V úterý 8. listopadu jsem v Krajské knihovně Vysočiny pro knihovníky z Kraje Vysočina vedl workshop, ve kterém jsme se podívali na zoubek příběhům a způsobům, jak s nimi při naší profesi pracovat. Představeny byly způsoby, jak chápat vypravování, jak k němu přistupovat, pracovat s ním, vylepšovat a předávat dál. Skládal se ze dvou částí: teoretická účastníky seznámila s podstatou příběhů a jejich náležitostmi, v části praktické si vyzkoušeli samotnou práci s příběhem.
Za podstatou a historií
Stejně jako elektrikář potřebuje vědět, jak funguje elektřina nebo zedník se neobejde bez znalosti principů stavebnictví, knihovníci by měli chápat podstatu toho, s čím přicházejí při svém zaměstnání do kontaktu především: příběhů. To bylo jedním z hlavních cílů workshopu.
Abychom se dostali na kobylku příběhům, je nutné vědět i něco o jejich historii. Ani ne tak konkrétní časové údaje, ale přesunout se v dějinách zpátky a zamyslet se nad tím, proč si lidé vůbec začali vyprávět. Respektive co bylo podhoubím pro první příběhy.
Mohli bychom říct, že na samotném začátku byla nutnost komunikace. Lidé se odpradávna potřebovali domluvit na nejzákladnějších věcech, které jim pomohou k přežití – jakým způsobem půjdou na mamuta, jak vystaví vesnici, jak se ubrání svým nepřátelům… A od komunikace, ať jakoukoliv (a nejsme daleko od pravdy, když říkáme velmi primitivní) formou, byl jen krůček k tomu, aby z praktického obsahu přešli do vyprávění.
Že jsou příběhy tak staré jako my lidé, nám napovídají jeskynní malby. Ať už byly vytvořené kvůli předávání zkušeností anebo pro podání svědectví, že zde někdo byl, ať souvisely s astrologií nebo tehdejšími rituály, právě ony se považují za počátek dějin umění. A nejen výtvarného, ale v souvislosti s nějakým sdělením i s příběhy – tedy s těmi prvními uchovanými.
Máme tedy první příběhy, ale to je jen začátek dlouhé časové osy, která prochází příštími dějinami. Během ní vznikly miliony jiných vyprávění. Včetně těch, která přerostla hranice umění a ovlivnila celou společnost.
V této souvislosti si zmiňme především to, jakou sílu měly příběhy v průběhu let, kdy byly zdrojem nejen potěšení, ale i informací, politického vlivu apod. Nic jiného nepřetrvalo tak dlouho, jako ony. Vezměme si, že Epos o Gilgamešovi vznikl zhruba 2000 let před naším letopočtem a jeho poselství trvá dodnes. Nebo si zmiňme díla, která dokázala změnit pohled na válku, viz Na západní frontě klid, anebo ve válečných konfliktech být morální oporou, jako tomu bylo u dramat Karla Čapka.
Stavíme dům
V hrubých obrysech máme představu, proč si lidé vyprávějí, což je dobrým 
předpokladem, abychom s příběhy mohli dále pracovat. Vyprávět je, vymýšlet a předávat dál.
Chceme-li být dobrým původcem příběhu (ať autorem nebo interpretem), můžeme k tvorbě přistupovat s celkem jednoduchou rovnicí: Co – Jak – Proč. Tedy na začátku každého vyprávění si říct, co budeme vyprávět, jak to budeme vyprávět a proč to vyprávíme.
Tuto rovnici si můžeme připodobnit ke stavbě domu. Když stavíme dům, nutné jsou základy. Na základy se pak vrší jednotlivé cihly, a ty se poté zastřeší. Samozřejmě je to řečeno zjednodušeně, nicméně podobně stavíme i příběh. Máme základ, tedy vědomí toho, CO chceme vyprávět. Poté na prvotní nápad vršíme cihly, jednotlivá slova. To je samotné vyprávění. Z pohledu vypravěče individuální, čímž se nám odpovídá na otázku JAK – jak příběh vyprávíme. A nakonec příběh musíme „zastřešit“, a to nějakou pointou, něčím, čím mu dáme smysl, čím našemu posluchači nebo čtenáři odůvodníme, PROČ jsme mu vlastně vyprávěli.
Nejvíc práce při příběhu si jako vypravěči dáme se zdmi. Jak by měly vypadat? Jakou podobu by mělo mít naše vyprávění?
K tomu si můžeme představit následující scénu: Šeherezáda se chtěla vyhnout smrti, a proto vyprávěla. Aby oddálila smrt, rozhodně její příběhy nebyly svižné.
Pak je tu ale ještě druhá situace: Muž stojí na žhavých uhlících. Nemůže z nich slézt, dokud nepřevypráví svůj příběh. Jak myslíte, že on bude vyprávět?
To byly dvě různé situace, zcela odlišné. Jenže co se stane, když se spojí do jedné? Tempo příběhu se vyváží. Stručně řečeno, ze začátku bychom měli vyprávět trošku rozvláčněji jako Šeherezáda. A potom, když by měl děj odsýpat, naopak zrychlíme – jako bychom stáli na uhlících.
Příběhy se musí rozjíždět pomalu a všechno v nich postupně graduje. Nezačneme pointou (nejdřív přece nestavíme střechu, ta je až na konec), čtenář či posluchač se musí sžít s postavami, zamilovat si je, nebo nenávidět, a s těmito pocity s nimi v příběhu fungovat. Jsme uvedeni do děje, do jejich životů, a buď jim potom fandíme, nebo si naopak přejeme, ať dopadnou špatně.
„Zdi“ příběhu by měly mít několik náležitostí. Namátko si můžeme uvést, že ve vyprávění by mělo být hlavně to, co je podstatné a co posluchače či čtenáře zaujme. K tomu nám pomůže, když budeme myslet na to, že vyprávíme především pro ně a ne kvůli sobě.
Ve vyprávění je také důležitá důvěra v autora. Když v příběhu najdeme něco, čím nás vypravěč tahá za nos, ztratíme v něho důvěru, stejně jako ji ztratíme v obchodníka, který nás okrade. Dalším důležitým prvkem může být moment překvapení, pochopitelně nesmí chybět zápletka, napětí, nějaké tajemství, druhý plán a také něco, co pak v posluchačích a čtenářích zůstane napořád.
Velmi důležitým prvkem příběhů je čas – aby měl tvůrce čas na svůj příběh. Všichni na knihách, filmech, či seriálech poznáme, že byly vytvořeny rychle, ušity horkou jehlou a od svých autorů by si zasloužily ještě zrát.
Opravme příběh
V poslední částí workshopu se knihovníci naučili s příběhem pracovat po stránce praktické. K tomu nám posloužily dva následující pojmy: kauzalita a scénosled. Nejprve je tu scénosled. Při něm vezmeme příběh a ten rozebereme na jednotlivé scény.
Pomocí toho pak můžeme sledovat kauzální vztahy v jednání postav. Tedy vztahy mezi příčinou a následkem. A poté si určit, jestli je kauzalita pro posluchače a čtenáře přijatelná, či nikoliv. A pokud je nepřijatelná, tak ji opravit.
Při práci ve skupinkách a po rozboru několika známých pohádek se účastníci například pozastavovali nad tím, proč když v Červené Karkulce vlk dostal informaci, kde bydlí babička, proč Karkulku (když už ji nepotřeboval) nesnědl hned a čekal na ni v babiččině domku. Vždyť přitom riskoval, že Karkulce začne být jeho vyptávání podezřelé a půjde za myslivcem. Nebo proč Jeníček s Mařenkou v Perníkové chaloupce vešli dovnitř za babiznou, když už na první pohled byla (slušně řečeno) zlá?
A právě takové vztahy můžeme najít v každém příběhu. A ty špatné potom vezmeme a opravíme je. Tím, že Karkulku sníme rovnou nebo necháme Jeníčka a Mařenku, aby za babiznou vůbec nechodili a šli o perníkovou chaloupku dál.
Petr Bobek, Krajská knihovna Vysočiny
