Historie zdá se býti danou věcí, zapsáním uplynulých dat a faktů dle ověřených zpráv solidních úředníků a spisovatelů. Leč stačí podrobněji nahlédnout na podobu historie a její proměny v našich zemích, aby bylo zřejmé, že zaznamenání plynutí času podléhá všelikým trendům, módám, ideologiím i školním osnovám. Exemplárním příkladem pro historickou fabulaci, která nicméně po staletí utvářela národní vědomí Čechů, je Kronika česká Václava Hájka z Libočan.
Václav Hájek z Libočan (obec u řeky Ohře nedaleko Žatce) byl farářem, kazatelem a spisovatelem, respektive spisovatelem spíše jen okrajově a nahodile. Známá jsou de facto jen dvě jeho díla, a to právě Kronika česká, jež vyšla poprvé v proslulém nakladatelství u Jana Severina ml. v roce 1541 a popis požáru na Malém Městě Pražském z téhož roku. Kronika začíná příchodem Čechů a končí rokem 1526, tedy nástupem Habsburků na český trůn. Kronika byla díky své čtivosti a českému jazyku přístupna širším vrstvám společnosti a na dlouhou dobu se stala základní příručkou o českých dějinách. Vycházel z ní do velké míry i Jan František Beckovský, brodský rodák, jenž v roce 1700 vydal též rozsáhlé historiografické dílo v českém jazyce Poselkyni starých příběhův českých, ve které se na Hájka odvolává. Přebírá i jeho vymyšlené přesné datace, např. ohledně přesného určení příchodu Čechů do roku 622 nebo ohledně vzniku Německého Brodu, který dle Hájka a potažmo Beckovského je datován léta Páně 793. Zcela smyšlené letopočty a dle bujné fantazie Hájkovy doplněné příběhy přetrvaly až do dob osvícenských. Ostrou kritiku nad Kronikou českou vyřkl až Gelasius Dobner v polovině 18. století, nicméně ani jemu se zcela nepodařilo zpřetrhat oblíbenost tohoto kratochvilného čtení, které utvrzovalo Čechy v jejich hrdinství a bohatství země. O oblíbenosti Kroniky české svědčí i dochování dalších vydání ve sbírkové knihovně havlíčkobrodského muzea. Vydání z roku 1819 je zde uloženo ve třech exemplářích, z toho u dvou jsou určeni i původní majitelé – pan František Klement z Termesiv a pan Patočka z Německého Brodu. Několikrát je v muzejní knihovně i vydání z roku 1906 od Václava Flajšhanse, důkaz, že v mnoha vlasteneckých rodinách se i ve 20. století raději sahalo po méně obsáhlé Hájkově kronice než po Palackého veledíle, a také doklad toho, že podrobení kritice od současných slovutných historiků, jako byl např. Jaroslav Goll, nemělo tehdy (a nemá zcela ani nyní) dopad na kritičnost čtenáře. Vydání z roku 1819 opakuje v úvodu přínos česky napsaného díla, které po léta udržovalo povědomí o české historii, kultuře a jazyku:
„Toto nynější vydání Hájkovy Kroniky stalo se jest roku 1819 za slavného panování Jeho Milosti Císaře Františka prvního, našeho nejmilostivějšího českého krále k věčné našeho pravého starého vlastenského jazyka památce, pročež jest všecko, slovo od slova, obrázek od obrázku pilně ponecháno. Všecko to ji se stalo na vlastní útraty a vydání pána rytíře Jana Ferdynanda z Šenfeldu, českých a rakouských stavův úda, k radosti jeho krajanuow.“
Jaké jiné české dějepisné dílo může se těšiti tak dlouhé oblibě a tolikerými vydáními? A není nakonec jedno, že byly letopočty smyšlené, vždyť kdo si je ve skutečnosti schopen je zapamatovat? Hájkova kronika byla vydána v kritické edici ještě v roce 2013 – náklad nestačil! V roce 2022 byl připraven dotisk. Škoda, že zatím nevyšla žádná studie či statistika, která by mapovala, jaká kniha se objevuje v českých domácnostech nejvíce. Kdyby se třeba při sčítání obyvatel uvádělo, jako se dříve uvádělo domácí zvířectvo, i domácí knihovna. Troufám si tvrdit, že Hájkova Kronika by byla na čelných místech. A jaké byste si tipovali další vlastenecké dílo? Já osobně bych vsadila na Jiráska. Další exemplární příklad vytváření české historie jdoucí ve stopách Hájka a Palackého. Krásný jazyk, výjimečnost národa, hrdinové, krvavé boje. Taková historie se čte mnohem snáze než suchopárné studie pramenů. Vliv jedné knihy je zde větší než 100, ba 1000 odborných článků. Jak tedy psát historii? Ideálně jako Hájek – čtivě a poutavě, nejlépe však na základě oněch odborných článků, aby fabulace nepřevažovala. Ještě v jednom bodě je Hájek výjimečný a může se i po téměř půl tisíciletí stát vzorem dnešních historiků. Nezasévá zášť a nepíše v opozici proti jiné ideologii. Kromě velkých dějin popisuje též boje všedních dnů a strasti všech vrstev lidí, jako např. v popisu křižácké výpravy z roku 1096, kdy zemi opustil kníže Břetislav kvůli svému tažení proti Polákům. Mimochodem obojí odpovídá dnešnímu historickému poznání a Hájek se zde opírá o pramennou základnu, zejména o Kosmu. Takže to s tou jeho fabulací nebude zas až tak zlé. Koneckonců data z novější doby jsou téměř stoprocentně hodnověrná:
„1096. Toho pak času, když knížete v zemi nebylo, mnoho lidu z Německých zemí táhlo k Jeruzalému skrze Českú zemi a tu nemalú ve všech činili škodu, až jednoho času obořili se na Židy a dávali je jímajíce křtíti bezděčně a který nechtěl, každého zabili. Vida to Kozmas biskup, že se to činí proti právu duchovnímu a že bezděčný křest býti nemá, poslal k nim, aby to nečinili. Ale vida, že jest Němcuov veliká síla a knížete v zemi není a on sám s ně že býti nemuož, musil to mlčením pominauti. Po nedlúhým času Židé opovrhše křest zase se přichytili zákona Mojžíšova a to proto, neb jich žádný nevedl a neučil, ani tvrdil v víře křesťanské. A to se všecko dálo z nedbánlivosti biskupovy a prelátské.“
Kdo z vás si pamatuje tuto příhodu z hodin dějepisu?
Hezké na tomto úryvku je i to, že se Hájek, katolický kněz, nebojí šít do vlastních řad. Odvahu ostatně projevil i v jiných směrech. A tak přes veškeré výmysly musíme uznat, že Hájkovo pojetí historiografie bylo daleko od dezinterpretací, které dnes pokrucují dějiny ve zcela jiném duchu. Holt není pravda jako pravda a není lež jako lež. Kdo tomu nevěří, honem běž – přečíst si Kroniku českou Václava Hájka z Libočan.
Mgr. Alena Jindrová, Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod
Kronika česká
Kronika česká
