Když se řekne „Holubí dáma“, možná vás (stejně jako mě) napadne jedna z postav filmu Sám doma 2. Ale o ní tento příběh není. Je o mladé slečně, kterou osud nijak nešetřil.
V Krajské knihovně Vysočiny je až do konce dubna ke zhlédnutí výstava s názvem Holubí dáma ze Žižkova. Jde o výstavu z tvorby mladičké dívky Vanessy trpící hraniční poruchou osobnosti. Prostřednictvím stránek z osobního deníku, fotografií nebo obrázků, jež namalovala, tak nahlížíme do jejího tragického příběhu. A vidíme boj s vnitřními démony, které Vanessa v pouhých pětadvaceti letech prohrála. Potýkala se s hraniční poruchou osobnosti, depresemi a panickými atakami.
„Mám problém a ne jeden…“ To jsou slova z Vanessina deníku a stručně charakterizují její život. Trpěla silnou duševní poruchou, která ji postupně stravovala. Od dětství se poškozovala, tloukla hlavou do zdi, mlátila se kamenem do ruky nebo si pustila na nohu činku. Později to postupně přešlo v řezání do rukou a nohou. Měla deprese, záchvaty paniky a úzkosti, nenáviděla sama sebe a své tělo, trpěla poruchou příjmu potravy. Připadala si zbytečná, bezvýznamná, tlustá… a myslela na ukončení svého života.
I přes to všechno se snažila podporovat ostatní nemocné. Sdílet své zkušenosti, aby se z nich mohli lidé s podobnými problémy poučit. Pomáhala zvířatům a hlavně holubům. Chodila je krmit, starala se o ně. Byli pro ni její miminka a zároveň oporou. Měla své hejno, to s mateřskou láskou opečovávala.
Holubi a její miláček fenka Roxy byli na konci života důležitými společníky. Na udržování mezilidských vztahů již neměla sílu, ale blízké osoby jí hodně chyběly. Nechtěla být sama, ze svého okolí však cítila nedůvěru a nepochopení. Spoustu věcí nedokázala vyřešit.
Nelze jednoznačně určit, co způsobilo její nemoc. Jestli to byl otec alkoholik, který je doma týral, nebo démon („temná Vanessa“), jak to vnímala sama. Nebo úplně něco jiného. Biopsychosociální teorie přičítají vznik hraniční poruchy osobnosti interakcím mezi vrozenou citovou zranitelností a špatným prostředím v dětství.
Vanessa se v 21 letech nechala dobrovolně hospitalizovat v psychiatrické léčebně, pak ale sama odešla, protože nedokázala být bez Roxy a ona zase bez ní. Nicméně pobyt jí alespoň trošku pomohl. V té době si také začala psát deník. Tehdy ještě měla sílu se svou nemocí bojovat a věřila, že to zvládne. Nebylo to ovšem nadlouho. Sebepoškozování bylo častější, léky nepomáhaly a stále více myslela na ukončení života. Její jediné pouto představovala milovaná Roxy, nakonec ani to nestačilo.
Vanessin příběh tak ukazuje mladou krásnou bytost, která přes veškerou snahu svým vnitřním démonům čelit nedokázala…
Panické ataky, problém sebepřijetí či sebepoškozování bohužel dnes už nejsou jen prázdnými termíny z odborných klinik. Nezměrná úzkost, bolest, pocit osamocení jsou společným jmenovatelem stavu, který nejen u mladých lidí často vede až k tragickým koncům. Paradoxem je, že právě tito lidé bývají laskaví, tišší, pouze s touhou po respektu. Doplácí pak na nepochopení společnosti, nelidskost a nevšímavost.
Výstava se pokouší přiblížit, co se odehrává v nitru těch, kteří dlouhodobě trpí psychickou nemocí. Sestavili ji dívčini přátelé, aby její příběh nezapadl. Abychom si všichni uvědomili, že to, co se stalo Vanesse, je hrozba reálná a stát se může každému z nás.
Hraniční porucha osobnosti (také Borderline syndrom) je komplikovaná diagnóza, která postihuje zejména ženy mladšího věku a zpravidla vyššího intelektu. Klientky s hraniční poruchou osobnosti mívají nejčastější problémy v emocionální oblasti, jejich emoční citlivost je totiž mnohem vyšší než u průměrné populace. Hraniční porucha osobnosti se ale může samozřejmě vyskytovat i u mužů. (Zdroj: https://adicare.cz/sluzby/druhy-psychoterapie/hranicni-porucha-osobnosti/ )
Hana Lacinová, Krajská knihovna Vysočiny
