„Neučím já, ale učí žáci,“ říká Milan Pilař, havlíčkobrodský pedagog a novinář, který získal ocenění Učitel Vysočiny 2023. Na Střední průmyslové škole stavební akademika Stanislava Bechyně působí od roku 1991. Nenajdete ho však pouze před tabulí. Před 20 lety spoluzaložil Letní žurnalistickou školu Karla Havlíčka Borovského. Na ni navázal dalším projektem, tentokrát zaměřeným na historii, a to Podzimní školou Josefa Kalvody. Působil v rozhlase i tisku, je autorem regionálního zpravodajského webu a stál u zrodu televize HBin. Také přednáší v rámci Univerzity volného času.
Jak ve svém životě propojuje vzdělávání, média, historii i společenské vědy? Proč profesně nikdy neopustí Vysočinu? Co ho na jeho práci baví? Nejen na tyto otázky Milan Pilař odpovídá v rozhovoru pro Knihovnický zpravodaj Vysočina.
Proč se celý život věnujete mladým lidem?
Oba moji rodiče se pohybovali ve školství, takže jsem to podědil. Motivovat a posouvat novou generaci mě baví. Dělá mi radost, když se dozvídám o úspěších svých studentů, byť učitel nevidí výsledky své práce úplně bezprostředně a musí si počkat. Nedávno jsem například v médiích zaznamenal producenta Ondřeje Beránka a vzpomínal, jak začínal u nás v televizi HBin. Mohl bych jmenovat i mnoho absolventů Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského, kterým se nyní v oboru daří, jako je Eva Fruhwirtová, Monika Brothánková nebo Anna Martincová. Těší mě, že jsem k jejich kariéře na začátku možná malinko přispěl.
Vaší aprobací je český jazyk a základy společenských věd. Vyučujete ale také mediální gramotnost nebo dějepis. Co vás k tomu přivedlo?
Mediální gramotnost nemám samostatně, podle mě by to měla být součást každého předmětu. O tom se pokouším přesvědčit i své kolegy, pro které jsem tady na Vysočině pořádal různé workshopy, kde jsem se jim snažil předat své zkušenosti získané za 30 let práce v médiích. Co se dějepisu týká, ten jsem začal učit, když jsem došel k tomu, že mnohdy nechápeme současnost kvůli neznalosti minulosti. Navíc historie je moje vášeň. Ale učil jsem i rétoriku, hospodářský zeměpis, tělocvik, v současnosti například i informatiku. Ty předměty spolu zdánlivě nesouvisí, ale všechno je propojené a jeden prostupuje druhým.
V hodinách dějepisu se zaměřujete na moderní dějiny. Z jakého důvodu?
Vnímám jako problém, že na základních i na středních školách se k moderním dějinám často nedojde. Možná chybí odvaha, možná se na tom podepsal režim, který tady byl, ale pak mladí lidé nedávnou historii vlastně vůbec neznají. To, co probíhalo třeba 150 let zpátky, výrazně ovlivňuje dnešek, proto bychom měli mít přehled o novodobých dějinách.
Pro Univerzitu volného času přednášíte o tématech týkajících se médií, politologie, dějin a podobně. Co vás na tom baví?
Líbí se mi, když se rozproudí debata. Mnohdy se stane, že lidem naruším představu o daném tématu, kterou nabyli kdysi ve škole nebo na internetu, a tak můžeme diskutovat o různých názorech. Jsem rád, že přicházejí jak lidé ze starší generace, tak mnohdy i mladší než já.
Liší se pro vás jako pro učitele, když předstoupíte před třídu střední školy a když přednášíte v rámci Univerzity volného času?
Určitě je to jiné. Na Univerzitu volného času přichází lidé dobrovolně, takže člověk nemusí řešit nějaké vyrušování. Dá se říct, že na střední škole už dlouhá desetiletí neučím já, ale učí moji žáci. Předal jsem aktivitu na jejich stranu, zadávám jim témata, oni je zpracovávají a prezentují ostatním. Učí se pracovat se zdroji, využívat moderní technologie, vystupovat, mluvit… V knihovně jde o přednášky připomínající klasickou frontální výuku, které se jinak snažím vyvarovat. Vždycky jsou ale zakončené diskuzí a každý účastník může kdykoliv vznést dotaz nebo přispět svým poznatkem.
V loňském roce poprvé proběhla Podzimní škola Josefa Kalvody, kurz pro zájemce o historii. Už chystáte druhý ročník?
Ano, přípravy jsou v plném proudu. Oslovuji hosty a připravuji témata. Nejprve je třeba zapracovat na propagaci. Mrzel mě nízký počet účastníků loni. Považuji to za takový pilotní ročník a teď už to rozjedeme naplno. Myslím, že obecně historie lidi zajímá, jen je třeba rozšířit povědomí o tomto projektu.
Další obor, který prostupuje vaším životem, je žurnalistika. Neuvažoval jste o tom, že byste se profesně vydal spíše touto cestou?
Na začátku tato možnost byla, když jsem pracoval jako regionální zpravodaj rozhlasu. Tehdy jsem však zároveň stále učil. Řekl bych to tak, že jsem jednu dobu seděl na dvou židlích. Na jednu stranu jsem nejspíš nikdy nebyl dost velký střelec, abych se tou novinářskou cestou vydal, ale zároveň rád přenáším své zkušenosti z médií do školství. Myslím, že jako bývalý nezávislý novinář jsem schopen se na vzdělávání dívat jinak. Mnoho věcí, třeba o podnikání, nemám jen načtených z knih, ale opravdu jsem je zažil.
Všechny vaše aktivity soustřeďujete do regionu. Nikdy jste neměl ambici přesunout se i jinam?
Ne, to je nějaká moje podstata. Nemůžou všichni utéct do Brna, do Prahy nebo do Berlína… Jsem rád, když vidím, že jsem některé další v regionu taky udržel a že zde žijí a pracují.
Vzdělávání, novinařina, společenské vědy i historie – proč jsou pro vás zrovna tyto obory klíčové?
Ony spolu souvisí, všechny zasahují do našeho života víc, než si možná mnohdy uvědomujeme. A navíc mi přinášejí neustálý kontakt s lidmi. Bez něho bych nedokázal žít.
Alžběta Neporová
Milan Pilař
