Píše historické romány, koncertuje na varhany, načítá knihy pro nevidomé a slabozraké, pravidělně vystupuje v Českém rozhlase. Pokud budete hledat ty nejvšestrannější umělce, Josef Bernard Prokop mezi nimi nemůže chybět.
Už jen pro jeho velké pracovní vytížení jsme rádi, že si na nás udělal čas a zodpověděl několik otázek do Knihovnického zpravodaje Vysočina. Rozpovídal se o své tvorbě, zahrnující i nedávno vydaný román o ženách Karla IV., o vystupování na světoznámých místech, kde hrál na varhany, a své další a další činnosti…
Váš zatím poslední román vypráví o ženách Karla IV. a už anotace naznačuje, že čtenář se dozví i jisté pikantnosti. Prozradíte nám některou?
Možná bych tomu neříkal pikantnosti, spíš skutečnosti, které nejsou příliš známé. Nemějte obavy, bulvár to nebude… Dal jsem dohromady dostupné údaje o císaři a jeho ženách a pak se pokusil dotáhnout i některé naznačené souvislosti. Jak vlastně vypadal jeho osobní život, v jaké atmosféře se nesla jeho manželství, se kterou ženou si rozuměl víc, se kterou méně, se kterou docela bojoval. Které byl nevěrný, která byla velmi pravděpodobně nevěrná jemu. Jak moc mu jeho manželky mluvily do panování, i jak mu pomáhaly. O které se domníval, že ho zradila. Která ho odmítala. Dočtete se, že neměl jen čtyři ženy, že měl také kromě manželských dětí i nemanželské. A jedno, které nejspíš nezplodil. A také je tam vyšetřování vraždy, skutečné vraždy, která se stala roku 1363 v Praze a jejíž obětí byl císařův osobní malíř Mikoláš Wurmser. A vyšetřování se chopil sám Karel IV.
Jak dlouho jste na románu pracoval?
Docela dlouho. Hlavně proto, že už jsem na téma Karel IV. tři knihy napsal předtím. Musel jsem je pečlivě projít – ne proto, abych si připomněl karolínskou dobu a podrobnosti, ale abych nepsal dvakrát o tomtéž. A abych si neprotiřečil. Kniha samotná byla hotová za pár týdnů, ale ta příprava!
Jak jste řekl, téma Karla IV. jste nezpracovával poprvé. Je to vaše srdeční osobnost?
Určitě. Karel IV. je pro mě vlastně už pomyslný člen širší rodiny. Strávil jsem s ním tolik času! Když píšete o někom knihu, vlastně ho tak trochu adoptujete. Je s vámi, představujete si a sledujete jeho chování, postavy vám ožijí a chovají se tak, že se někdy nestačíte divit. Takže ano, je to na sto procent má srdeční záležitost. Má můj nekonečný obdiv a sympatie.
V čem byste charakterizoval Karlův největší přínos?
Napsal jsem o něm čtyři knihy a jeho život, přínos a zásluhy by vydaly na několik dalších. Zvelebil celé České království, přinesl řadu novot, nechal postavit mnoho domů, hradů, klášterů, založil univerzitu, která úspěšně žije dodnes. Založil Nové Město pražské, dal Praze most, udělal z Českého království hlavu říše římské, z Prahy sídelní město, dal češtině evropskou důležitost. Převzal zemi v nedobrém stavu, ale dokázal ji pozvednout nejvýš, jak se tehdy dalo. Kolik takových lidí bylo v dějinách? Kolik je takových dnes? Čím víc o něm víte, tím víc vás to vtahuje. Mám rád i atmosféru, která kolem něj byla.
Dokázal být tvrdý, lstivý, ale přijde mi, že si zachovával lidskost. Dost mě rozčiluje, když na něm někdo hledá poskvrny, protože je to v módě. Jistě, měl jako každý i své záporné stránky. Nebyl právě skromný, znal dobře svou hodnotu, možná bychom dnešní terminologií mohli mluvit i o kultu osobnosti. Ale nezasloužil si to za odměnu? Při těch zásluhách? On nikdy nevykřikoval velká slova, vymýšlel a tvrdě pracoval. Dnešní politici plánují v lepším případě na pár let dopředu, většinou jen do konce volebního období, Karel IV. myslel v horizontu mnoha desítek, stovek let.
Jen se mu nepodařilo prosadit zákoník. A víte proč? Je to dodnes stejné. Musel by ho odsouhlasit zemský sněm. A kdo by dobrovolně přijal zákoník, který mu nedovoluje brát, co mu nepatří, a dělat si, co chce…?
Jak vlastně pracujete s rešeršemi? Autorů se často ptám, kolik hodin stráví v archivu, o Karlu IV. či Marii Terezii, o níž jste psal také, toho ale podobné instituce moc nevydají, nebo se pletu? Co je pro vás stěžejním zdrojem při získávání informací?
Příprava historického materiálu pro knihu s historickým námětem trvá daleko déle, než psaní knihy samotné. O Karlovi je materiálu poměrně dost, o Marii Terezii ještě o mnoho víc. Mám nejraději knihy, ale spousta věcí se dá najít jen na internetu, myslím tím naskenované odborné knihy, české i cizojazyčné, e-knihy, někdy i odborné práce všeho druhu. Před psaním toho musím nastudovat co nejvíc. Kvanta literatury! Kdybyste viděl mou knihovnu a knihovnu v mém počítači, bylo by vám to jasné. Na jednu knihu musím prostudovat opravdu stovky, někdy tisíce stránek. I kvůli malé zmínce nebo nějakému špílci na jednu, dvě řádky musíte dlouho hledat. Snažím se všechno co nejvíc ověřit, abych nepsal hlouposti. Proč ohýbat dějiny? Pro mě je věcí cti vést děj tak, aby dějinám odpovídal a vycházel z nich.
Autora, který píše o historii, se nejde nezeptat: v jakém historickém období byste žil nejraději? Nebo alespoň za vlády jakého panovníka?
V zásadě mám tři nejoblíbenější období – dobu Karla IV., Rudolfa II. a Ludvíka XIV., tam bych žil nejraději. Jsou to opravdu zajímavé epochy. Ale jsem docela spokojený i s dnešní dobou. V obdobích, o kterých jsem mluvil, bych jen těžko psal historické romány…
Jste renesanční člověk. Nepíšete jen knihy, ale také hrajete a koncertujete na varhany. 
Jak psaní a hraní dokážete skloubit?
Ono se to skloubit vlastně moc nedá, ale snažím se. Kromě toho psaní a hraní také učím, načítám knihy, vysílám v rozhlase, ale zatím mě to neunavuje. Naopak, bavím se – a má to velkou výhodu, ještě nikdy jsem se nenudil.
Na varhany koncertujete nejen u nás, ale i v jiných zemích. Dokážete vyjmenovat, kde všude a na jakých známých místech jste hrál? A kde se vám líbilo nejvíce?
Hrál jsem ve velké části zemí Evropy. Asi největší dojem na mě udělaly velké varhany ve Francii a ve Španělsku, ale i německé a italské varhany stojí za to. A upřímně, ty české, zanedbávané desítky let, ale už často dobře zrestaurované, mají také hodně do sebe. Nejvíc se mi asi líbilo v Notre-Dame, nebo v Barceloně ve staré katedrále. Nejde jen o varhany, ale i o prostředí, kde hrajete. Moc rád bych si někdy zahrál v Atlantic City, tamní varhany jsou největší na světě. Nějak mi to zatím nevyšlo.
A jak se vám vystupovalo v Havlíčkově Brodě, v kostele Nanebevzetí Panny Marie, při vašem červnovém koncertě?
Bezvadně! A neříkám to proto, že děláme rozhovor pro havlíčkobrodský zpravodaj… Hraní v chrámu Nanebevzetí Panny Marie jsem si opravdu užíval. A věřím, že posluchači také. Atmosféra byla od mého příjezdu opravdu příjemná a spontánní. Vstřícná. Nevěřil byste, jak se dá z posluchačů vycítit zájem, jestli poslouchají, anebo ne. Zažil jsem kdysi koncert, bylo to v Praze, myslím, že v Zrcadlové síni, kdy jsem měl na začátku vystoupení pocit, jako by se hudba od posluchačů odrážela. Byli uzavření, nejspíš neměli ani moc náladu poslouchat… vím, zní to hloupě, ale bylo to tak. A po přestávce se to najednou změnilo a oni se prostě otevřeli.
Další z vašich činností je načítání knih pro nevidomé a slabozraké. Řekl byste nám, kolik už jich máte na kontě? A jak dlouho trvá práce na jedné z nich?
Ano, do Knihovny a tiskárny K. E. Macana už chodím docela dlouho, za tu dobu jsem načetl zhruba kolem stovky titulů. Práce na jedné knize je odvislá od toho, kolik má stránek, kolik znaků je na stránku, tedy jak hustě je vytištěná, jak je text stylově psaný a jak je složitý. Při složitějším textu musíte přizpůsobit tempo řeči, tím naskakuje čas a počet natáčecích frekvencí. Jednodušší malá kniha bývá načtená tak za šest, sedm frekvencí, ale není výjimkou, že větší čtete několik měsíců, tedy odhadem patnáct, dvacet frekvencí, přičemž jedna frekvence jsou asi čtyři hodiny.
Jak dlouho s Knihovnou a tiskárnou K. E. Macana vlastně spolupracujete?
Myslím, že je to skoro přesně deset let. Dělám to moc rád. Je to nádherná práce, smysluplná. A velmi příjemné je, když do KTN někdy přijde návštěva nebo exkurze, bývají to celé skupiny a nechají si vás zavolat, znají vámi načtené knihy a něco vám třeba i pochválí. A to neříkám, abych se chlubil, stává se to nejenom mně, ale každému z nás, kteří v KTN načítáme. Je to bezvadná zpětná vazba, vlastně nejdůležitější, kterou máme. Spokojený posluchač… Moc si toho vážím. Je to velká pocta, dává to energii do další podobné práce a také to potvrzuje její smysl a hodnotu.
Josef Bernard Prokop
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
