Pan Škvor sedí na divanu v obývacím pokoji a obličej mu zakrývají rozměrné noviny. Skoro by se mohlo zdát, že tu ani není, kdyby mu občas neuniklo tlumené zabručení nebo zasvěcený komentář k tomu, co ho právě v novinách zaujalo. Právě dočetl politický úvodník, feuilleton a dopisy od čtenářů, které reagovaly na nactiutrhačský článek v opozičním plátku. Ten ovšem pan Škvor nečetl, protože mu to hrdost nedovolovala, a o jeho obsahu se dozvěděl až od štamgastů při pravidelné návštěvě hostince U Karla IV.
A teď jeho pozornost přitáhl inzerát nabízející nové knihy, které v poslední době vyšly. „To se na to podívají, Márinko.“ Pan Škvor manželce zdvořile onikal, i když už spolu měli pět dětí. Od nejmenšího Jana Křtitele, který se teprve učil chodit, až po nejstaršího Václava, jenž se pomalu připravoval na závěrečnou zkoušku na C. a K. státním vyšším gymnasiu v Německém Brodě. „To se na to podívají, co všechno ti spisovatelé napíšou a nakladatelé vydají. To je takového popsaného papíru a za pár let po tom neštěkne pes. Hlavně že si páni nakladatelé namastí kapsu. Ne každý vydavatel je jako pan Otto.“
Na toho pan Škvor nedá dopustit, protože je to dobrý Čech a navíc krajan z nedaleké Přibyslavi. „Ten jeho naučný slovník je monumentální dílo, které bude vzdělávat a učit mnoho dalších generací. A F. L. Věk od toho Jiráska, co vydal loni, ten povznese naši českou věc zase o něco výš. Je hrdostí každého národa, aby věděl o své historii a byl na ni pyšný. Však Jirásek vydal letos Staré pověsti české, s krásnými obrázky od Černého, a to je počtení. Už ten příběh o Čechovi úplně chytá za srdce. To sice nevydali u Otty, ale u Vilímka, ale nešť, knížka je to krásná. A Otta teď vydal i tu hru, co jsme viděli v premiéře v Národním divadle, když jsme byli na návštěvě u bratrance v Praze. Maryšu od bratří Mrštíků. To byla taky krása, paní Benoniová to zahrála virtuózně. Ale někteří jiní nakladatelé, to je darmo mluvit. Co to má dát naší mládeži, taková pokleslá literatura, příběhy odněkud z Tramtárie nebo až z Ameriky. Pak se tam ženou za prací a myslí si, že jim tam budou lítat pečení holubi do huby a za každým rohem na ně čeká dobrodružství a staré zakopané poklady.“
Pan Škvor nevrle zafuněl a potom pokračoval v mudrování: „Jen si to Márinko poslechnou, co tady inzerují za tituly: Kříž na skále, povídka z ostrovů Tichého oceánu. Na palubě lodi otrokářské. Smrt Antilopy, náčelníka Mandánů, povídka ze života českých vystěhovalců v Severní Americe. No povědí sama, co mají co mít čeští vystěhovalci společného s nějakou smrtí indiánského náčelníka? Nebo tady, Sněženka, dcera pohlavárova, povídka z pustin severoamerických. A to nemluvím o tom Němci, Mayovi, který píše o tom, jak se toulal po celém světě. Což o to, ten aspoň udržuje křesťanské hodnoty a šmahem všechny nepřátele nepobíjí. Takový Vinnetou mluví o tom, jak se někteří k těm pohanům špatně chovají a že i pohan má duši a může být ušlechtilý. A ještě lepší je ten Francouz, Jules Verne. Ten aspoň popisuje svět takový, jaký je. A v jeho románech se dozvíš hromady poznatků. Václavovi bychom mohli od něj koupit tu novou knihu, Dobrodružná závěť se jmenuje. Viděl jsem ji v letáku od Vilímka, který mi onehdá poslali.“
Pan Škvor totiž krom dalších pravidelných činností, jako jsou návštěvy ve vyhlášeném hostinci U Karla IV., mudrování nad novinami a účastí na schůzích spolku Barák navíc velice aktivně vede koloniál, ve kterém prodává i knihy. Proto je výřečný – to člověk v obchodu být musí – a sečtělý, protože s každým zákazníkem je třeba promluvit a mít přehled o tématech, která kupujícího zajímají.
„A vědí, koho jsem včera potkal? To neuhodnou. Pana profesora Svobodu, co má v oktávě češtinu. Moc pěkně jsme si popovídali o poezii. Pan profesor je na ni odborník. Moc pěkně hovořil o Sládkovi, že má nové básničky pro děti, Zvony a zvonky se to jmenuje. Prý přemýšlí o tom, že by některé zadal těm nejmenším k naučení nazpaměť. A také Vrchlický vydal prý moc hezkou sbírku. Jmenuje se Okna v bouři. Pan profesor mi recitoval báseň, kterou si hned zapamatoval, ‘Za trochu lásky, šel bych světa kraj‘. No řeknou, Márinko, kam na to ti básníci chodí? Asi na ten světa kraj. Co řeknou?“
Když se pan Škvor nedočkal odpovědi, vykouknul zpoza novin. Obývací pokoj byl prázdný, manželka už před drahnou dobou odešla zkontrolovat do kuchyně služku, zda je uklizené nádobí od nedělního oběda a jak pokročila příprava večeře. Pan Škvor pokrčil rameny a znovu se ukryl za tiskovinu. A za chvíli mu noviny klesly na obličej a pokojem se rozléhalo jen jeho bohatýrské odfukování.
Jiří Bárta, Krajská knihovna Vysočiny
