Při práci s dětmi, kterým chodím číst do školek a škol, mi pod rukama vzniká jakýsi “zlatý fond”. Jsou to knihy, které baví děti napříč věkovými kategoriemi, líbí se klukům i holkám a při každé návštěvě je vyžadováno opětovné čtení. Do této kategorie patří i knihy norské autorky Kari Staiové, které v nakladatelství Host vyšly v překladu Pavly Nejedlé pod názvy Jonáš a Nenáš (2020) a Jonáš a Nenáš – Zloděj na útěku (2022). Jonáše a Nenáše s sebou beru na čtení vždy, a když na ně tu a tam přece jen nepřijde řada při předčítání, mohu si být jistá tím, že po nich děti sáhnou o přestávce nebo po skončení, kdy se mohou přinesenými knihami probírat a číst si chvíli samy. Většinou se jich shlukne několik kolem jedné knihy, ukazují si prstem na každé stránce, společně se smějí, listují tam a zpátky.
A rodiče či paní učitelky často vrtí hlavou. „Víte, mně se moc nelíbí ty ilustrace…” přiznávají dospělí opatrně. Mám pocit, že knihy o Jonášovi a Nenášovi jsou z těch, které se v České republice kupují téměř výhradně na přání dětí.
Každý z nás má vlastní názor na ilustrace v dětských knihách a vkus se liší čtenář od čtenáře. A to je v pořádku! Knih pro děti u nás vychází tolik, že si každý může vybrat, co lahodí jeho oku. Při výběru knih pro děti ale nesuďme jen podle vkusu svého, nezapomínejme se ptát dětí, co se líbí jim. Zejména ty menší totiž ještě nejsou zatížené mainstreamovým vnímáním líbivých ilustrací a s nadšením sáhnou po kvalitním, i když méně obvyklém výtvarném stylu. My dospělí – v dobré vůli najít knihu s obrázky, které budou dětem srozumitelné – často příliš omezujeme širokou škálu kvalitní ilustrace, která by mohla děti oslovovat a rozvíjet.
Ilustrace Kari Staiové jsou jednoduché a jednoznačné, jen méně obvyklé jak barevně, tak graficky. Nebojme se jich, čím častěji budeme Jonáše a Nenáše brát do ruky, tím víc v nich budeme nacházet to kouzlo, jímž na děti působí. Právě ta geniální jednoduchost těchto ilustrací má hned několik funkcí. Jednak zpřístupňuje příběh i velmi malým dětem. Díky tomu v Jonášovi a Nenášovi nacházíme tituly, které při společném čtení před spaním pobaví jak tříletého caparta, tak jeho starší, školou povinné sourozence. Hodí se ke společnému i samostatnému čtení do školek, a to i díky velmi kvalitnímu, pevnému papíru, který slibuje, že se kniha rychle nezničí ani v prostředí, kde se děti teprve učí se stránkami zacházet opatrně. Při předčítání větší skupině dětí, například v kroužku na koberci, je jednoduchá grafika výhodou, protože výpověď ilustrace je čitelná i na větší vzdálenost. Zároveň to mohou být knihy, které v první i druhé třídě poslouží k nácviku techniky čtení – text je součástí ilustrace, ale nikdy jí není překryt, font je přátelský a dostatečně velký, střídají se zde věty kratičké i ty o něco delší, pasáže přímé řeči jsou jednoduché a jednoznačné.
A to vůbec nemluvím o aktivním přesahu knihy při výtvarných a dramatických aktivitách. Stačí vám červená na Nenášův klobouk, modrá na Jonášova kulicha, žlutá na zloděje. Můžete kreslit, vystřihovat, slepovat. Můžete také nacvičit krátké představení a konečně z divadelních prkýnek ve školičkách a školách vyšoupnout už lehce otřepaného Koblížka i se Třemi kůzlátky.
Opusťme teď výtvarnou stránku, která je pro většinu z nás hlavním určujícím parametrem při výběru dětských knih, a podívejme se na příběh. Příběhy Jonáše a Nenáše jsou vtipné, napínavé a mnohovrstevné. Navíc vyšperkované jazykovým humorem – zase se ukazuje, že čím jednodušší text je, tím musí být práce překladatele i redaktora pozornější a přesnější, na každém slově záleží. Zde oceňuji zejména překlad samotných jmen hlavních protagonistů, kteří se v originále jmenují Jakob a Neikob, a například v angličtině Yesper a Noper.
A co ve svých příbězích Jonáš a Nenáš dělají? V obou případech je zápletka postavená na obtížích, do nichž se kamarádi dostanou vinou svého jednostranného postoje k životu. Nenáš, která říká na všechno “ne”, se svým odmítavým postojem často ochudí o mnoho zajímavého. Naopak Jonáš, který na vše reaguje nadšeným JO!, se dostává do nebezpečných situací, protože je kromě opakovaných nabídek podomních obchodníků, ochoten přikývnout i zloději nebo krokodýlovi.
Rozhovory s dětmi o tom, jestli je v životě dobré se vším souhlasit, nebo naopak všechno odmítat, jsou pro mě tím nejzajímavějším a nejzábavnějším na práci s Jonášem a Nenášem. Při diskuzi na nás totiž vždy vyskočí i řada dalších témat. V okamžiku, kdy se Nenáš snaží dostat nevinného Jonáše z vězení, můžeme mluvit o přátelství a laskavosti. Když se Jonáš pokouší přesvědčit Nenáše, aby spolu jeli na výlet, nabízí se k diskuzi téma odlišnosti lidských povah a nutnosti naučit se efektivně komunikovat i s lidmi, kteří mají jiné názory než my. V přímém protikladu tu stojí bezelstný Jonáš a vypočítavý zloději, pojďme tedy prohodit pár slov o tom, co je to dobro a zlo a jakou roli v příběhu hraje vina a trest. Jonášovo přijímání všeho je často naivní a způsobuje komplikace – má dům plný lamp a lustrů a následně se musí přestěhovat, přímo pod nos je nám tu servírováno téma zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí. S Jonášem a Nenášem se učíme schopnosti správně reagovat v komplikovaných situacích a hledání řešení přijatelného pro většinu. Díky jednoduchým (ale nikoliv banálním) dialogům získáváme možnost ukázat dětem, jak silným nástrojem může jazyk v mezilidské komunikaci být.
Jonáš a Nenáš nejsou jen jakýmsi uměleckým výstřelkem o dvou divných, dvoubarevných chlápcích. Jsou to velmi důkladně promyšlené a výborně propracované příběhy, které v sobě snoubí inteligentní humor a hlubší myšlenky. Rozhodně se nejedná o knihy “na jedno přečtení”, k Jonášovi a Nenášovi se děti budou chtít vracet, budou na sebe se smíchem pokřikovat JO! a NE!, možná se u vás (tak, jako se to stalo v naší rodině) vžije rčení „Nedělej Nenáše.” V originálu už vzniklo sedm knih o Jonášovi a Nenášovi, pevně doufám, že ani v češtině nezůstane jen u dvou. Pokud Jonáše a Nenáše zatím jen opatrně obcházíte s myšlenkou „jednou se na to podívám”, neváhejte a sáhněte po nich. Otestuje je na dětech ve svém okolí. A doporučujte je dál, oni za to totiž opravdu stojí.
Mgr. Petra Schwarzová Žallmannová, autorka blogu Opičí matka
