Ve spolupráci se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých jsme se v dubnu a květnu připojili ke Dnům umění nevidomých. Měli jsme tu čest, uvést výstavu dnes již nevidomého pana Václava Fanty.
V pátek 14. dubna proběhla slavnostní vernisáž za přítomnosti autora. Bylo to příjemné setkání, které jsme mohli využít k rozhovoru.
Pane Fanto, vítáme vás v Havlíčkově Brodě. Vy tu ale nejste poprvé…
Když jsem zjistil, že tentokrát bude moje výstava v Havlíčkově Brodě, hned jsem si vzpomněl na svá mladá léta. Ve vašem městě jsem byl na vojně. Bohužel tady také vojenský lékař odhalil mou nevyléčitelnou oční vadu.
Jak jste se k fotografování dostal?
V 10 letech jsem od táty pod stromeček dostal fotoaparát. Krásnou vzpomínku mám na jednu z prvních fotografií, kdy jsem fotografoval paní učitelku. Jenže mi z toho vyšla rozmazaná postava u růžového keře. Ale paní učitelka mě podržela. Moc mě pochválila, že se tam pěkně povedla.
Fotografoval jste i známé herce. Prvotním impulsem byla vaše profese nebo přátelství?
Profese. Fotografoval jsem pro Mladou frontu. A kam mě poslali, tam jsem fotografoval. Těm, které jsem zachytil, jsem dával fotky k autorizaci a tím se někdy rozvinulo naše přátelství. Například s Josefem Hlinomazem jsem se potkával u sklenky vína, kde mi nabízel své obrazy. Ale i když to tenkrát nebyly nijak závratné částky, pro mě to bylo stejně dost peněz, takže jsem nic nekoupil.
Také vzpomínám, jak jsme fotili módu na Hluboké. S modelkami jsme po focení seděli v restauraci a přišli tam Hlinomaz s Janem Werichem. Na důkaz, že je znám, jsem s nimi šel na skleničku. A pak jsem poprosil o podpis, aby mi doma věřili. Hlinomaz napsal: „Seděli jsme spolu.“ Werich: „Na prdeli.“ Asi za měsíc jsem fotografoval Miroslava Horníčka a ten mi pak k podpisu přidal větu: „Tenkrát tam jedna prdel chyběla.“ Na to vzpomínám moc rád.
Nevěnujete se pouze fotografování, ale jste také členem pěveckého sboru Vokál klub. Byl jste u jeho zrodu?
Ano, byl, a to v roce 2004. Prvním sbormistrem byl Ondrej Čanecký.
Nedovedu si představit fungování sboru, kde jsou převážně nevidomí členové.
Je to velmi pracné, vše se musí nacvičit. Začínáme předehrou, aby bylo jasné, kdy začít. Současný sbormistr Pavel Menhart s tím má mnoho práce. Ale moc nás to baví. Nedávno jsme vystupovali i s Anetou Langerovou, při předávání ocenění v Národním muzeu.
Vystupujete i mimo Prahu?
Ano, vystupujeme. Nedávno jsme zpívali v Lysé nad Labem a chystáme se do Rokycan. V našem repertoáru jsou různé žánry, od lidovek po klasiku. Natočili jsme také CD.
V posledních letech jste získal několik ocenění, například Cenu Olgy Havlové nebo medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. Jak to hodnotíte?
Překvapilo mě to, je to pocta a podnět k další práci. Velice si toho vážím. Ale největší radost mi udělala rozhlasová cena pořadu Host do domu, kdy hlasovali posluchači. Byl jsem v pětici oceněných – spolu s Jiřím Hanzelkou, Miroslavem Zikmundem, Hanou Maciuchovou a Zdeňkem Mahlerem. Toho si cením nejvíce.
Panu Fantovi přejeme hodně životního optimismu a aby se mu dařilo i nadále přinášet ostatním radost do života.
Václav Fanta se narodil 17. dubna 1940. Vystudoval Střední uměleckou grafickou školu v Praze a v roce 1971 na pražské FAMU absolvoval obor Umělecké fotografie. V mládí mu odhalili retinopatii – nezastavitelný degenerativní proces onemocnění sítnice. I přesto se fotografii věnoval nadále, a to v různých oborech a zaměstnáních. Celý život je i přes svůj zdravotní handicap velice aktivní. Sám pomáhá ostatním. Zapojil se do organizací věnujících se zrakově znevýhodněným. Vymyslel společenskou hru pro nevidomé Quardo, v níž již několik let probíhají turnaje.
Václav Fanta
Hana Lacinová, Krajská knihovna Vysočiny
Fotografie: Libor Blažek, archiv KKV
