Zprávy městského musea v Německém Brodě
Bude to z mé strany působit jako reklama na havlíčkobrodské muzeum, ale v časopisech, které vám v tomto článku chci představit, vycházely klíčové články o historii Havlíčkobrodska. Tradice novodobého bádání nad regionálními dějinami je s muzeem od počátku spjata.
Se vznikem německobrodského městského muzea na začátku 20. století je spojena aktivita samotné radnice uchovat své movité památky a zároveň nenechat vyprchat obdivuhodnou píli několika nadšenců, kteří v regionu sbírali exponáty pro Národopisnou výstavu v Praze v roce 1895. Ti totiž po jejím konci měli nastřádané mnohé zajímavosti, ale zmizel původní smysl akvizic. Rozmach muzejnictví nebyl v této době nic výjimečného. Nešlo však o profesionální instituce, nejvíc záviselo na ochotě a nadšení učitelů, advokátů a lékařů, dostatku peněz podnikatelů a příspěvků obyčejných lidí, v neposlední řadě pak také na adekvátních výstavních prostorách. Paradoxně brodskému muzeu nechyběla pouze první složka. A možná díky tomu se našel čas na psaní. Učitelé na měšťanských školách, profesoři na gymnáziu a kněží v premonstrátském klášteře v Želivě (spravující klášterní budovu) natolik zajímal výzkum regionu, že už desítky let publikovali své výzkumy různě po českých zemích a nyní, s muzeem jako institucí za zády, dokonce i doma.
První muzejní Zpráva vyšla už roku 1887 z pera muzejní společnosti, předchůdce městského muzea. Šlo o skupinu učitelů místních škol, kteří si pod muzeem představovali sbírání předmětů pro pedagogické účely. Tuto informaci uvádím nejen pro úplnost, ale také kvůli posloupnosti. O několik let později (1898) vzniklo nezávisle na této společnosti městské muzeum a vydalo roku 1905 své první zprávy, ty sice neměly název (tisk nesl na obalu pouze Městské museum v Něm. Brodě), ale byly označeny řadovou číslovkou II. Několikastránkový sešit pravděpodobně odkazoval na zmíněnou Zprávu německobrodské musejní společnosti, nebo na dodnes neznámou zprávu Městského musea někdy z let 1898–1904.
Oba zmíněné tisky nebyly ničím jiným než výročními zprávami o činnosti spolků. Ve stejném duchu pokračovaly i ročníky z let 1906, 1907 a 1908–1909. Poslední dva se však pokusily do svého obsahu přidat i historické články: v roce 1907 se veřejnost dozvěděla od Jaroslava Růžičky o Janu Františku Beckovském (od jehož narození uplynulo tehdy 250 let) a o dva roky později sepsal profesor Josef Němec Příspěvek k dějinám školství v Něm. Brodě.
Tyto dvě vlaštovky předznamenaly osud dalších čísel muzejního časopisu. Roku 1916, uprostřed probíhající Velké války, světlo světa spatřily Zprávy městského musea v Německém Brodě. Ačkoliv nenesly žádné pořadové číslo, vědělo se, že jde o šesté v pořadí. Kdo je dostal do rukou, musel žasnout. Na 76 stranách (nepočítáme-li reklamy) se nacházelo pět obsáhlých článků a několik drobných zpráv o dějinách Německobrodska. Vyberu ty dodnes (ano, dodnes) nejdůležitější: místní gymnaziální profesor František Petr popsal fungování augustiniánského kláštera, pražský archivář Josef Borovička nastínil stav děkanství německobrodského v 18. století, historik Josef Vítězslav Šimák zase představil tuto krajinu v éře Husově a Stanislav Stuna s Jaroslavem Růžičkou začali psát historii jednotlivých měšťanských domů v Německém Brodě.
Časopis měl úspěch. Hlad po regionální historii, byť v době stále se horšící životní úrovně, rostl. Není divu, Německobrodsko zůstávalo z pohledu zkoumání lidského vývoje doslova polem neoraným a je sympatické, že se místním muzejníkům podařilo pro různá témata získat příspěvky od odborníků nejpovolanějších. Krom zmíněného Josefa Borovičky a Josefa Vítězslava Šimáka lze v dalších číslech přidat Augusta Sedláčka (článek O centnéři staročeském, 1917), Emanuela Lemingera (Bylo-li v Něm. Brodě mincováno?, 1917) a Karla Kazbundu (Karel Havlíček v posledním roce svého života, 1924–1925). Primárně však publikovali sami členové muzejního kuratoria a regionální učitelé, především František Petr, Václav Fiedler, Jaroslav Růžička, Stanislav Stuna, Karel Stibral či Karel Jelínek. Nástup nové generace v třicátých letech pak představovali Pavel Sochr a Antonín Šouba.
První dvě čísla rozšířených Zpráv vyšly po roce (1916 a 1917) a nezdá se, že by jejich obsahy spojovala jednotná linka, ačkoliv v druhém časopise můžeme spatřit v některých článcích blízká témata o dolování stříbra. Pravděpodobně kvůli státnímu převratu a následné krizi se nové, osmé číslo posunulo až na rok 1923, ale zahrnovalo bádání a muzejní vývoj v letech 1918–1921. Dominují zde články o 17. století. Devátý a desátý ročník se poté staly spíše dvojročníky, které vycházely v letech 1924 (pro léta 1922–1923) a 1926 (1924–1925). V obou se objevily články o Karlu Havlíčkovi, brodských institucích a elitách. Jedenácté číslo opět postrádá jednotnou linku a objevilo se v roce 1931. Poslední, dvanácté číslo pak muzeum publikovalo ve složité době let 1938-1939. Hlavním motivem obsahu se stalo vzdání holdu zemřelému Františku Petrovi. Do všech čísel se pak promítá zájem autorů o brodské památky, německobrodské měšťanské domy především.
Obdivuhodný výkon německobrodských muzejníků se do budoucna stal solidním základem historického bádání v okrese a také inspirací, na které v sedmdesátých letech vyrostl nový sborník k regionálním dějinám – Havlíčkobrodsko – vycházející dodnes.
Čísla časopisů jsou prezenčně k dispozici v Krajské knihovně Vysočiny a v odborných knihovnách Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod a Státního okresního archivu Havlíčkův Brod.
Obálka Zpráv z roku 1917
Článek Františka Petra o průběhu Velké války v Německém Brodě (1938)
Opis ze zvonů Barbora, Vilém a Václav v článku Václava Fiedlera (1917)
Michal Kamp
