Christoph Drosser, Nora Coenenberg: 100 dětí
Překlad: Viola Somogyi
Portál, Praha, 2023, 104 strany
Kniha 100 dětí – Jak se nám žije na světě (Portál, 2023) je velice čtivě sestavená demografická sonda pro děti o dětech. Stojí za ní německý novinář Christoph Drosser, oceňovaný za popularizaci matematiky, a ilustrátorka Nora Coenenberg – oba dlouholetí spolupracovníci významného německého periodika Die Zeit. Výborně knihu přeložila Viola Somogyi. Přestože jde o překlad, nejsou informace pro české děti nikterak odtažité – redakce nakladatelství Portál odvedla výbornou práci a odkazy na naše kulturně-společenské prostředí nacházíme v mnoha kapitolách.
V čem tedy podstata knihy spočívá? Představa, že na světě žije 8 miliard lidí, je náročná. Je to tak velké číslo, že si za ním ani dospělí, natožpak děti, nedokážou představit nějakou přesnější realitu. To, co vnímáme zřetelně, je zejména naše vlastní kulturní bublina, navíc v kontextu Evropské unie a Evropy obecně. Pojďme si však ukázat svět jako místo, kde žije jen 100 lidí, což už představitelnější obraz je! Autoři knihy 100 dětí tuto myšlenku ještě posunují a s využitím zdrojů, jakými jsou například OSN, UNICEF, OECD, UNHCR nebo dokonce CIA, dávají dohromady velice zajímavý, místy hodně překvapivý obrázek dnešního světa.
Informace jsou velmi přehledně řazeny do šesti oddílů: Kdo jsme, Jak žijeme, S kým žijeme, Jak trávíme čas, Jak se nám daří, Co se učíme. Každý oddíl obsahuje čtyři až třináct různých kapitol, díky nimž si postupně skládáme neočekávanou mapu světa z pohledu života dětí. Aby byla vizualita každé položky podpořená ještě silněji, má každá kapitola navíc pod názvem 100 malých puntíků ve dvou řádcích. Světle je jich vybarveno vždy tolik, aby jejich počet odpovídal počtu dětí, o nichž daná kapitola mluví. Začíná se pozvolna, s obecnými informacemi o poměru chlapců a dívek, a s informacemi o počtech dětí z dané stovky, které bydlí na různých kontinentech. Dozvíme se tu, že 56 ze 100 dětí bydlí v Asii a získáme informace i o pokrytí jazykovém nebo náboženském. Množina se zužuje a přicházejí informace o tom, že téměř polovina dětí žije ve městech, ale je také dost těch, které žijí ve slumech nebo na ulici. A jen 42 dětí žije v demokratickém zřízení… Třeba právě v této kapitole se krásně ukazuje, proč je tahle publikace opravdu skvělá – vysvětluje a staví předkládané informace do kontextu, snaží se, aby čtenář viděl víc než pár čísel. „V mnoha zemích se sice konají volby do parlamentu, ale tento parlament skoro nemá vliv na reálné rozhodování dané země. Výstižným příkladem je Rusko. Prezident tu má velkou moc, kontroluje televizi a nechává pronásledovat odpůrce svého režimu.“ Dále se zde dozvíme, co je to „index demokracie“ a jak se vypočítává. Doložená je i informace o tom, jak si stojí Česká republika a její „demokracie s nedostatky“. Výčet pokračuje informacemi o počtu dětí žijících v zemích, kde je válka. Zjistíme, kolik dětí má doma elektřinu, nebo naopak kolik dětí nevlastní ani boty. I pro relativně malé posluchače jsou velmi zajímavé informace o trávení volného času – kolik dětí má připojení k internetu a kolik jich má doma televizi. A zase tu nejde jen o internet a televizi, autor se dotýká tématu fake news nebo znepokojivého faktu, že „… dřív měla každá země své vlastní hrdiny a příběhy, kdežto dnes mají děti z celého světa v oblibě stejné mezinárodně známé značky, které patří velkým nadnárodním firmám“.
Důležitou roli tu hraje ikonografika. Je tu hned několik map – jsou přehledné a ilustrace maličkých dětí na nich jsou čtenářsky velmi vstřícné. Zvláště sugestivní je mapa demonstrující roční nálož dárků na jedno dítě, na tu se hodí podívat zejména nyní, kolem Vánoc. Není překvapivé, že většina hraček na světě patří dětem v severní Americe a v Evropě, ale kdo by to byl řekl, že jen 5 dětí ze 100 si může hrát s legem. A zase je tu skvělý dovětek na téma: Ten, kdo má víc hraček, nemusí být nezbytně šťastnější. Krásná je i kapitola o tom, že 100 ze 100 dětí se věnuje hudbě. Postoupíme k fyzické aktivitě: Děti jistě zaujme, že více než polovina dětí jezdí na kole, ale celé ¾ celkového počtu neumí plavat. Dozvíme se tu také, kolik dětí je vegetariány, kolik jich žije s postižením nebo kolik je jich očkovaných proti spalničkám. K zajímavým rozhovorům budou jistě směřovat i kapitoly o 52 dětech, které se v uplynulém roce staly obětí násilí, a o těch 54, které chodí do školy… A třeba taky zaujme fakt, že jsou pořád na světě země, kde je dívkám vzdělání odpíráno.
Ke všem těm zajímavým informacím, které nás i děti spíš šokují nebo rozesmutní, je ale potřeba přidat jednu ze závěrečných kapitol: Jak se svět změnil. Popisuje pozitivní vývoj na mnoha různých rovinách, ukazuje, kde všude se život a následně i zubožené výsledky statistik zlepšují.
Některé detaily bylo příliš těžké zjistit spolehlivě, takže například informace o tom, kolik dětí létá letadlem, jsou odhady založené na informacích dostupných prostřednictvím statistik leteckých společností. V doslovu pod názvem Kde se vzala všechna ta čísla autoři dodávají: „Čím déle jsme hledali odpovědi, tím častěji jsme zjišťovali, že je mnohem snazší najít údaje týkající se hladu, války a chudoby než ty související s každodenním životem dětí, kde jde o sport, hraní a zábavu. /… / Méně zásadní jsou /… / otázky jako: Kolika dětem trvá cesta do školy déle než hodinu? Kolik jich nosí školní uniformu? /… / Sice bychom takové otázky do knihy rádi zahrnuli, protože jsou pro děti zajímavé, ale bohužel na ně nemůžeme odpovědět. Celosvětově o nich nejsou žádné údaje.“
Nejedná se ani o encyklopedii plnou suchopárných faktů, tu a tam proložených grafem, jde o místy až beletrizované vyprávění, které svou čtivostí dovoluje použít tuto knihu nejen jako výukový materiál a faktografický zdroj, ale také jako materiál ke čtení, ať už samostatnému pro děti od zhruba deseti let, nebo ke společnému předčítání doma, ve škole nebo v knihovně. Je to jedna z knih, která bude s roky stárnout, ale v tuto chvíli je aktuální a velmi relevantní. Čtení beletrie rozvíjí empatii, kterou můžete knihami, jako je 100 dětí, velmi dobře podpořit. A kdo ví, třeba i přečtení takové knihy může být začátkem nějaké zásadní změny.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
