Nereida Carrillová: Fake over – Příručka mediální gramotnosti a kritického myšlení
Překlad: Olga Čtvrtníčková
Ilustrace: Alberto Montt
Host, Brno, 120 stran
V roce 2014, tedy před deseti lety, vyšla kniha pro děti autorky Lenky Eckertové s ilustracemi Lucie Seifertové Hustej internet (Petr Prchal, Praha, 2014) pojednávající o nástrahách online světa. Její obsah věnující se zejména ochraně soukromí a uvážlivé práci s osobními daty je stále relevantní, ale v dnešní době naprosto nedostatečný. A tak jsem moc ráda, že nakladatelství Host se rozhodlo vydat knihu, která sice ze své podstaty nemůže mít ambici stát se nadčasovou klasikou, ale je rozhodně potřebná a v tuto chvíli jednoznačně relevantní. Fake over – Příručka mediální gramotnosti a kritického myšlení katalánské novinářky a odbornice na mediální výchovu Nereidy Carrillové a chilského grafického designéra a ilustrátora Alberta Montteho (Host, 2023) se totiž nezabývá jen opatrným chováním na internetu, ale má mnohem širší záběr – předkládá velmi důkladný rozbor přímé i nepřímé manipulace, k níž v současném (nejen) online světě dochází, a zároveň nabízí cesty, jak se účinně bránit. Nemiňme ji!
Je to publikace už na první pohled velmi atraktivní. Měkká, sešitová vazba, ale pevná, lehce zdrsnělá obálka, výrazné, celostránkové ilustrace, obsah dělený do osmi kapitol, prokládaný testy a únikovkami, uzavřený desaterem informační očisty. Hodně zajímavá je barevnost, výrazná magenta (mimo jiné barva roku 2023) dominuje obálce i podkladu zhruba třetiny stran. Není to červená, která by křičela a působila lacině, ale její sytost a důraz nás dokážou držet ve čtenářském pozoru, aniž bychom si to uvědomovali.
Sotva nás kniha chytí do lasa vizuální pozornosti, může se spustit informační příval. Až z toho člověku trochu zatrne, když si uvědomí, na co všechno si musíme dávat pozor. A nejen na internetu. Tohle je příručka, která upozorňuje na různé aspekty „mediální problematiky“, ať už jde o zprávy online nebo kdekoliv jinde. Na virtuální svět je pochopitelně kladen důraz největší.
Nejprve si vyjasníme terminologii. Celá 1. kapitola se zabývá definicemi. Jaký rozdíl je mezi fake news a dezinformací, co jsou to malinformace a kdo jsou to boti, trolové a hejtři, jak poznáme deep fake od shallow/cheap fake, co je to phishing, astroturfing a jak s obsahem v našem prohlížeči mávají algoritmy… Už teď vám z toho jde hlava kolem? A to jsme teprve na začátku. Pro mě bylo určitým uklidněním zjištění, že „infoxikací“ neboli informačním zahlcením rozhodně netrpím jen já, a ani to není trend posledních pár let! Jde o už 20 let starý termín. Poprvé ho použil Alfons Cornella, který sice o tom, co všechno přinese internetová vlna, neměl tušení, ale už tehdy poukazoval na paralyzující zahlcení e-mailovou komunikací.
V dalších kapitolách je prostor věnován mimo jiné i konspiračním teoriím a tomu, jak snadné je takovou teorii vytvořit. Autorka dokonce vybízí čtenáře, aby zkusil nějakou nevinnou konspirační teorii vymyslet a otestovat ji v bezpečném prostředí rodiny – může si díky tomu zkusit, kdo mu (a jak lehce) sedne na lep. Velmi zajímavá je kapitola 4. s názvem „Mysl vás klame“, která popisuje celou řadu psychologických jevů, jež nám prakticky zabraňují být nezaujatí. Mluví se tu například o konfirmačním zkreslení, k němuž dochází, když na internetu podvědomě hledáme potvrzení svých domněnek, místo toho, abychom se objektivně snažili najít všechna pro a proti. Nebo také o poslušnosti vůči autoritě – a tou autoritou může být kdekdo: politik, influencer na sociální síti, rodič nebo podvodník skrývající se za falešným profilem. Nevěřme všemu, co vidíme a ověřujme, hledejme další zdroje, pěstujme kritické myšlení a trénujme své „kritické oko“.
Ale není to jen výčet hrozeb a varování, najdeme tu i praktické metody a nástroje, které nejen připomínají nutnost neustálé ostražitosti, ale také nám pomáhají rozklíčovat, kdy se jedná o dezinformaci, odhalit zmanipulovaný obsah nebo nenaletět klamavým videím. Autorka se zamýšlí nejen nad samotnou viralizací lží, ale i nad tím, jak poznat spolehlivé zdroje a ověřovat autory informací, kdo kontroluje kontrolory, a zda je možné spolehnout se na informace přicházející od profesionálních novinářů.
Vypadá to jako kniha pro děti, ale ve skutečnosti se informace v ní hodí nám všem. Publikace je opravdu našlapaná a pokrývá všechno, na co si v dnešním rychlém světě nekontrolovatelně šířených zpráv musíme dávat pozor. Jak dlouho bude aktuální? Kdo ví. Mluví se v ní o AI, ale novinky ve světě umělé inteligence přibývají tak rychle, že si kniha možná už brzy zaslouží rozšířené vydání.
Olga Čtvrtníčková knihu skvěle přeložila z katalánštiny a nakladatelství Host odvedlo výbornou redakční práci. Moc se mi líbí, že je překlad lokalizován a text je obohacen informacemi relevatními pro českého čtenáře – dozvíme se například, jaké existují portály zabývající se ověřováním pravdivostí zpráv nejen v zahraničí, ale i v Česku (str. 19), ve výčtu velkých lží historie nechybí hony na čarodějnice na losinském panství (str. 33) a v pasáži věnované parodickým účtům je příkladem „@schwarzenbergk – Parodický účet bývalého ministra zahraničních věcí ČR“ (str. 104).
Bez toho, že bych chtěla podceňovat jazykové kompetence dospělých čtenářů, dovolím si na závěr jedno zamyšlení. Uvažuji nad tím, jestli by si víc pozornosti nezasloužily i vysvětlivky univerzální anglické terminologie. Například v místech, kde autorka rozebírá metody ověřování informací založené na anglických akronymech SHEEP a SIFT jsou překlady do češtiny nutné a velmi dobře provedené, jinde se však počítá s tím, že čtenář akceptuje anglický termín s vysvětlením významu v kontextu mediální gramotnosti, ovšem bez vysvětlení významu primárního, případně původu slova, jež dalo novotvaru či novému významu vzniknout. Rozhodně není žádoucí anglickou terminologii překládat v textu, možná by ale lepšímu pochopení prospělo etymologické ozřejmení například pod čarou.
Zda je, či není výklad/překlad nutný, určuje především to, s jakým čtenářem se počítá. Pokud předpokládáme, že je kniha určena dnešním dospívajícím, pak si s překladem asi nemusíme tolik dělat hlavu, jejich schopnost absorpce anglické terminologie je velká. Ale pokud by se tato kniha měla stát (a to by se tedy měla!) i příručkou pro pedagogy a rodiče, věřím, že by mnoho z nich drobnou jazykovou analýzu neodmítlo, přispělo by to k snazšímu pochopení a často i odtajnění významů.
Jako příklad uvedu samotný název Fake over. Jde o jazykovou hříčku, která vychází z ustáleného spojení „game over“, tedy „konec hry“, ale také přeneseně „a máte/me po ptákách“. „Fake over“ by se zde tedy dalo přeložit třeba jako „faleš má utrum“. Samotné slovo „fake“ je ale již v češtině natolik zaužívané, že překládat ho není potřeba a český ekvivalent by na jeho místě působil křečovitě a archaicky.
Ale možná se v této své úvaze mýlím. Odklon od poznámkového aparátu, nástroje, který jsem já osobně v literatuře vždy milovala, vnímám už řadu let. Možná by slovníček celou rozpravu o fake news jen zbytečně zatížil školometským, archaickým polopatismem. Kdo ví. Každopádně i bez košatých vysvětlivek je kniha skvěle srozumitelná a maximálně přístupná, texty nejsou příliš rozsáhlé, ale i díky zajímavým příkladům předávají klíčové informace. Všechny mé palce směřují vzhůru.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
