch této cesty lze vidět v odhození nereálného pohledu na Rusko a posunu falešných nadějí české společnosti k vlastním činům a snaze o vlastní přičinění českého národa.
Cernova-Burgerová, Irina: Karla Havlíčka Borovského Obrazy z Rus (1843–1846) – nečtené stránky národního obrození. Zürich 2005.
Obrazy z Rus. České Budějovice 1921. (inv. č. KHB1/431)
Obrazy z Rus. Praha 1953. (inv. č. KHB1/434)
Obrazy z Rus. Havlíčkův Brod 1948. (inv. č. KHB1/433)
Obrazy z Rus. Jilemnice 1897. (inv. č. KHB1/428)
Obrazy z Rus. Praha 1886. (inv. č. KHB1/641)
Obrazy z Rus. Praha 1929. (inv. č. KHB1/588)
Obrazy z Rus. Praha 1904. (inv. č. KHB1/592)
Mgr. Martin Firon, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
