I. Bedřich Smetana (1824–1884)
Zakladatelem české moderní národní hudby byl Bedřich Smetana, jenž svou tvůrčí osobností prokázal, že široce a velkoryse založená národnost spočívá mj. i na moderní stylizaci charakteru národní hudby a na správné hudební deklamaci české řeči při navázání na vše cenné, co přinesla světová hudba jeho doby. Složil opery Braniboři v Čechách (libreto K. Sabina), Prodaná nevěsta (K. Sabina), Dalibor (Josef Wenzig), Libuše (J. Wenzig), Dvě vdovy (E. Züngl), Hubička (E. Krásnohorská), Tajemství (E. Krásnohorská), Čertova stěna (E. Krásnohorská), Viola (E. Krásnohorská, nedokončena). Byl skladatelem symfonických básní: Richard III. (podle Shakespeara), Valdštýnův tábor (podle Schillera), Hakon Jarl (podle Ohlenschlägerovy dánské trilogie), Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník). Komponoval písně na verše předních českých básníků, mj. Večerní písně (V. Hálek). Také skládal pro pěvecké sbory: Píseň česká, Odrodilec, Rolnická, Píseň na moři, Věno, Přiletěly vlaštovičky aj.
Odborná veřejnost hned po vydání Hálkovy sbírky Večerní písně poukazovala na její nepůvodnost, protože Hálek se při její tvorbě nechal inspirovat dílem německého básníka Heinricha Heineho. Zaměření sbírky na jediné intimní téma se stalo zdrojem kritiky Jana Nerudy, který poukazoval na určitou jednotvárnost poezie ve sbírce. Josef Svatopluk Machar zase mimo jiné kritizoval sémantickou jednoduchost veršů a jejich údajnou obsahovou naivitu. Širší vrstvy čtenářů však přijaly sbírku kladně, protože lehce srozumitelné verše, plné radostných a milých obrazů, byly pro ně v době Bachova absolutismu povzbuzením. Sbírka také ovlivnila mladší autory z okruhu ruchovců, zejména J. V. Sládka.
Důvodem, proč Smetanu Hálkovy básně zaujaly, mohly být jeho vlastní životní osudy, které mu slova básní připomínaly: štvanice proti jeho osobě („Nekamenujte proroky“), touha po uznání práce umělce („Kdo v zlaté struny zahrát zná“), život stárnoucího člověka a ztráta milované bytosti („Mně zdálo se“ a „Hej, jaká radost v kole“) a zároveň snaha nepodlehnout („Z svých písní trůn Ti udělám“). První dvě písně jsou proto prosté a vznešené, druhé dvě jsou laděny komorně a působí plaše a diskrétně, píseň závěrečná pak tvoří vítězné finále – je vzrušená, vřelá a milostně dojatá. Cyklus je dokonale umělecky vytvořený a skladatelem vnitřně hluboce prožitý.
Svou operní prvotinu Braniboři v Čechách zaslal Smetana do soutěže na českou operu, kterou vypsal vlastenecky smýšlející hrabě Harrach v únoru 1861. Soutěže se mohla zúčastnit vážná díla s námětem z české historie nebo komické opery z českého národního života. Karel Sabina, první významný Smetanův libretista, navrhl vyjít z Tylovy povídky Braniboři v Čechách z roku 1847. Oba tvůrci soudili, že dramatičnost a vlastenecký patos příběhu mohou tehdejší posluchače oslovit. Smetana zhudebnil Sabinův text, jenž byl bez básnických metafor a složitých obrazů, a to ve shodě s wagnerovským principem jako hudební drama. Dramatickému účinku a charakteristice postav a situací podřídil vše – hudba není samoúčelná, musí sloužit dramatické koncepci. Tento přístup byl ale jediný, který Smetana od Wagnera převzal – ani v nejmenším nenapodoboval jeho hudbu, pracoval po svém, „smetanovsky“: výrazné příznačné motivy, rozvedené ve slovansky zpěvných melodiích; uzavřená hudební čísla, která na sebe logicky navazují. Ke skvělým ukázkám charakterizačního mistrovství patří pochodový rytmus Varnemanova motivu, chorální vážnost modlitby na rozloučení s domovem, bojovný a jásavý sbor pražské chudiny „uhodila naše hodina“, lyrické zpěvy Ludiše nebo široce klenutá melodie v árii kajícího se Tausendmarka. Smetanovo dílo bylo novátorské a porota si s ním nevěděla rady, mj. proto trvalo dlouho její rozhodování. Operu nakonec nastudoval sám Smetana. Premiéra 5. ledna 1866 byla jeho velkým úspěchem.
Děj opery
Historické pozadí:
Po smrti Přemysla Otakara II. spravuje českou zem braniborský markrabě Ota. Otakarova syna Václava drží jako rukojmí a Braniboři drancují zem.
1. dějství:
Na statku Volframa Olbramoviče vypráví rytíř Oldřich Rokycanský o řádění Braniborů a vyzývá k ráznému zákroku. Volfram nabádá k rozvaze. Tu přijíždí měšťan Junoš a podává zprávu o vzbouření v Praze – Braniboři přepadli město a kralevice s matkou odvlekli. Všichni spěchají Praze na pomoc. Přichází měšťan Tausendmark, který miluje Volframovu dceru Ludiši. Ta ho však odmítá. Tausendmark pošle tlupu Braniborů s jejich velitelem Varnemanem do nechráněného statku a s jejich pomocí unese Ludiši i s jejími dvěma sestrami.
Proměna: V pražských ulicích probíhá lidové povstání v čele s uprchlým nevolníkem Jírou. Dochází ke střetu lidu s Branibory, kteří s sebou vlečou zajaté Volframovy dcery. Jíra se pokouší dívky osvobodit. Ve zmatku jsou dívky odvedeny Varnemanem a Tausendmark před Volframem a Junošem obviní z jejich únosu Jíru. Jíra je odveden k soudu.
2. dějství:
Venkovský lid prchá do lesů z vydrancované vesnice. Přichází Varneman s Branibory. Čeká na výkupné za dívky, po starém vesničanu posílá zprávu Volframovi. Biřic oznamuje, že cizinci i veškeré braniborské vojsko musí do tří dnů opustit zem. Lid se raduje.
Proměna: Jíra stojí před soudem. Hájí se statečně, ale Volfram věří bohatému Tausendmarkovi. Jíra je za únos odsouzen k smrti. Junoš však přináší zprávu o tom, kdo je skutečným únoscem dívek.
Proměna: Junoš pronikne braniborskými strážemi a utěšuje Ludiši a její sestry.
3. dějství:
Tausendmark zaplatil Varnemanovi tři sta grošů výkupného a získal zajatkyně pro sebe. Chce s braniborským oddílem odejít do ciziny, Varneman však opovrhuje vlastizrádcem a odmítá vláčet se s ním a třemi dívkami. Tausendmark chce uprchnout. V okolí je již pražský lid a také Jíra s Junošem. Jírovi se podaří Tausendmarka zajmout a odevzdat spravedlnosti. Volframovy dcery jsou vysvobozeny. Jíra ospravedlněn. Braniboři odcházejí a lid se znovu raduje.
Braniboři v Čechách jsou nejméně hranou Smetanovou operou, důvodem je neúplná zralost díla i slabší libreto (hlavně z hlediska dramatické výstavby) a v neposlední řadě ideologický protiněmecký námět Sabinova libreta:
JEDNÁNÍ PRVNÍ
Statek Volframa Olbramoviče
Výstup první
OLDŘICH
Já ale pravím: Nelze dále
tu trpěti cizácké sbory.
Už potřebí se chopit zbraně
a vyhnat z vlasti Branibory,
již hubí zem, náš jazyk tupí,
pod jejichž mečem národ úpí!
VOLFRAM
Tys černovidec, Oldřichu!
Mně nezdá se ten stav tak hrozný.
OLDŘICH
Ovšem, zde na tvém tichém statku
bez nepokojů možná žít!
Zde nezvíš o tom hejnu zmatků,
jež po Čechách se rozprostírá.
Nevíš, že děti v matek klínu
se vraždí, unáší se ženy
a lid náš hladem že umírá?
Aj, kdož by poznal Volframa,
prvního mezi měšťany,
v nějž česká Praha doufala,
a i že poskytne jí ochrany?
Bouř blíží se – už hřímá! –
Lid v Praze hledá Olbrama
a Olbram venku dřímá!
VOLFRAM
Cožpak můžeme my měšťané,
pokud panstvo s námi nevstane?
Avšak – vypravuj,
co dělá mladý král náš,
Václav Přemyslovec?
OLDŘICH
Což to dítě! Žije u matky
mezi námi v městě. Řehoř z Dražic
nad ním bdí a hrstka měšťanů.
Nevím, zda ten dravec na hradě,
obklopený lidem surovým,
dopřeje, by mladé lvíče vzrostlo.
VOLFRAM
Nestrachuj se! Pokud kralevic
u své matky pod ochranou Čechův,
kdož se ublížit mu opováží?
Kdož je pánem v Praze?
Čí to město, ne-li Čechův?
OLDŘICH
Ba Čechův ovšem! Ale běda nám,
že mezi Čechy tolik odpadlíků!
Ohlédnul jsem se po Čechách
a zočil jsem tak velkou bídu,
že půjde-li tak ještě dál,
po české zemi bude veta!
Od dědiny k dědině
jako vlci běhají
braniborští žoldnéřové;
chrámy loupí,
kláštery drancují,
děti, starce, ženy uvražďují!
Ladem leží naše role
nevinnou krví skropená.
A naše krásná země česká
na pustý klesá suchopár!
Pan Ota Braniborský ujařmil
i jazyk náš, ten slavný jazyk český,
takže bys Prahy nepoznal.
Zde nepomůže mluvení.
Jen živý čin, jenž zemí zatřese,
jen zbraní rychlé se uchopení
nám spásu přinese!“
(…)
Ve Smetanově zápisníku motivů najdeme zapsaný základní motiv Dalibora již v květnu 1863 hned vedle tématu dvojzpěvu „Věrné milování“ z Prodané nevěsty, jejíž děj je poměrně jednoduchý a všeobecně známý, avšak k námětu své třetí opery se skladatel dostal náhodou. Znal se s předsedou Umělecké besedy Josefem Wenzigem, a když se dozvěděl, že Wenzig dokončil libreto k opeře podle pověsti o Daliborovi z Kozojed, snad ze zdvořilosti si jej prohlédl a byl jím okamžitě zaujat. Českého překladu Wenzigova německého originálu se ujal mladý literát Ervín Špindler. Třebaže se tedy tyto dvě opery ve skladatelových představách rodily současně, jejich hudba je výrazně odlišná.
Smetanovo zhudebnění Dalibora se ze začátku setkávalo se značným nepochopením – skladateli byl především vytýkán „wagnerismus“. Svádělo k tomu zvláště používání příznačných motivů a hrdinský námět. Po premiéře, která se pod Smetanovým řízením konala 16. května 1868 (v den položení základního kamene Národního divadla), vyvstala postupně se zvětšující vlna odporu a štvanic proti nové opeře i vůči samotnému Smetanovi. Skladateli bylo dokonce předhazováno cizáctví a zrada na české věci. Následkem toho ztrácelo i publikum zájem o Dalibora. Neporozuměli mu ani Smetanovi stoupenci a přátelé. Smetana na svou obhajobu zdůrazňoval, že Dalibor ve srovnání s Wagnerem je zhruba na stylové rovině Bludného Holanďana a že v opeře najdeme řadu melodií v uzavřených číslech. Je ovšem pravdou, že tato jednotlivá čísla a výstupy na sebe plynule navazují, takže například 1. dějství tvoří nepřerušený proud hudby. Smetana používá příznačné motivy osobitým způsobem a váže je na sebe. Mistrně jsou zde charakterizovány postavy. Například Daliborova scéna v 1. dějství nás přenese od hrdinského vstupu přes lyrická zamyšlení „Když Zdeněk můj“ až k zanícenému „Slyšels to, příteli“ a její hudba nám představí hrdinu v celé složitosti jeho osobnosti. Milostný duet Milady a Dalibora „Ó, nevýslovné štěstí lásky“, Daliborův zpěv o svobodě nebo Vladislavova árie „Krásný to cíl“ patří k nejkrásnějším a hudebně nejúčinnějším scénám v české opeře. Originalita invence, přímo vznešená ušlechtilost melodií, dramatické zvýraznění každé věty a vystižení psychologie postav – to vše bylo něco, s čím se česká hudba dosud nesetkala.
V roce 1886 však přišlo nové nastudování (Smetana také předtím v roce 1870 provedl několik škrtů ve 2. dějství a přepracoval závěr) a obecenstvo začalo operu lépe chápat.
Děj opery
1. dějství:
Na Pražském hradě se chystá soud nad „zemským škůdcem“. Lidé pozorují napjatě příchod stráží, soudců a hlasatelů. Konečně přichází i král Vladislav. Předvolává Miladu, sestru ploškovického purkrabího, kterého rytíř Dalibor usmrtil v boji. Milada přednáší žalobu. Hrdě předstoupí před krále Dalibor. Přiznává svou vinu, ale hájí se, že svůj čin spáchal jako pomstu za bezpráví a vraždu přítele Zdeňka. Prohlásí, že se chce ještě dále mstít, a tím se sám odsuzuje k doživotnímu žaláři. Při pohledu na Daliborovo neohrožené vystupování před soudem se Miladina nenávist mění v lásku a Milada nakonec žádá krále o milost pro Dalibora, ale marně. Selské děvče Jitka jí sděluje, že se Daliborovi věrní chystají rytíře osvobodit, a Milada se k nim bez váhání přidává.
2. dějství:
V jedné z krčem se veselí ozbrojenci a jejich velitel Vítek. Jitka, Vítkova milá, nese zprávu, že Milada se postavila na jejich stranu a v převlečení za chlapce, potulného šumaře, vnikla na hrad, aby se dostala k Daliborovi.
Proměna: Žalářník Beneš přijal neznámého chlapce jako pomocníka. Na Daliborovo přání mu chce do vězení donést housle. K tomu se mu nabídne Milada, aby se mohla konečně setkat s Daliborem.
Proměna: Milada odevzdá Daliborovi housle a s nimi i lano a pilník, nechává se poznat a prosí o odpuštění. Dalibor je dojat a scéna končí vášnivým objetím.
3. dějství:
Vladislav svolal v noci rychle své rádce. Hrozí vzpoura podněcovaná Daliborovými stoupenci. Beneš oznamuje, že chlapec, který byl u něj ve službě, byl zrádce, který chtěl s Daliborem mluvit a Beneše se pokusil podplatit. Soudcové naléhají na krále, aby byl Dalibor popraven. Král váhá, ale nakonec ustupuje a odsuzuje Dalibora k smrti.
Proměna: V žaláři se Dalibor chystá k útěku. Chce dát houslemi smluvené znamení, ale praskne mu struna. Vzápětí do kobky vtrhne velitel stráže Budivoj s ozbrojenci a oznamuje Daliborovi rozsudek. Dalibor je s ním smířen.
Proměna: Milada s přáteli čekají na Daliborovo znamení. Místo toho zaslechnou zvuk umíráčku a pohřební zpěv mnichů. Milada poznává, že je Daliborův útěk prozrazen a sama se jako první vrhá do boje. Dalibora se sice podaří osvobodit, ale Milada je smrtelně raněna a umírá v Daliborově náručí. Dalibor už nemá pro co žít a nechává se zabít v souboji s Budivojem.
Libreto
(…)
VLADISLAV
Na obžalobu tuto odpověz!
Hrad Ploškovice tajně přepadl jsi,
hrad pobořil jsi
a purkrabího zbil jsi.
Omluv se, můžeš-li, před námi hned!
DALIBOR
Zapírat nechci, nejsemť zvyklý lháti.
Jáť přísahal jsem pomstu
a přísahu co řádný muž jsem splnil.
Vždy odolal jsem čarozraku žen.
Po příteli můj duch toliko toužil.
Mé přání splněno, přátelství sen
jsem snil, u Zdeňka v ňader tůň se hroužil.
Když Zdeněk můj ve svatém nadšení
zvuk rajský loudil v mysl rozháranou,
rozplýval jsem se v sladkém toužení,
povznesen tam, kde hvězdy jasné planou.
Však slyš! Již dávný čas jsem vedl hádku
s litoměřickou radou zpyšnělou
a opět v boj jsem šel, po boku Zdeněk,
můj drahý Zdeněk, nerozdílný druh.
Boj zuřit počal hněvem.
Zdeněk pad’ v nepřátel moc
mně pak v potupu ji narazila na hradbách na kůl.
Hrůz obraze,
který jsem pníti
tam musel zříti!
Tím zděšením
nevím, zda bdím!
Marně oko slze volá,
by si ulevila ňadra má!
MILADA
Ta žaloba pronikla ňadra moje!
DALIBOR
Tu přísahal jsem pomstu, hroznou pomstu!
Že Ploškovice Litoměřicům
pomáhaly – polehly popelem.
Pochodeň k hrobu Zdeňka! Purkrabí pak
splatil svou krví hlavu Zdeňkovu.
VLADISLAV
Zločinem tak pomáhals sobě sám!
DALIBOR
Muž právo k tomu vzíti si nenechá!
VLADISLAV
Tys vedl vzpouru proti svému králi!
DALIBOR
Moc proti moci! Tak to káže svět!
Prohláším sám to, nepadnu-li zde,
za Zdeňka pykat musí Litoměř!
A kdybys v tom mi, králi, v cestě stál,
na trůně bezpečně bys neseděl!
(…)
Po operách Libuše (1869 – 12.11.1872), jejímž námětem se stala legenda o kněžně Libuši, jež byla zmíněna již v Kosmově kronice a v Rukopisu zelenohorském (Libuše jsou vlastně tři „živé obrazy“, jejichž obsah je vyjádřen v názvech jednotlivých dějství: Libušin soud, Libušin sňatek, Proroctví; tyto obrazy jsou do značné míry statické, Smetanova hudba je však oživuje, psychologizuje postavy), a Dvě vdovy (16. 7. 1873 – 15. 1. 1874, 1877), jejíž libreto vzniklo jako adaptace francouzské veselohry Jeana Pierra F. Mallefilla Dvě vdovy (autor překladu veselohry Emanuel Züngel podle Smetanových pokynů vytvořil veršované libreto, děj Mallefillovy hry musel být přenesen z Francie do Čech a jejími hrdiny se stali čeští venkovští statkáři), se Smetana opět představil jako výtečný skladatel v opeře Hubička. Smetana tentokrát požádal o spolupráci Elišku Krásnohorskou a ta mu nabídla námět z povídky Karolíny Světlé Hubička.
Hubička je plně prokomponovaná a hudebně jednolitá, s jemným psychologickým vykreslením postav. Je operou spíše komickou než lyrickou, její komika není v žádném případě drastická, ale jemná a poetická. Skladatel byl především inspirován hloubkou citu milenců Lukáše a Vendulky a stejně tak se ovšem zastavoval i u jejich vzrušených dialogů. Vendulčino vyznání „Jak zapomněl by na ten krásný čas“ považoval sám za nejsilnější místo v celé své operní tvorbě a jeho vrchol „Ten první lásky čas, ten s celým blahem se mi vrátí zas“ vyjádřil přímo s hymnickou vroucností. Premiéra 7. listopadu 1876 se stala dalším Smetanovým triumfem. Smetana dosáhl jistoty, že jde ve snaze o vytvoření české národní opery správnou cestou. Opera zakotvila trvale v repertoáru českých divadel. Byla také poměrně často uváděna v německy mluvících zemích; ve smetanovském jubilejním roce 1924 ji také – jako první operu českého skladatele – uvedlo úspěšně pražské Nové německé divadlo. Hubička se stala po Prodané nevěstě Smetanovým nejhranějším a nejoblíbenějším dílem. Důvodem je zřejmě to, že podobně jako Jeník a Mařenka z Prodané nevěsty jsou i Lukáš a Vendulka postavy českému posluchači stále blízké.
Libreto opery Tajemství, na kterém pracovala Krásnohorská, bylo pro Smetanu inspirativní už tím, že děj se odehrává v kraji, kde v té době žil – poměrně blízko Bezdězu. Skladatele lákalo, že by mohl ve svém novém díle zachytit rázovité postavy ze svého okolí – zedníky, děvečky, ponocného, myslivce, pouťového zpěváka, družičky, poutníky. Značně ho zaujal i lyrický motiv, kdy hrdina opery jde s nasazením života hledat poklad, ale jak se ukáže, tímto pokladem je věrná láska. Hudba Tajemství je neobyčejně bohatá. Smetana si jako mistr polyfonie dovolil použít v předehře komické opery rozsáhlou a umně rozvíjenou fugu a v 1. a 2. dějství mnohohlasé vokální ansámbly. Hudební témata jsou zde velmi výrazná. Hlavní téma – tajemství je velmi proměnlivé: někdy působí vážně, až hrozivě, vzápětí se projeví nevinně, až žertovně.
Úspěch prvního provedení nového díla 18. září 1878 byl značný, řada hudebních čísel musela být opakována. Kritické hlasy v tisku byly vesměs pozitivní. I když se po premiéře dílo neobjevovalo na jevišti tak často jako jiné Smetanovy opery, někteří odborníci považují Tajemství za vůbec stavebně nejdokonalejší a nejzralejší Smetanovo operní dílo.
Smetana poté opět pomýšlel na komickou operu. Společně s Krásnohorskou nakonec zvolili ke zhudebnění pověst o divoce rozházených skalních útvarech ve Vltavě a na jejích březích u Vyššího Brodu – o Čertově stěně. Hlavní postavou opery se stal Vok z Rožmberka. Pověst i libreto opery Čertova stěna mají historický základ. Libretistka dílo koncipovala jako komickou operu, s průběhem kompozice se však komika zhudebněním vytrácela a dnešní inscenátoři i diváci přistupují k Čertově stěně spíše jako k romantické pověsti. Přes některé humorné prvky (např. hradní Michálek nebo vesnická chasa) je dílo především oslavou trvalosti lásky, ušlechtilosti, mužnosti a obětavosti. Ve Smetanově zhudebnění skutečně původně zamýšlenou komiku prakticky nenajdeme. Pro čtyři postavy – Voka, Hedviku, Jarka a Katušku – nalezl skladatel neobyčejně vroucí, opravdové a přesvědčivé tóny, čímž v podstatě určil ráz celého díla. Ve Vokovi, charakterizovaném heroickým a majestátním motivem, ožil český velmož, podobně jako v dřívějších operách král Vladislav, Dalibor nebo Přemysl. Vokova árie „Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala“ vzešla jakoby ze Smetanova srdce – do hudby vtiskl své vlastní vzpomínky na své první a největší milostné vzplanutí. Motiv Raracha zní díky specifickému harmonickému prostředku plíživě, zlověstně. Rozpor mezi hříchem a ideálem i mezi touhou po majetku a ctí vyjádřil skladatel v postavách Raracha a poustevníka Beneše dramaticky a s psychologickou propracovaností. Jakmile se při stavbě čertovy stěny rozvíří divoký pekelný tanec, jsme už hodně daleko od komické opery. Hudba v této scéně dosahuje v invenci, harmonii, instrumentaci i dramatickém účinku vrcholu, ke kterému do té doby a ještě dlouho poté česká hudba nedospěla. Velmi emotivně působí i hudební kontrast v okamžiku, když se čertova stěna rozpadne, přijde úleva a krajina jako po bouři volně oddychuje.
První provedení opery 29. října 1882 bylo vypraveno nedbale, náročné scénické nároky díla divadlo nezvládlo a provedení vyvolávalo i hlasitý smích v obecenstvu. Rovněž benefiční a další představení nové opery skončila v podstatě fiaskem. Dílo se setkalo s naprostým nepochopením. Ozývaly se i hlasy o úpadku duševních sil skladatele a o zmatenosti díla. Kritici mluvili o novém díle někdy jako o komické opeře, jindy jako o realistickém příběhu a někdy jako o filozofické proklamaci. Do dnešní doby je druhou nejméně hranou Smetanovou operou po Braniborech v Čechách.
Libreto poslední Smetanovy opery Viola psala Krásnohorská podle Shakespearovy veselohry Večer tříkrálový. Některé ryze komediální momenty děje a charaktery postav se ovšem snažila (i podle znalosti Smetanových názorů) zjemnit a dát jim hlubší charakter. Pozměnila i stavbu původního Shakespearova dramatu. Text dodala skladateli už v roce 1871 a od té doby se jím Smetana několikrát zabýval. Dramaturgickou koncepci budoucí opery a dokonce i některé motivy měl dlouho připraveny. Rozvíjející se choroba i nervové vypětí (zřejmě především z důvodu finančního zajištění rodiny) však oddalovaly kompozici, a tak práce na Viole pokračovala až od roku 1883. Rychle postupující choroba skladatele a jeho smrt již nedovolily dílo dokončit.
Jde o jediné Smetanovo scénické dílo, jehož děj se neodehrává v českém prostředí. Smetanův dramaturgický posun k velkým světovým námětům je pozoruhodný, a přestože byl realizován jen zčásti, ukazuje na možný další skladatelův vývoj v budoucnosti, ale to mu již nebylo dopřáno. Smetanova poslední, nedokončená opera je pochopitelně uváděna jen velmi zřídka, obvykle to bývá příležitostně k uctění skladatele při některém jeho výročí.
Shrneme-li výše řečené, prvořadý význam v rámci Smetanova díla má operní tvorba. (Pochopitelně jiné Smetanovy práce nikterak neupozaďujeme, věnujeme se zde primárně otázkám vztahů hudby a literatury.) Souborem svých osmi dokončených oper (a jednoho zlomku), vzniklým v letech 1862–1984, vědomě usiloval o položení základu českého operního repertoáru, a proto se snažil nabídnout co nejvíce různých dobově aktuálních forem. Svůj individuální, národní styl vytvořil osobitým tvůrčím využitím různých stylových znaků a technik soudobé evropské opery. Velmi si vážil reforem Richarda Wagnera, zejména jeho představy hudebního dramatu, ve svých dílech je však nijak důsledně nesledoval: například Smetanova práce s motivy vychází spíše ze staršího německého romantismu a Liszta než z Wagnera a na rozdíl od něj se nevyhýbal ansámblům. V mnohém ohledu, zejména dramaturgickém, se často opíral o francouzské vzory, a přes své výhrady k italskému stylu využíval nezřídka i belcantové pasáže. Nikdy také nezavrhl koncept uzavřených hudebních čísel, i když kladl stále větší důraz na jednotu díla. Sám svůj operní styl označil jako „Smetanovský, tj. sloučení melodiích, i jednodušejších se vždy svědomitě volenou harmonisací a promyšleným plánem a ve stavbě, souvislosti a jednotě celé opery, jako jedna velká symfonie, arciť zde – co je nejhlavnější – s textem spojená.“ (Cit. podle: Mirko Očadlík, To, co my, komponisté, jako v mlhách tušíme. Praha: Melantrich, 1941, s. 20.)
Literatura:
HOLZKNECHT, Václav. Bedřich Smetana: Život a dílo. 1. / 2. vyd. Praha: Panton, 1979 / 1984.
JIRÁNEK, Jaroslav. Dílo a život Bedřicha Smetany, sv. 3 a 4: Smetanova operní tvorba. Praha: Editio Supraphon, 1984 (I), 1989 (II).
OČADLÍK, Mirko. To, co my, komponisté, jako v mlhách tušíme. Praha: Melantrich, 1941.
OČADLÍK, Mirko. Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana. Praha: Práce, 1945.
PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry I-IV. Praha: Za svobodu, 1948.
ŠOUREK, Otakar – RUTTE, Miroslav – TALICH, Václav – MANDAUS, Luděk –SVOLINSKÝ, Karel. Smetanův operní epilog. Praha: Topičova edice, 1942.
doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě
