Jedna vesnice, jedna rodina, tři pohledy na svět. Matka, otec a dospívající dcera. Právě z jejich perspektiv je vyprávěn román Petry Dvořákové Pláňata, který vyšel v říjnu loňského roku.
Když začnete Pláňata číst, může se vám nejprve zdát, že se jedná o jeden z mnoha příběhů rodin žijících v pomalém tempu vesnice a zatížených běžnými problémy. Ale nenechte se zmást. Očekáváte-li, že se kniha ponese v poklidném duchu až do konce a že se všechny peripetie zdárně vyřeší, budete vyvedeni z omylu. Jde o další titul z pera Petry Dvořákové a ty happy-endy nemívají. Jak to u autorčiných knih bývá, zakrátko se z klasického románu pro ženy promění v temné rodinné drama, jež nezůstává jen na povrchu, naopak jde do hloubky a ukazuje zranitelnost lidských citů v kontrastu s nekompromisní realitou života.
Čtenář nahlédne do života mladé rodiny, jejíž soužití s prarodiči ve starém domě není idylické. Střecha jim padá na hlavu, na malé vsi si všichni sousedé vzájemně vidí do talíře a kuchařka ve školní jídelně a truhlář si moc vyskakovat nemohou. Netuší, že žijí v přelomových osmdesátých letech, když jejich životy prochází jen letargie. Hlavní postavou příběhu je Pavlína, která si hledá svou cestu k dospělosti. Připadá jí však, že nikde nezapadá. Postupně ztrácí naději na vysvobození z okovů nefunkční rodiny i neuspokojivých vztahů.
“Takovej stromek je k ničemu.”
Ve větvích zahlídnu jen pár rudých plodů. Když se pro jednu kuličku natáhnu, zjistím, že je červivá. A ostatní taky.
“A co by se muselo stát, aby tu rostly dobrý třešně?”
Dědeček zastrčí brousek do kapsy a chystá se zase máchnout. “Muselo by se to pořádně prořezat,” zasekne do vysoké trávy a ta se poslušně složí k zemi.
Lehnu si na stráň a koukám do divokých větví. Představuju si, jak mě někdo prořezává a teče mi všude krev a strašně to bolí. Zdá se mi to tak strašné, že si slibuju, že se nikdy prořezat nenechám. Že raději zůstanu plánětem. (úryvek z knihy Pláňata)
Kniha jasně nese autorčin rukopis a stylisticky ani obsahově nevybočuje z její tvorby. Je znát, že ji napsala zkušená spisovatelka. Ostatně se jedná už o 11. titul Petry Dvořákové. Ta si oblibu u čtenářů získala hned v roce 2006, kdy jí vyšel debut, kniha rozhovorů Proměněné sny, za kterou získala cenu Magnesia Litera. Od té doby patří k nejčtenějším autorkám na poli české prózy. Píše hlavně romány pro dospělé (například Dědina, Chirurg, Vrány…), zároveň mezi jejími knihami nalezneme i nějaké určené dětem (Julie mezi slovy, Flouk a Líla: Dobrodružství z mrakodrapu a Každý má svou lajnu).
Román Pláňata se odehrává na pozadí revoluční doby, osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Do popředí staví intimní vztahy mezi členy rodiny a těžkosti každodenního života. Umožňuje čtenáři pohlédnout na svět očima několika postav a díky autentickému popisu prožívat širokou škálu emocí. Jsou to však spíše ty negativní, jako je beznaděj, zrazení, bolest, nenaplněná touha… Negativní pocity nabírají na síle, atmosféra houstne a jak příběh graduje, je zřejmé, že vše spěje k nevyhnutelnému konci, ze kterého mrazí.
Závěr knihy může být pro mnohé těžké skousnout, ale Petra Dvořáková jím jen potvrdila to, že je nekonvenční a jde až na dřeň. Pláňata rozhodně nefungují jako balzám na duši, naopak vám pocuchají nervy. Společně se silným literárním zážitkem přinášejí i prostor pro zamyšlení nad komplikovaností mezilidských vztahů i společenskou transformací v průběhu posledních desetiletí.
Alžběta Neporová
