V letošním roce si připomínáme dvojí výročí spisovatele Jaroslava Haška. S naším regionem je spjato to kulatější. Přesně před sto lety krátce po silvestrovských oslavách vyšel již tehdy známý spisovatel ze svého lipnického domku odklízet sníh. Nikdo ze sousedů netušil, že je to naposled. 3. ledna 1923 Jaroslav Hašek zemřel. Mnozí přátelé v Praze tragické zvěsti nechtěli uvěřit domnívajíce se, že se jedná zas o nějaký povedený Haškův žert, leč opak byl pravdou. K posmrtnému loži věčného buřiče se tak dostavil jen malíř Panuška, který Haška na Lipnici přivedl. Haškovi se kvůli předčasné smrti nepodařilo dovést do konce své slavné dílo Osudy dobrého vojáka Švejka, jejichž finální rozuzlení nám dodnes zůstává utajeno. Až do současnosti tedy záleží především na invenci režiséra a scénáristy, jakým způsobem představení Švejka ukončí.
Neposednost Švejka a jeho autora nedala spát mnoha uměleckým duchům již ve 20. a 30. letech 20. století. Rozevláté diskuse a příspěvky k nevšednímu dílu shrnuje např. publikace Luboše Merhauta Čtení o Jaroslavu Haškovi. V této antologii je zachyceno i svérázné pojetí Švejka německými autory. Německému publiku zprostředkoval velmi záhy knihu Max Brod, propagátor české kultury, překladatel, známý přítel Franze Kafky, obdivovatel Leoše Janáčka a také mj. vojáka Švejka, o němž napsal rozsáhlou pochvalnou recenzi v roce 1923 ve výboru statí o kultuře. Švejk mu zde není prototypem ulejváka a blba, ale naopak hluboce strukturované postavy, která „vypovídá cosi nevypověditelného nejen o vlastním národě, nýbrž že má nadto co činit s nejtajemnějšími základy bytí všeho lidstva.“ Podobně jako bláznivý rytíř de la Mancha. Spolu s Hansem Reimannem je Max Brod autorem dramatizace Osudů dobrého vojáka Švejka, která se stala předlohou pro několik divadelních i filmových zpracování. Nejznámějším provedením německé předlohy se stala inscenace významného berlínského režiséra Erwina Piscatora, která měla nejen u berlínského publika obrovský ohlas. Erwin Piscator zařadil do inscenace různé technické triky, na dramatizaci se podílel Bertold Brecht, výtvarného zpracování se ujal George Grosz, jenž vystihl, dle názoru mnohých, mnohem lépe protiválečný obsah Haškova románu než vysmáté ilustrace Josefa Lady.
Na základě své spolupráce s Erwinem Piscatorem vydal George Grosz soubor 17 kreseb s názvem Hintergrund, které se staly v letošním roce součástí sbírky Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod. George Grosz (1893, Berlín – 1959, Berlín) byl malířem, grafikem, karikaturistou, angažovaným levičákem, kterého spojovala s Jaroslavem Haškem přímá zkušenost s bojištěm první světové války, sklon k anarchii a k alkoholu. V první polovině 20. let 20. století doprovodil ilustracemi Die Abenteuer des Herrn Tartarin aus Tarascon francouzského spisovatele Alphonse Daudeta, které vycházely původně též nejprve časopisecky a dosáhly podobně jako Švejk značného ohlasu u publika. Grosz měl celý život blízký vztah k dadaismu, kritice maloměšťáctví a k pacifismu. Nepřekvapí proto, že po nástupu nacismu v Německu bylo jeho dílo ostrakizováno a samotný autor musel před perzekucí utéct do Ameriky.
Soubor kreseb ke Švejkovi se zaměřuje více než na samotnou postavu hlavního hrdiny na kritiku vlády a církve a jejich nakládání s člověkem ve jménu „vyšších zájmů“. V kresbách nacházíme zpodobnění masového hrobu, poprav, Krista na kříži s plynovou maskou. Grosz použil Švejka k poukázání na negativní roli církevních představitelů a posluhovačů vlády, kteří podporovali nacionalistické štvaní a nadšení pro válku. Z děsivých karikatur s jejich šklebem a výsměchem zaznívá mnohem více ze Švejka, jemuž nezbývá než tváří tvář hrůzám války nasadit nejapný výraz, aby odkryl skutečnost oněch „vyšších zájmů“. Podobně chápal celé dílo i Erwin Piscator. Ve své inscenaci se zaměřil na tři základní polohy Haškova románu – pohyb, protiválečné zaměření a snahu smrsknout rozsáhlý román do jedné inscenace vystižením nejpodstatnějšího. Pohyb je fascinující součástí Švejka a málokomu se podařilo tolik vystihnout jeho neopominutelnou roli ve významu díla jako Erwinu Piscatorovi. Dle něho jsou Osudy románem, „ve kterém přes pasivitu hlavní postavy bylo vše založeno na pohybu; Švejk je transportován – z vězení do vězení – Švejk provází kurátora na jeho cestách na mši, Švejk přijíždí v židli na kolečkách k odvodu, odjíždí vlakem na frontu, po celé dny pochoduje, aby našel svůj regiment, zkrátka je kolem něho neustálý pohyb.“ Dalo by se říci něco jako Ahasver s Donem Quijotem dohromady. Nebo spíše se Sancho Panzou. A to ještě bez osla. Piscator se hluboce zamýšlí i nad oním otevřeným koncem. Není jasné, jak to se Švejkem nakonec dopadlo. Přežil a dál chodil v poklidu do hospody? Zemřel a v nebi se setkal s dalšími zraněnými vojáky s vyhřezlými střevy, rozstřelenou hlavou, s vojáky bez nohou, bez očí? Přežil a narazil na stejné udavače, akorát ve službách nového režimu? Zkusme se i my zamyslet z trochu jiné strany nad Haškovým Švejkem a nad jeho výpovědí o politice, válce a síle smíchu. A zkusme také být čas od času tak směšně a přiblble odvážní, když se setkáme s touhou mechanistické moci ovládat životní síly jedince. Trocha anarchie neuškodí ani v dnešní spořádané době…
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Hintergrund
Hintergrund
