To, že se u nás v knihovně od října do června konají besedy pro děti různých věkových kategorií, je již dlouholetou tradicí. Poděkování za to patří především kolegyním z dětského oddělení, které neúnavně čerpají inspiraci z nepřeberného množství vycházejících publikací a připravují pro děti stále nové a nové pořady.S kolegyní Monikou Bobkovou, která má na starosti oddělení pro handicapované čtenáře a věnuje se i trénování paměti, jsme chtěly přijít s trochu jiným programem, ve kterém by primárně nešlo o literaturu, a který by byl pro děti spíše zážitkem. Také jsme si přály, abychom besedu mohly nabídnout i dětem, které bývají občas trochu opomíjené – tedy těm ze speciálních a zvláštních škol a hospiců. Inspirací nám byl kurz artefiletiky absolvovaný v Praze pod vedením lektorky Bc. Heleny Hingarové.
Artefiletika (Arte = umění, Filetika = milovat, mít v oblibě) je reflektivní, tvořivé a zážitkové pojetí vzdělávání a využívá umění jako jazyk ke komunikaci. Do praxe na školách ji v devadesátých letech 20. století uvedl doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc., který sám vyučoval výtvarnou výchovu a zajímal ho především prožitek při tvoření. Přínosů artefiletiky je mnoho, např.: rozvíjí osobnost a jedinečnost každého člověka, pomáhá najít místo ve skupině kamarádů, je dobrým nástrojem při práci s emocemi, dokáže zjednodušit a přiblížit složité situace…
Ideální by bylo lekce založené na artefiletice vést v menších skupinách. K nám ale dochází většinou celé třídy, a protože je nechceme dělit, pracujeme i s kolektivem čítajícím zhruba 20 dětí. Tomu samozřejmě přizpůsobujeme i náplň programu.
Při práci s dětmi vycházíme z toho, že každý obrázek je hezký – ať už ho tvoří člověk nadaný pro kreslení, nebo ten, komu výtvarná výchova nikdy blízká nebyla. A také nikoho k malování nenutíme. Určitě pro nás není problém, pokud se některé z dětí rozhodne činnosti se neúčastnit.
Programy začínáme tím, že děti si vyberou jednu kartičku z deskové hry Dixit. Tu si nalepí na volnou čtvrtku a následně ji dokreslují. Chceme po nich, aby se při volbě řídily tím, co je jim blízké či co se jim líbí. Už tady je zajímavé sledovat různé preference dětí – některé si skutečně vybírají motiv, který je osloví, ale někteří třeba volí strategicky takové, jež se jim budou lépe „domalovávat“. Nebo naopak ty, co jsou pro ně nějakým způsobem tajemné a jejich význam je těžko určitelný. Malovat děti mohou pastelkami, fixami nebo vodovými barvami.
V druhé části programu (o níž si troufnu napsat, že je zábavnější a vybízí k větší aktivitě) děti společně vytváří obraz inspirovaný abstraktními díly Jacksona Pollocka. Na velký arch papíru nanáší barvu pomocí kelímků zavěšených na provázku. Každý si může vybrat svou oblíbenou barvu a je jenom na něm, jak moc a s jakou intenzitou ji přenese na společný výtvor. I při této činnosti je zajímavé děti sledovat. Už jen proto, že je možné odhalit ty živější a naopak ty introvertnější. Doposud jsme se setkaly pouze s malým procentem těch, kteří by se této aktivity nechtěli zúčastnit. Hotový „obraz“ si děti na konci programu pojmenují a po zaschnutí barev si ho odnáší do školy, kde si ho mohou vystavit nebo ještě nějakým způsobem dále dotvářet.
S programem chceme určitě pokračovat i v budoucnu. Rády bychom do něj přidaly poslech hudby nebo mluveného slova (například recitační přednes poezie). A co se týče tvoření, budeme s dětmi i nadále vytvářet něco, co si od nás odnesou a co je potěší. A i když to vyzní jako klišé, veskrze kladné odezvy jsou pro nás tou nejlepší odměnou.
Táňa Horáková, Krajská knihovna Vysočiny