II. Antonín Dvořák
Proniknout svou tvorbou do zahraničí se v ještě větší míře podařilo Smetanovu mladšímu současníkovi Antonínu Dvořákovi (1841–1904), jenž dokázal při své senzitivnosti a smyslu pro zvuk otevřít nové charakteristické oblasti české lyriky a stylizovat hudební podněty moravských písní (i jiných slovanských národů). Dvořák byl autorem písňových cyklů Cypřiše (G. Pfleger-Moravský), Večerní písně (V. Hálek), Cigánské melodie (A. Heyduk) a Biblické písně.
Cypřiše jako první Dvořákovo dílo spojené s textem obsahuje zhudebnění osmnácti básní Gustava Pflegra-Moravského, které vystihovaly duševní stav skladatele nešťastně zamilovaného do své žačky Josefíny Čermákové, jíž dával hodiny klavíru. Ta však neopětovala jeho city (později se provdala za hraběte Václava Roberta z Kounic, Dvořák si vzal 17. listopadu 1873 za manželku její mladší sestru Annu) a právě se stala členkou činoherního souboru Prozatímního divadla. Cypřiše jsou tonálně i tematicky skutečným cyklem (s jasnou analogií k Schubertově Winterreise /Zimní cestě/ a Schumannově Dichterliebe /Láska básníkova/); jako cyklus se dočkaly vydání až ve 20. století.
Vznik Dvořákových Večerních písní na slova básní ze stejnojmenné sbírky Vítězslava Hálka bývá obvykle kladen do června a července roku 1876, tedy do období mezi kompozicí druhého a třetího cyklu Moravských dvojzpěvů. Tato datace je ovšem značně nejistá a je možné, že písně ve skutečnosti vznikly již o několik let dříve. Nasvědčovalo by tomu zejména samotné zhudebnění veršů, které téměř postrádá Dvořákovy charakteristické výrazové prostředky a ukazuje tak spíše na ranější fázi skladatelova uměleckého vývoje. Zároveň nebylo dosud dostatečně doloženo, zda bylo komponováno všech dvanáct písní jako celistvý cyklus, nebo vznikaly v časovém odstupu. Všechny jsou strofické s přehlednou fakturou klavírního doprovodu a lze v nich rozeznat vliv německých romantiků, především Schuberta a Schumanna.
Některé básně z Hálkovy sbírky byly zhudebněny i jinými skladateli, kromě Dvořáka o něco později také Bedřichem Smetanou (1879).
Adolf Heyduk (1835–1923) nechal zpočátku jednotlivě uveřejnit několik svých básní či písní nejprve v hudební příloze Humoristických listů, později se jeho kaligraficky psané básně s výrazně lidovým duchem objevily v almanachu Máj. Za první Heydukovo souborně vydané dílo se považovala sbírka Básně z roku 1859. Nejcennější částí sbírky byly bezesporu Cigánské melodie. Básně sestávaly z oddílů Cigánské melodie, Písně, Smíšené básně a Růže považská. Sbírka se sice nedočkala příliš dobré kritiky, nicméně v širší veřejnosti se stala velmi oblíbenou.
První díl sbírky Básně, Cigánské melodie, obsahoval padesát devět básní – melodií. Heyduk napsal tuto sbírku ještě v Praze pod silným vlivem Jana Nerudy a Májovců. Výslovně se odkazoval ke sbírce Karla Jaromíra Erbena Kytice, kterou považoval za nejstěžejnější české básnické dílo od Kollárovy Slávy dcery. Čerpal z ní svou inspiraci, kladně hodnotil především Erbenovo specifické zpracování lidové poetiky. Nemálo byl motivován také svými cestami, nadchnul se především pro Slovensko, což se odrazilo právě v Cigánských melodiích. Tato sbírka byla už za Heydukova života vydána dokonce třikrát; Heyduk pak napsal ještě další řadu Cigánských melodií.
Heydukovy Cigánské melodie vycházely ze dvou pramenů. V prvé řadě to byly dojmy z pobytu u bratra v Malackách na uherském Slovensku. Poznával s bratrem slovenský folklor, lidi a tamější „cigány“, na nichž ho zaujala jejich povaha a svéráznost. Seznámil se tu i s písněmi o „cigánech“ a jeho láska k lidové písni se stupňovala. Druhým pramenem byl zcela jistě tehdejší módní trend – romantické cikánské motivy, které uvedl do německé literatury Emanuel Geibel (1815–1884) svým cyklem Zigeunerleben. Jeho sbírka měla přecitlivělé pojetí, tklivé přístupy působily dekorativně, vyumělkovaně. Heyduk poeticky zcela jistě svého německého předchůdce překonal. Nejen Geibel, ale i jiní autoři před Heydukem využívali romantických cikánských námětů. Karel Hynek Mácha napsal románový příběh Cigáni, Bohumil Janda Cidlinský otiskl v roce 1857 Soud cikánův. V prvních dvou třetinách 19. století byly cikánské motivy oblíbené jak u nás, tak i v Německu. Básník Nicolaus Lenau jich užil v epické básni Mischka a v baladě Die drei Zigeuner, Jan Neruda zase v Divokém zvuku, Jaroslav Vrchlický v Cigánových houslích a třeba Brahmsovy Zigeunerlieder (op. 103 a 112) se také velmi hojně zpívaly.
Dvořák se obrací k písňové tvorbě po řadě drobných cyklických klavírních skladeb a v roce 1880 vydává Cigánské melodie, opus 55. Pro texty k novým písním sáhl po zmíněném Heydukově sbírce z roku 1859, která byla v té době i později značně populární. (Básně z ní se dočkaly mj. také zhudebnění Karlem Bendlem a Vítězslavem Novákem.)
Dvořák si vybral ze sbírky sedm textů, z nichž píseň Když mne stará matka zpívat učívala dosáhla širokého věhlasu:
Když mne stará matka
zpívat učívala,
podivno, že často,
často slzívala.
A teď také slzou
snědé líce mučím,
když cigánské děti
hrát a zpívat učím.
Dvořák důsledně dbal na hudební deklamaci Cigánskych melodií, která je téměř dokonalá. Písně vyznávají svobodu a volnost jako hlavní živel cikánského žití. Jednotlivé písně jsou vybudovány a přiřazeny k sobě se smyslem pro kontrast v náladách a pro účinné vyhrocení celku.
Dvořákovy Cigánské melodie vznikaly v době, kdy vydavatel Simrock vydával skladatelovy vokální skladby pouze s německým textem. To bylo zřejmě důvodem, proč komponoval novou sbírku přímo na německé překlady. První vydání písní v létě 1880 se totiž objevilo pouze s německým textem, což způsobilo rozruch v Čechách, takže v dalším roce následovalo vydání s českým textem (a anglickým) s příslibem vydání následujících sbírek s původním textem.
Cigánské melodie věnoval Dvořák vídeňskému tenorovi Gustavu Waltherovi, který projevil o jeho písně zájem a se zálibou je předváděl. Cigánské melodie zpíval poprvé na svém samostatném koncertě ve Vídni 4. 2. 1881.
Proslulé jsou pak Dvořákovy úpravy lidových písní: cyklus zhudebněných třiadvaceti textů moravské lidové poezie pro dva hlasy s doprovodem klavíru Moravské dvojzpěvy. Známý je dopis Johannese Brahmse z prosince 1877, v němž svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi doporučil vydat Dvojzpěvy jako „dobrý artikl“. Moravské dvojzpěvy naplňovaly představu o dobovém estetickém ideálu písně – zdánlivá lidovost a prostota evokovaná melodickými postupy je zde doplněna rafinovanými harmoniemi, rytmickým průběhem, efektním proplétáním hlasů a zapojením klavírního doprovodu.
Dvořák se rovněž věnoval scénické tvorbě a je autorem několika oper. Nejznámější se staly Dimitrij (libreto M. Červinková-Riegrová), Jakobín (M. Červinková-Riegrová), Čert a Káča (A. Wenig), Rusalka (J. Kvapil) a Armida (J. Vrchlický).
Dvořák si pro velkou operu Dimitrij zvolil historický námět ruských bojů o trůn na pozadí příběhu Borise Godunova podle libreta Marie Červinkové, které konvenovalo Dvořákovi jednak svojí slovanskou tematikou, ale též dramatickými situacemi, milostnými i davovými scénami. Premiéra byla plánovaná v souvislosti s otevřením Národního divadla v září 1881, divadlo však vyhořelo, takže se premiéra konala s velkým úspěchem až o rok později v Novém českém divadle.
Dvořákův Jakobín je opera o třech dějstvích. Libreto napsali Marie Červinková-Riegrová a František Ladislav Rieger. Premiéra první verze se konala 12. února 1889 v Národním divadle v Praze, premiéra druhé verze 19. června 1898 tamtéž.
Děj Jakobína se odehrává v českém městečku v roce 1793, tedy v době vrcholící (a zároveň končící) Velké francouzské revoluce. Příběh sleduje osudy lidí s různým společenským zařazením: hraběte Bohuše, který se vrací po letech z Paříže do rodného města spolu se svou ženou Julií a vyjasňuje si vztahy se svým otcem, hrabětem Vilémem z Harasova, i se svým bratrancem Adolfem z Harasova. Máme zde i zamilovaný pár – mysliveckého mládence Jiřího a Terinku, dceru učitele a regenschoriho Bendy (snad stojí za zmínku, že Dvořák se během svého pobytu ve Zlonicích, kde učil Dvořáka hře na varhany a hudební teorii hudebník Antonín Liehmann /1808–1879/, přátelil s jeho dcerou Terinkou /1840–1917/; oba, otec a dcera, jsou v této opeře údajně zvěčněni, tedy jako učitel Benda s dcerou Terinkou). Všem zúčastněným pak ztrpčuje život – spolu s Adolfem – hraběcí purkrabí Filip.
Proslulým se stal mj. duet Bohuše a Julie z II. dějství, z něhož citujeme první sloku:
My cizinou jsme bloudili,
ach, dlouhá léta, dlouhá,
zrak slzy stesku kalily
a v srdci vřela touha.
Kdož čítal naše povzdechy,
kdož vyhnanci dá útěchy!
Tu z hloubi duše zapěli
jsme sobě českou píseň
a z duše chmury zmizely,
ze srdce prchla tíseň…
Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu
jsme našli sladkou úlevu!
Dvořák při komponování Jakobína inklinoval ke stylu francouzské lyrické opery. Mistrně vystihl jednotlivé postavy a dal jim realisticky vyhraněné charaktery. I když pracuje s uzavřenými čísly a áriemi, dbá na vřazení jednotlivých čísel do jednolitého rámce a proudu celého díla, které tak získalo dějový spád a dramatický účinek.
Již jsme se v předchozích dílech našeho seriálu zmínili, že Dvořák zkomponoval symfonické básně podle K. J. Erbena: Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek. Tudíž se jim na tomto místě specificky nevěnujeme.
Významná jsou Dvořákova oratoria: Stabat Mater, Žalm 149, Svatební košile (Erben) a Svatá Ludmila (J. Vrchlický).
Na počátku 20. století se již vysoce oceňovaný skladatel kromě vyučování věnoval především komponování, které chtěl přes velké úspěchy svých symfonií a komorní hudby zaměřit nyní především na operu. „V posledních letech nepsal jsem nic jiného než opery. Chtěl jsem se všemi silami, pokud mi milý Bůh dá ještě zdraví, věnovati tvoření opernímu. Nikoli snad z nějaké ješitné touhy po slávě, nýbrž z toho důvodu, že mám operu za nejvhodnější výtvor také pro národ.“ (Rozhovor s Antonínem Dvořákem, in: Die Reichswehr, Vídeň, 1. 3. 1904.)
Celkem jedenáct Dvořákových operních děl – některá v několika odlišně znějících verzích – dokazuje, jak skladatel velmi toužil po úspěchu právě na tomto poli. Často obtížně hledal témata a zápasil s operní formou, ale nakonec vždy dospěl k originálnímu tvaru. Pro hudební zpracování si v pozdním tvůrčím období volil pohádkové, fantaskní náměty, obsahující nadpřirozené jevy.
První z těchto oper je Čert a Káča podle české pohádky na libreto Adolfa Weniga (1874–1940). Podnět k napsání přišel v roce 1897 od Wenigova kolegy, učitele překladatele a spisovatele Josefa Flekáčka (1857–1906). Ten Adolfu Wenigovi se slovy: „Panečku, tohle by byla opera, to byste mohl napsat!“ přinesl knihu pohádek Boženy Němcové rozevřenou na pohádce Čert a Káča. Wenig výzvu přijal a při vzniku libreta se inspiroval nejen doporučeným pohádkovým příběhem o čertovi a Káče, ale i další pohádkou Němcové Čertův švagr.
Wenig dokončil libreto před koncem roku 1897 a v lednu roku následujícího jej přihlásil pod názvem Ovčák do soutěže vypsané Družstvem Národního divadla hledající operní libreta z českého prostředí. Libreto k Dvořákovi doputovalo prostřednictvím Františka Ladislava Riegera a skladatele natolik zaujalo, že se jej rozhodl (po několika úpravách, které si na Wenigovi vynutil) realizovat. Premiéru měla opera pod názvem Čert a Káča na scéně Národního divadla v Praze 23. 11. 1899 pod taktovkou kapelníka Adolfa Čecha a v režii Františka Adolfa Šuberta.
Živou a přirozenou hudebně-dramatickou deklamaci doprovází Dvořák v Čertovi a Káče plným symfonickým zvukem orchestru. Ten se zde neprosazuje pouze v čistě hudebních plochách (samostatné předehry ke každému jednání, tance), ale díky mistrovské instrumentaci skvěle spoluvytváří atmosféru jednotlivých situací. Dvořák pokračoval v duchu moderních hudebně-dramatických zásad a postupů programní hudby. Operu složil jako jednolitý prokomponovaný tok s důrazem na lehkou, svižnou a melodicky výraznou deklamaci. Hudební jazyk založil a rozpracoval na několika příznačných motivech, které skvělým způsobem melodicky, rytmicky i instrumentačně obměňoval. Tím se Čert a Káča zásadně odlišuje od předchozí Dvořákovy operní tvorby sledující převážně ještě zastaralá schémata velké francouzské opery (oddělené árie, ansámbly a sbory). Svůj podíl na kvalitě tohoto díla má nepochybně i vtipné a literárně neproblematické Wenigovo libreto.
Především raným Dvořákovým operám (např. Vanda, Tvrdé palice, Šelma sedlák) bývá jako jejich hlavní nedostatek vytýkána právě nízká úroveň libret; především jejich hudebně-dramatické nedostatky bývají sice díky mimořádné kvalitě hudby přehlíženy, ve srovnání s pozdními operami jako je Čert a Káča nebo zejména Rusalka jsou ovšem evidentní. Dvořákovy deklamační postupy a některé úsečné hudební motivy v opeře Čert a Káča, která následovala ve skladatelově tvorbě bezprostředně po erbenovských symfonických básních, už místy připomínají expresivní deklamaci pozdějších oper Leoše Janáčka.
Dne 31. 3. 1901 byla s velkým úspěchem premiérována v Praze další Dvořákova opera – Rusalka. Při tvorbě libreta se autor textu Jaroslav Kvapil inspiroval několika zdroji a sloučil příbuzné severské, německé a české pohádkové motivy do nového básnického tvaru.
Kvapil tvrdil, že se při psaní tohoto díla nechal inspirovat především Erbenovou Kyticí a co nejvíce se chtěl přiblížit české národní tradici. Avšak můžeme najít několik dalších děl, kterými se zjevně nechal ovlivnit – Hansem Christianem Andersenem a jeho Malou mořskou vílou, povídkou Undine Friedricha de la Motte Foqué a dramatem Gerharta Hauptmanna Potopený zvon. (Téma nebo motiv zakleté víly/dívky, která nesmí promluvit s milým /princem/, do něhož se zamilovala, můžeme najít i v příběhu zakleté princezny Odetty v pohádkovém baletu P. I. Čajkovského Labutí jezero na libreto V. P. Begičeva a V. F. Gelcera na základě námětu ze sbírky německých národních pohádek; balet byl představen v pražském Národním divadle roku 1888 ve zkrácené a upravené verzi nejslavnější části díla, tj. II. Dějství.)
V době, kdy byly vztahy mezi Čechy a Němci napjaté, Kvapil jako libretista raději nepřiznával ve svém libretu německé vlivy. Bohatě však využívá různé jazykové prostředky a citlivě odstiňuje výraz a náladu každého výstupu. Charakteristická je i lyričnost, která pak byla Dvořákovi inspirací při komponování.
Dvořák byl libretem nadšen a ke starému příběhu o vodní víle, která svůj osud spojí se životem lidí, zkomponoval vroucí hudbu na podkladě promyšleného plánu prokomponování celého díla. Rusalka posmrtně skladateli zajistila významné místo také na světových operních scénách.
Nejznámější árie z této opery je zpěv Rusalky k Měsíci: „Měsíčku na nebi hlubokém“, Vodníkova árie „Celý svět nedá ti, nedá“, dále árie ježibaby „Čury mury fuk“ a prince „Vidino divná, přesladká“, nejznámějším sborem pak píseň „Květiny bílé po cestě“.
Bohužel poslední dokončené Dvořákovo dílo, operu Armida s libretem Jaroslava Vrchlického na námět díla básníka italského raného baroka Torquata Tassa (1544–1595), takový úspěch nepotkal. Opera se hraje jen výjimečně, přesto je hudebně velmi zajímavá a naznačuje další posun skladatelova slohu. Premiéra v Národním divadle se konala 25. 3. 1904, krátce poté Dvořák ve dvaašedesáti letech předčasně zemřel, pln dalších plánů. Pohřben je na Vyšehradě.
Literatura:
BURGHAUSER, Jarmil. Antonín Dvořák. Praha: Bärenreiter Supraphon, 2006.
LUDVOVÁ, Jitka (ed.). Dvořák, Antonín. In: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2006, s. 119–128.
KAŠTGANOVÁ, Monika. Cigánské melodie Adolfa Heyduka ve zhudebnění českých skladatelů. Bakalářská práce. Hudební fakulta JAMU v Brně, 2015. Ved. práce doc. MgA. Mgr. Monika Holá, Ph.D.
Labutí jezero
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Labut%C3%AD_jezero)
VELICKÁ Eva – PRINER, Jan. Dvořák, Antonín
(https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=1119)
ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. 4 sv. Praha: Hudební Matice Umělecké besedy, 1922–1933.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
