V brzkém ránu 24. února 2022 Rusko vojensky napadlo Ukrajinu. Začala krutá válka, které se v Rusku nesmí říkat „válka“. Ostřelování civilních cílů, tisíce mrtvých, mučených, znásilněných. Miliony ukrajinských občanů přišly o domovy a své blízké. Válka budí strach, odsouzení, zděšení, ale i solidaritu a touhu pomoci.V českém spisovateli a šéfredaktorovi literárního měsíčníku Host Janu Němcovi probudil krvavý rusko-ukrajinský konflikt vztek. Vztek psát. Touha jakkoli pomoci a reflektovat tamní dění stála za zrodem povídkové knihy Liliputin, která vyšla v říjnu letošního roku v rámci Velkého knižního čtvrtku.
Autor románů Dějiny světla a Možnosti milostného románu napsal tentokrát sbírku pěti povídek, které z netypických úhlů nahlížejí na probíhající válečný konflikt. Liliputin v prvé řadě pracuje s postavami obyčejných lidí, žijících si své, někdy méně, někdy více, pošramocené životy, jimž náhle do jejich vrtkavého bytí vstupuje válka a míchá jejich životy i rozhodnutími.
Hrdinové knihy nejsou vojáci na bojištích, členové domobrany, ale obyčejní lidé, kterým se válka připletla do cesty spíše omylem či nevítanou náhodou. O to větší vliv však má na jejich další počínání a následnou existenci.
Povídka Sabotér vypráví o českém muži, kterého záběry v televizi o válečném běsnění i proudu uprchlíků popoženou ke snaze pomoci. Odjíždí proto na Ukrajinu s naloženým autem materiální pomoci. A cestou přemítá a tápe, přičemž však není jisté, zda kromě pomoci netouží najít především sám sebe.
Povídka Lepidlo představuje partu ukrajinských teenagerů, kteří své osobní boje svádějí už od dětství. Těžký život vyvrhelů společnosti žijí roky i bez přítomnosti ruských vojáků. Když však vinou války přicházejí o sklep, své dočasné útočiště, rozhodnou se napravit dávné křivdy a příkoří, kterým byli vystaveni po celé dětství, což dokládají jizvy nejen na jejich tělech, ale i na duších.
Německý manželský pár, jemuž za úplatu odnosila na Ukrajině neznámá žena dítě v děloze, se v povídce Zoe vydává do epicentra napadeného města pro své vytoužené čerstvě narozené miminko. Nic se však neděje podle plánu a vyústění příběhu nenechá fantazii čtenáře rozhodně nečinnou.
Čtvrtá povídka Akvárium vypráví o těch, kteří v Mariupolu pomáhají těm, kteří dosud zůstávají. Mladý výrostek rozváží chléb potřebným až do té chvíle, než už je pro něj na možnost opustit bombardované město pozdě. Tak, jak ubývá vody v akváriu, vypařuje se i cesta ven do relativního bezpečí. V poslední povídce Labutě nechává Jan Němec znít tóny z Labutího jezera a v křehkosti dvou moskevských partnerek rezonuje tichý, ale o to naléhavější odpor proti válce i tamnímu režimu.
Jan Němec pracuje s emocemi a pro každou ze svých povídek dokáže dohledat a najít rozličný vypravěčský tón. Tempo, dikce i výrazové prostředky se mění a každý příběh žije svým vlastním životem. Tím vyřčeným i tím nevyřčeným.
Útlá kniha nazírá na válku zcela jinou optikou, než tou reportážní, jíž jsme dennodenně na televizních obrazovkách diváky. Samotný „Liliputin“ je trefná karikatura v jedné z povídek, jako celek je ale kniha Liliputin výborně zpracované a vypointované dílo s náhledem na válku z pozice těch, kterých se různě, a je jedno jak silně, v dané chvíli dotýká. Velmi vydařená kniha, která si nutkavě žádá o přečtení.
Eva Šamánková
